7°C
Slavný Robert Vano fotil hokejisty Chomutova: Jsou lepší než modelky
Měl bílé botasky, bílou hlavu, v ruce foťák a komandoval hokejisty Chomutova. „Můžeš klidně sedět, ale do půl těla. Ať to není kalendář, že jsou všichni v roláku,“ chystal si fotograf Robert Vano útočníka Vladimíra Růžičku. Hráč poslechl, triko šlo dolů. „Ale šéfe, mám zánět v rameni, nemůžu moc cvičit,“ kontroval. Takhle vznikal charitativní Kalendář proti bolesti, který klub pokřtí 8. září při prvním domácím zápase.
Na rovinu se přiznal. O hokeji neví prakticky nic. „Víc znám fotbal, přítel ho hraje. Ale když mě sbalí nějaký hokejista, tak se dozvím třeba i něco o hokeji. Vždyť já znám jenom Jardu Jágra , což je průšvih,“ culil se Robert Vano, který fotil módu v Paříži nebo v New Yorku. Ale do Chomutova přijel připravený. „Chystal jsem se, jméno každého kluka jsem dal do Googlu, pročetl jejich Wikipedii. Jen tedy nevím, jestli to nemají jako já. Nepíšete si ji sami, mám tam půlku věcí blbě,“ chrlil ze sebe.
Focení charitativního kalendáře s chomutovskými hokejisty odsýpalo. Zdržování nula. Co drobný chlapík s aparátem nařídil, to hráči splnili. „V hlavě se vám motají takové divné a srandovní představy. Nejtěžší bylo, brát to vážně. My nejsme úplní modelové, pana Vana jsme asi hodně potrápili,“ vykládal Vladimír Růžička mladší, který ukazoval svoje svaly v posilovně.
„Všichni ven, tohle je jenom Vláďova fotka,“ vyhazoval veřejnost z místnosti Vano. „A to ještě přijede autobus plný lidí,“ smál se útočník. „Nemám Instagram, Facebook, nikam svoje fotky nedávám. Bylo to takové nevšední. Kdybych si měl dělat svůj kalendář, asi bych do toho nešel. Ale pro dobrou věc uděláte cokoliv,“ dodal Růžička.
Fotograf vždycky dostal, co potřeboval. Žádné praní a přemlouvání. Cvak, cvak. Snímek. Šup, další. „Víte, tihle chlapci mají disciplínu, chodí na čas, ne jak modelové a modelky. A k tomu vypadají dobře. Udělají, co jim řeknete, mají sebedůvěru, vědí, že jim to sluší, takže co potřebujete, to provedou. Když řeknete modelce, ať se na vás podívá, tak vám třeba řekne, že by mohla, ale ne dnes,“ byl spokojený Vano.
Hráči nevypadali, že by je tahle práce štvala. „Lidi si nás fotí, i když hrajeme, takže pohoda, nevadí mi to. Pan Vano je navíc známý a vynikající fotograf. Přítelkyně je novinářka, tak se jí na něj musím ještě zeptat,“ plánoval Jaroslav Mrázek.
Michal Poletín si na focení vzal své dva psy. Štěně mu pořád okusovalo ruku. „Největší dřina na tom všem byla, abych tohohle blbouna někam nasměroval,“ s úsměvem vysvětloval vousatý obr.
Nápad, že si vezme mazlíčky na fotku, vznikl spontánně: „Vyložená náhoda. Ráno jsem přijel z Prahy s tím, že pak pojedu do lesa, vzal jsem je s sebou na výlet a nějak se to takhle sešlo.“
Robert Vano trpělivě rovnal zvířata Poletínovi pod ruku. „Fanoušci svoje Piráty znají. Ale já je nechtěl mít v těch jejich skafandrech, chtěl jsem udělat i něco něžného a pejsci něžní jsou. Lidi je mají rádi a já taky,“ spustil, proč je chtěl mít v kalendáři. Výtěžek z prodeje bude patřit nadačnímu fondu Cesta proti bolesti.
