Žije si svůj vlastní příběh. Před pár týdny kritizovaný, nyní velebený. Tomáš Chorý rozštípl pohotovou střelou zápas s AS Řím, zařídil vítězství 2:1 a postup do jarní fáze Evropské ligy. „Vstřelil jsem nejdůležitější gól kariéry,“ bezelstně popsal v emotivním rozhovoru dvoumetrový střelec.
Jak si užíváte postupovou euforii?
„Dochází mi slova, jsem z toho strašně vedle. Jsem hrozně rád, že jsme to – a to musím zdůraznit –zvládli jako tým. Z každého kluka, ať na hřišti nebo na lavičce, bylo cítit, jak jsme si za vítězstvím šli. Zápas chtěl každý zlomit, vyhrát a postoupit. V poločase jsme se dozvěděli výsledek z Madridu a v šatně si řekli, že to uděláme. Smekám před celým mužstvem, jak jsme se k tomu postavili a dotáhli to do vítězného konce.“
Evidentně se jedná o vaši nejemotivnější chvíli. Mám pravdu?
„Druhá nejemotivnější. Tou první bylo narození dcery, ve fotbale ale jde každopádně o tu největší. Vždyť jsem vstřelil nejdůležitější gól kariéry.“
Přišlo mi, že po vstřelené brance se vám do očí draly slzy.
„Já ani nevím. Byl jsem v tu chvíli úplně mimo. Vůbec netuším, kdo mi co říkal. Jestli u mě byl první Milan Petržela, nebo Hubas (Hubník). Byl jsem strašně šťastný, že se na mě sesypal celý tým. Byl to úžasný okamžik.“
Pojďme po stopách rozhodujícího momentu zápasu. Byl koncovka snadná, nebo složitá?
„Snadné to fakt nebylo. Viděl jsem, že Kovy (Kovařík) zakončuje a že by se to ke mně mohlo odrazit. Bylo štěstí, že k tomu opravdu došlo. Ještě mi bliklo hlavou, že bych si to dal na dva doteky, ale zaplaťpánbůh jsem se rozhodl pro jeden. Byl jsem rád, že to skončilo v bráně. Míč jsem tlačil očima za čáru. Když ji přešel, nevěděl jsem, co dělat, tak jsem jen běžel a běžel…“
Zařídil jste postup do jarní fáze Evropské ligy, klubu vystřelil 70 milionů korun, chytáte střeleckou slinu.
„Uvidíme, jak to bude pokračovat. Dnes jsem ale nerozhodl já, ale celý tým. Semkli jsme, ukázali jsme, že nás nic nepoloží. Hráli jsme dobře v Moskvě, v ligových zápasech, dovedli jsme se přeorientovat na Ligu mistrů. To je strašně cenné. Byli jsme kvalitně nachystaní, jeden tahal za druhého. Jsem strašně rád.“
Jak dlouho se vám honila v hlavě neproměněná šance z prvního poločasu?
„Dvě tři minuty jsem to tam měl. Na druhou stranu nevím, zda jsem mohl udělat víc. Znám Kovyho, že to takhle ze strany střílí před bránu. Jak jsem míč minul, tak na mě řval, že jsem tam měl být. Říkal jsem si: „ty vole, to snad není možný.“ Přihrávka byla strašně prudká. I když jsem dlouhej, tak jsem tam už nohu nestihl dát, což mě mrzelo. Ale oklepal jsem se.“
Prožíváte nesmírně zajímavý příběh. Po nástupu do akce za zraněného Michaela Krmenčíka jste byl zpočátku kritizovaný médii i trenérem Pavlem Vrbou. Cítíte, že se věci začínají obracet?
„Celý podzim jsem naskakoval na osm devět minut, nebylo to snadné. Abych hrál dobře, potřebuju herní vytížení, které teď konečně mám. Jakž takž se do toho dostávám, daří se mi, dávám góly. Vy to rozebíráte v médiích, ale v mé hlavě to běží jinak.“
