PŘÍMO Z RAKOUSKA | Odmalička milovala sport, hrála volejbal a povinně sledovala zápasy Sparty v televizi. „Neměla jsem moc jiných možností, než jí fandit,“ směje se Jitka Kamarýtová, fyzioterapeutka a jediná žena v A-týmu letenského klubu, kde pracuje už rok. „S hráči jsem si za tu dobu vybudovala hezké vztahy.“
Fandila jste Spartě i dřív?
„U nás doma se žije fotbalem a fandí Spartě, takže nebylo moc jiných možností. (směje se) A teď, jak je člověk u zdroje a vidí příběhy jednotlivých hráčů, o to víc fotbal prožívá. Když je třeba zápasový den, někdy ani nespím a vstřebávám emoce. Každopádně otec i brácha měli radost, když jsem nastoupila do Sparty.“
Jak k tomu došlo?
„Sparta mě oslovila, jestli bych o tuto práci měla zájem. A pak to šlo ráz naráz. Přišla jsem na pohovor a druhý den už jsem nastoupila. Bylo to hodně rychlé, což je možná dobře, protože mám tendenci o všem hrozně přemýšlet. (směje se) Ale jak byl do toho člověk hozený a neměl moc prostoru to do detailu rozmýšlet, tak to tak asi mělo být. Také musím vyzdvihnout přístup kolegy Lukáše Marešovského, který mi hodně pomohl a naučil spoustu věcí, jak co funguje.“
Prozradíte, jak vypadá váš klasický den ve Spartě?
„Sejdeme se na Letné a nejprve proběhne medical-check, kde se schází hráči, kteří mají zdravotní problém. Ve spolupráci s lékaři a kondičními trenéry následně pro tyto hráče sestavíme na základě lékařského a fyzioterapeutického vyšetření individuální plán. V době, kdy začíná klasický trénink, zůstáváme s kolegou Lukášem se zraněnými hráči a věnujeme se jim po fyzioterapeutické stránce. V případě, že máme všechny hráče zdravé, tak sledujeme tréninky a nakoukáváme si pohybové vzory u hráčů, se kterými pracujeme. A samozřejmě i po tréninku může někdo přijít s problémem, takže v práci pokračujeme.“
Je práce v ryze mužském kolektivu v něčem specifická?
„Je to fajn a jsem ráda, že tu příležitost mám. Dřív jsem pracovala v ženském kolektivu, takže můžu porovnávat. Ženy mají tendenci dělat určité věci komplikovanější, ale mezi muži je to takové přímočařejší, otevřenější. Pro mě svým způsobem i jednodušší. To, že jsem jedinou ženou v áčku Sparty, ani nevnímám nijak speciálně. Beru to jako normální zaměstnání. Jsem tady, abych pracovala v rámci medicínského sektoru a abych pomáhala hráčům, když mají zdravotní problém. Navíc vzájemný respekt i tolerance tam je.“
Takže vás hráči berou v pohodě?
„Myslím, že ano. Jen ze začátku to bylo těžké, měla jsem velký strach a respekt. Postupem času jsme si mezi sebou vybudovali hezké vztahy. Už nejsou jen v profesionální rovině, ale i kamarádské. To znamená, že neřešíme jen fotbal a zranění jako dřív, už se bavíme i o tom, kam třeba půjdeme na večeři, jak se mají děti, co každý z nás podnikne během volna a podobně. V tomto směru si to sedlo dobře a funguje po pracovní i lidské stránce.“
Oblíbila jste si ve Spartě nějakého hráče?
„To je strašně těžká otázka. (usmívá se) Můj pohled na hráče se za poslední rok celkem změnil, jak už člověk nevnímá jen herní výkon, ale zná je i po lidské stránce. Už totiž přesně víte, jak na sobě pracují a jakou mají chuť se rozvíjet. Můj pohled na ně je takový globálnější. Takže těch oblíbenců je víc.“
Co ve světě? Najde se tam někdo?
„Mám ráda
Cristiana Ronalda
, protože mi imponuje, když se hráč fotbalem baví. A zrovna u něj je hezky vidět hravost, zápal pro hru a jeho přístup, jak na sobě pracuje, kolik času stráví v posilovně a jak se neustále posouvá a rozvíjí.“
