8°C
Kolářova zpověď: O Plzni a Vrbovi, hádání o smrti a lásce, která nezmizí
Druhá část zpovědi fotbalisty Daniela Koláře (31) pro web bezfrazi.cz začíná vzpomínkou na úspěšná léta ve Viktorii Plzeň pod koučem Vrbou. Boj jeho manželky Terezy (†30) o život však pokračoval i v té době...
|
Zpověď Daniela Koláře přetiskujeme se souhlasem webu bezfrazi.cz, kde vyšla. Jeho spoluzakladatelem je hokejový mistr světa Radim Vrbata. Zaměřuje se na životní příběhy sportovců. Kolář si nepřál zveřejnit fotografii Terezy. Přání respektujeme. |
Když jsme v Plzni začínali, nikdo nečekal, že budeme vyhrávat ligu a půjdeme do Ligy mistrů. Chtěli jsme hrát nahoře, ale nikdo nám nedával ultimáta, neslyšeli jsme „musíte udělat titul“. Tím jsme byli uvolněnější.
Radost na hřišti
Ano, chodili jsme i na pivo, to nebylo tajemství. Plzeň je vcelku malá a zároveň ideální na večerní zábavu, mohli jste nás potkat v centru a procházelo nám to. Lidi nám leccos odpustili díky tomu, že jsme je pak v sobotu na stadionu pobavili.
A i přesto, jak bylo všechno uvolněné, nestalo se, že by se někdo nalil před zápasem.
Maximálně čtyři dny předem...
Ale vážně, od středy se makalo bez úlev a moc dobře jsme věděli, kdy nás čeká důležitý zápas vyžadující pečlivější přípravu. Nás totiž ohromně bavilo vítězit a bylo nám jasné, že to nepřichází jen tak. Kdyby nám někdo vytýkal, že způsob, jakým fungujeme, je špatný, narazil by.
Měli jsme ale dané meze, které pokud někdo překročil, dostal přes prsty. Velkou autoritou byl v tomhle ohledu i šéf Adolf Šádek, jenž umí přirozeně budit respekt. I trenér Vrba nás chápal. Jistě, občas dělal bububu, ale když už, tak to často spíš odnesl Horvy, který mu pak situaci vysvětlil po svém.
Pokud už Vrba občas vyletěl a seřval nás, stejně se mu to do druhého dne rozleželo v hlavě a původně udělený trest podmínil většinou nějakým úspěchem v nadcházejících dnech. Vyhrajete a je to smazané... Postupem času už jsme věděli, že je dobré ho nechat vykřičet, zase hrábnout a bude to fajn. Uměl to s námi a my s ním.
Limba jako oběť
Jako tým jsme spolu chodili po tréninku na kafe, naprostá většina z nás. To dnes nebývá, v jiných klubech se kluci po tréninku rozprchnou každý po svém. Taky jsme se pořád smáli. Snad nenastal den, kdy bychom neměli z něčeho srandu.
Velkým tématem bylo třeba oblékání, v němž se daly rozeznat dvě kliky: kluci z Plzně, kteří se třeba ještě ohledně módy tolik nechytali, a my Pražáci. Horvy si vždycky vychutnal toho, kdo přišel oblečený jako vandrák. Takový Limba, hovící si ve svých teplácích, bílých ponožkách a černých botách, to od něj dostával nepřetržitě.
Marek Bakoš třeba dorazil rovnou z ryb, tak dostal naloženo hned mezi dveřmi. Libor Žůrek se zase rád v kabině rozcvičoval ve slipech a kopačkách.
To si pište, že si na to konto dost vyslechl. Stalo se, že jednou někdo přišel oblečený naprosto příšerně, tak padnul nápad, že druhý den si na sebe všichni vezmeme své nejhorší hadry. To vám byla módní přehlídka...
V jiném velkém klubu by se taky asi nestalo, abychom se v kabině ládovali sekanou a podobnými zhůvěřilostmi. To bylo snad týden co týden, když měl třeba někdo narozeniny. Nejvíc se samozřejmě nacpával Horvy. Jakmile vešel Vrba, narval si všechno do pusy a mumlal: „Ne, trenére, já si nic nedávám, v klidu.“
Na hřišti jsme dělali radost sobě i divákům. Hlavně v sezoně zakončené prvním titulem jsme hráli tak, že jsme věděli, že nemůžeme prohrát. Ostatní na nás jednoduše neměli. Třeba jsme vždycky nezvítězili, ale cítili jsme, jak soupeře rozebíráme, že děláme, co máme. Byli jsme skvěle připravení, věděli jsme, za čím si jdeme a jak toho docílit. Fotbal nás ohromně bavil.
Liga mistrů
Nejsilnějšími momenty z těch časů pro mě zůstávají postupy do Ligy mistrů. Pamatuju si zápas doma s Kodaní, v Edenu bylo snad tisíc stupňů, takže jsem - a myslím, že i ostatní kluci - první poločas nemohl dýchat. Hrozné vedro! Prohrávali jsme 0:1 a otočili jsme to ve druhé půli, díky čemuž jsme proklouzli dál.
Dodnes si vybavím všechna ta další klíčová utkání, Jerevan, Trondheim, Sarajevo, Maribor... Jen samotná Liga mistrů mi pak spíš přišla víc o běhání než o fotbale, věděli jste, že si míče tolik neužijete a jakmile už se k vám dostane, musíte ho rychle dát pryč. Gólů jsme velkým soupeřům taky moc nenastříleli.
Ovšem hrát proti borcům, které normálně jen sledujete v televizi, a jsou to hvězdy, jež obdivujete, to je samozřejmě zážitek jako hrom. Nikdy bych nečekal, že se postavím proti Seedorfovi nebo Iniestovi . Najednou jsou s vámi na hřišti a vy vidíte, jak daleko vám do nich chybí, jak skvělí jsou.
A pak tu byly tituly
Oslavy toho prvního jsou neopakovatelné, přestože si z nich pamatuju možná tak půlku. Šampaňské mi nedělá dobře a jelikož neumím kouřit doutníky, tak se mi z nich motá hlava a je mi z toho vždycky blbě. Ale co už...
Fantasticky se vyvedla i poslední oslava na náměstí. Perfektní večer. Ač to bylo už počtvrté a jednalo se o plánovanou akci, které nebývají dobré, rozjela se úžasně.
Odchod
Teď jsem pryč. Seběhlo se to tak, že už mě v Plzni nechtěli. Přišlo jim, že už týmu nemám co dát.
Tak to je, a přestože se mě na to spousta lidí ptá, odpovídám jim to samé - že to neberu osobně.
Kdybych měl být zahořklý kvůli každé prkotině, zbláznil bych se.
Se způsobem, jakým jsme se rozloučili, už nic neudělám, proto si budu navždycky pamatovat to krásné z těch osmi let. Období v Plzni zůstane součástí mého života, nemůžu a nebudu dělat, že nebylo. Vždyť fotbal je stejně jen o tom, že hrajete tam, kde vás zaplatí. Neznamená to, že když jsem kdysi odešel ze Sparty, zanevřel jsem na ni a vymazal z paměti celé dětství a dospívání. Že když jsem pryč z Plzně, přestanu to tam mít rád.
Beru život i se všemi těžkostmi, které přináší. Buď si z nich něco vezmete a jdete dál, nebo vás složí a budete se v nich motat pořád dokola, což nikomu nepomůže.
Já si postupně udělal jasno v tom, co je pro mě důležité a co není. I díky Tereze.
Smrt existuje
Všichni jsme smrtelní, přestože většina z nás si to odmítá připustit. Nevnímáme, že umřeme. Vůbec s tím nepočítáme. Od první chvíle, co Téře oznámili její diagnózu, jsme ovšem se smrtí počítat museli.
Já tedy ne v tom smyslu, že bych ji viděl blízko, ale pro Terezu už se stala součástí reality. Byla jednoduše jednou z variant konce její nemoci. Snažil jsem se jí to rozmluvit, přesto jsem sám pro sebe přemýšlel o tom, že si vlastně vůbec neumím představit, jaké to je, když vám v šestadvaceti řeknou, že máte rakovinu. Rakovinu plic, ačkoliv nekouříte. Jak tuhle informaci dokáže vaše hlava pobrat.
Trvalo to něco přes tři roky. Více než tři strašně vyčerpávající roky, během nichž Téra každý den bojovala s tím, že myslela na to, co se stane, jaké to bude. Přemýšlela, jestli jsme všechno stihli. Nikdy se třeba nesmířila s tím, že už nebudeme moct mít děti. Ptala se, proč ona, co komu udělala.
Já se tam snažil být pro ni, jako spojnice s běžným životem. A pokud jsem nemohl já, tak naši nejbližší. Když vyloženě nechtěla zůstat sama, pořád s ní někdo byl.
Špatné zprávy
Zuby nehty jsem se bránil pádu do depresí. Neutíkal jsem k alkoholu ani k ničemu podobnému, to není řešení. Zrovna chlast stejně nepomůže zapomenout, naopak mi přijde, že ve vás spíš probudí emoce a začnete se litovat. A sebelítost k ničemu nevede. Já místo toho potřeboval sílu. Potřeboval jsem přijít domů a alespoň navenek vypadat pevný v kramflecích, aby bylo vidět, že skutečně věřím tomu, že to celé dobře dopadne.
Přesto vždy, když vyšly špatně výsledky vyšetření, jsme se hádali. Téra mě přesvědčovala, že umře. Že to je hotové a proč s ní ještě jsem, když už je prakticky mrtvá.
Já jí tvrdil, že o tom to není. Že ji miluju a že spolu budeme navěky.
Druhý den ráno jsem jel zase na trénink, aniž by kdokoliv měl ponětí, čím doma procházíme.
Z kluků v kabině to opravdu dlouho nikdo nevěděl. Řekl jsem to jen našemu doktorovi, panu Šádkovi, a trenéru Vrbovi. Nikdy jsem si nebral volno.
Vydrželi jsme dlouho dělat, že je všechno v pořádku. Až tu zimu, kdy zemřela, jsem byl už hodně s ní a na tři týdny jsem se omluvil z tréninků, načež mi v klubu vyšli vstříc. Chápali to.
Terezino přání
Sama Téra chtěla, abych o její nemoci nikomu neříkal. Vybrala, komu to poví osobně. Nechtěli jsme totiž, aby se stala vděčným tématem všech debat. Protože jakmile to povíte jednomu, brzy to vědí všichni. Lidi se rádi baví o cizím neštěstí, tak to zkrátka je.
Já navíc nechtěl kamarády vystavovat nepříjemným situacím. Nemohl jsem za nimi přijít a rozbulet se. I kdyby ten člověk stokrát věděl, o co běží, stejně nemá páru, o čem se s vámi bavit. Možná se bude tvářit zúčastněně, možná si pomyslí: Ještě že to nepotkalo mě... Ale nikdy neví, co opravdu prožíváte.
A hlavně, já prostě věřil, že ten boj vyhrajeme. Tak proč to řešit.
Postupem času se o Terezině nemoci naše okolí i spoluhráči tak jako tak dozvídali. Nešlo to úplně ututlat. Zůstávalo to však nevyřčené. Ostatní věděli, že se něco děje, ale neznali podrobnosti a já to tak nechával. Jo, občas se někdo zeptal, tak jsme se povrchně pobavili a tím to skončilo.
I proto mě překvapilo, že týden nato, co Tereza zemřela, mi ráno začaly chodit esemesky. Lidi si o ní přečetli v Blesku. Netušil jsem, že někomu stojí za to o tomhle psát.
Najednou se na mě veřejnost koukala jinak.
Sbíral jsem plusové body, aniž by vlastně bylo za co. Vždyť já přece nebyl nemocný, já nic nepřekonal. Jenže stejně, jako mají lidi rádi cizí neštěstí, tak i podvědomě fandí někomu, kdo prochází něčím nepříjemným.
Pořád si myslím, že události okolo Tereziny smrti mi v té samé sezoně pomohly vyhrát cenu pro nejlepšího hráče ligy. Ti, kteří o ocenění rozhodovali, jednoduše byli ovlivnění, vzbudil jsem v nich lítost a na mé výkony se dívali jinak. Hodnotili mě výš, než by dělali obyčejně.
Pro tebe...
I na Facebooku mi přicházely vzkazy, jaký jsem borec, jak mi někdo drží palce, případně že daný člověk zažil podobnou věc a popřál mi hodně síly. Bylo to fajn, ale lidi dřív nebo později zapomenou. Každý nakonec přece jen v první řadě řeší sám sebe.
Ani s odstupem se nedostávám do situací, kdy se o tom, co jsme zažili, se mnou začne někdo bavit. Pokud tuhle kapitolu vyloženě neotevřu, ostatní to neudělají, nemají rádi nepříjemná témata.
Víc mě mrzí, jak kolem sebe vidím, že se lidi hroutí kvůli naprostým hloupostem. Že mají blbé auto, že jim nejede vlak, nestihli autobus... Uvědomují si vůbec, jaké to jsou malichernosti oproti tomu, kdy vám doktoři řeknou, že se blíží konec?
Stejně jako Téra jsou i balon a kopačky součástí mého života. Mám fotbal rád a měl jsem ho rád celou dobu. Věděl jsem, že jí dělá radost, když dám gól. Že když vidí, jak se mi daří, potěší ji to.
Začal jsem na oslavu svých branek skládat z prstů téčko.
To je pro tebe, Terezko. Nevybral jsem si tu jednodušší cestu, kdy bych propadl bezmoci a obviňoval celý svět. Ovšem co Téra umřela, zvláštním způsobem se mi ulevilo, že se už nebude trápit.
Je ve mně
Fotbal mě sice celou dobu nabíjel, pomáhal mi na chvíli zapomenout, ale s ročním odstupem mě všechno to vypětí nakonec dohnalo. Vím, že jsem se nepodělal, když to bylo zlé, ale přece jen tohle není věc, kterou přejdete lusknutím prstů. Najednou jsem nemusel mít masku tvrďáka snažícího se svou ženu za každou cenu přesvědčit, že to bude dobré. Mohl jsem brečet a brečel jsem často. Naposledy ještě před pár měsíci.
Terezu mi dodnes připomíná spousta věcí, nemám potřebu se jich zbavovat. Ani nechci, aby mi úplně zmizela ze života. Vím, že tam byla. Neberu to tak, že jsme se rozloučili. Stala se mojí tak velkou součástí, tak moc mi toho dala, že se od ní neodkážu oprostit. Nedokážu na ni zapomenout. Cítím, že to nezvládnu nikdy. Je ve mně. Přestože tu už není fyzicky, láska nezmizela a nezmizí.
Zároveň je čas jít dál. Přijde někdo jiný, něco jiného, nová láska. Nechci se zavřít před světem a dělat, že jsem ten největší chudáček. To není můj styl. Vím, co cítím, vím, jaké zážitky ve mně všechny ty společné roky zanechaly, co mi zůstalo v paměti, ale už nemá smysl se v tom utápět. Nemusím veřejně dávat najevo, co mám v sobě. Stačí, že to tam hluboko je.
Jediné, čím jsem na Terezu i po její smrti dál navenek upozorňoval, byly oslavy gólů. Posílal jsem je do nebe. Nepotřeboval jsem, aby to někdo rozebíral, fotil a pak se mě na to ptal. Ne. Já je tam nahoru prostě posílat chtěl.
Že jsem to dělat přestal, neznamená, že jsem zapomněl.
Podstatnějším důvodem bude, že už jsem pěkně dlouho žádný gól nedal, ale to je zase jiný příběh.
Ten úplně zbytečný v porovnání s tím, na čem opravdu záleží.
