Trenér nároďáku Moták o manželství, »Pastovi« i televizi: U hokeje vypínám zvuk

Pane Motáku, jak se zabydlujete na svazové půdě?
„Vidíte, zrovna dneska jsem byl poprvé ve své nové kanceláři!“ (rozhovor proběhl v polovině září v sídle ČSLH – pozn. red.). Není to práce na denní bázi, i když vlastně ano. Jezdíte po klubech, bavíte se s ostatními trenéry, hráči, jak to dělají.“

Také za sebou máte letní kemp v Říčanech.
„Byli jsme tam vlastně celý srpen! Tréninky probíhaly třikrát týdně. Klukům se na ledě věnoval hlavně Pavel Gross, já byl pouze takový pozorovatel. Bylo to fajn.“

Co jste zjistil?
„Že všichni mají ochotu reprezentovat. Někteří dokonce říkali, že nároďák milují.“

Vidíte to…
„Hlavně jsme ale viděli kluky v zápřahu. Důležité je, že byli příkladní! Mělo to vynikající úroveň, ačkoliv chodili především mladí. Přijeli však třeba i Martin Nečas, Tomáš Hertl či Lukáš Dostál.“

Je pro vás důležité udělat si o hráči obrázek i mimo led?
„Člověk musí nové věci nasávat jako houba. Všechno, co se kolem něj děje! Od doby, kdy jsem vedl mládež, se hra úplně změnila. To samé platí i o sociálním přístupu.“

Jaký ho máte vy?
„Rád se s kluky bavím o různých věcech. Zeptat se, jak se mají jejich děti nebo co paní, to si myslím, že je normální. Nakonec se rozprava stejně vrátí k hokeji.“

Od koho jste nasával nejvíc vy?
„Během hráčského i trenérského života jsem se potkával s mnoha osobnostmi. Výborní lidi byli ve Vítkovicích, v Olomouci nebo na Spartě, kde jsem působil. Taky na Slovensku. Hodně jsem si vzal od Marka Sýkory, se kterým jsem vedl juniorský národní tým. Takže u mě jde spíš o takový mix! Nezbytné je jít s dobou.“

 Chystáte se na hodně zápasů, abyste viděl hráče přímo v akci?
„Už že jsme mohli být na jaře během MS ve Švýcarsku, bylo skvělé. Budeme jezdit, budeme se o tom bavit. Vše by mělo být pod kontrolou.“

A ráno po každém kole projedete všechny televizní záznamy.
„Jasně. Do toho začne NHL.Na tu tedy v noci koukat nebudu, to přiznávám. Ale od devíti ráno se na záznam vybraného utkání mrknu. Vypnu zvuk a jenom se koukám.“

Aha. Vadí vám český komentář?
„Ale ne, někdy kluci řeknou nějakou statistickou zajímavost. To je třeba fajn.“

Máte nějakého oblíbeného muže za mikrofonem?
„Zetyho! Tomáše Zetka z Oneplay Sport, to je bezva kluk. Ale na České televizi jsou taky super. Každý člověk, který chce hokeji pomoct, je dobrý.“

Ve Vítkovicích jste byli před lety součástí neuvěřitelné éry. Vždyť máte titul s dorostem.
„Ano.“

S juniory.
„Ano,“

Stříbro s áčkem.
„Ano.“

Taky dvě zlata s Třincem.
„Ano.“

Ufff. Tak jak to, že jste stále tak skromný?
„Smích.“

Jaký je tedy Zdeněk Moták?
„Vždycky se snažím dělat práci maximálně poctivě. To je základ, dát všemu přesně to, co člověk cítí. Abych měl čisté svědomí a mohl se každému podívat do očí. K hráčům se snažím být fér. Takové jsou zásady, které ctím.“

Pod rukama vám prošlo nesčetně hráčů. Je vašemu srdci někdo nejbližší?
„Snad každý z nich byl hokejová osobnost, ale i persona, co se týče normálního života. Každý byl jiný a já se vždycky snažil najít si k nim cestu.“

Jak?
„Pro mě je nejdůležitější důvěra! Abych mohl věřit já jim a byl pro ně natolik čitelný, aby mohli věřit oni mně. Vždycky je to lepší než řvaní. Že by mi někdo uvízl nějak významně v paměti, to ne.“

Povídal jste si v létě i s Davidem Pastrňákem... 
„Ten je takový bezprostřední.“

Však je taky ze stejného kraje jako vy.
„A my ho máme »razovity«. Ale jo. Hned po jmenování mi blahopřál. Komunikace je při budování vztahu důležitá.“

Co když ji někdo zklame? Spíš mu to rovnou vyčtete, nebo potichu čekáte a dáte mu vnitřně druhou šanci?
„Na ledě je to hra chyb. Tam se může stát cokoliv.“

Myslel jsem spíš osobní rovinu.
„Někdy je třeba vyčistit vzduch a pracovat s čistým stolem.“ 

Roky jste hrál za Frýdek-Místek či Porubu. Jaký jste byl bek?
„No...“ 

Takže jako Makar?
„Přesně. Něco podobného. (smích) Já byl bojovník. Měl jsem a dodneška mám rád třeba zblokované střely. Takové rvačky v rohu o puk, ale uměl jsem i přihrát.“

A co jste neuměl?
„Vystřelit. Třeba z první. Tak to nebyla moje parketa.“

Už tehdy jste byl prodlouženou rukou koučů?
„Co říkám klukům teď, jsem se snažil sám dělat od mladých let. Brzy jsem se oženil, takže jsem měl nějakou zodpovědnost."

 Hmmm. Brzy oženil.
„Ve dvaceti letech.“

Šmankote. Vy jste se oženil ve dvaceti letech?
„Jasně.“

Ono to tehdy vlastně bylo normální.
„Bylo.“

No tak vidíte to...
„Ale v dnešní době...“

V dnešní době ne! Vy jinak o soukromí moc nemluvíte, že?
„No, nemluvím, ale vždycky ze mě nakonec vypadne, že s chotí rádi chodíme po horách, do divadel, do opery.“

Když jste působil ve Spartě, vydával jste se za kulturou docela často, že?
„Snažil jsem se, ovšem v Národním jsem nebyl. Zrovna nedávno jsme si s paní říkali, že jsem byl v Praze čtyři roky, ale tohle jsme nestihli, což je samozřejmě ostuda! Budeme to muset co nejdřív nějakým způsobem napravit. Nejlépe tím, že tam zajdeme.“ (úsměv)

Zato jste rádi špacírovali po Starém městě...
„Hodně jsme chodili. Ke konci angažmá například v ulici Zlatá. Tam se dají najít zákoutí, kde vůbec nikdo není, a neznají je ani Pražáci.“ (smích)

A vy, chlap z Ostravy, ano.
„No! Praha je krásná. Klenot!“

Tehdy jsem vás často potkával na Andělu…
„Jasně. Ještě pořád tam mám svoji oblíbenou plzeňskou hospodu. Hned u tramvajové zastávky.“

Tam se dá v »nudli« pozlobit až do rána.
„Tak to nevím. Chodil jsem na stojku na jedno a šel domů. Nahlásit se paní. To víte, to není jen tak.“

To je asi přísná…
„Cože?“

Jestli je přísná?
„Ale není. Po dvaačtyřiceti letech společného života jsme již vzájemně vychovaní.“

Ale řeknu vám, třeba dohledat její jméno na internetu byl pro mě nadlidský úkol.
„Vladimíra.“

Jak jste se seznámili?
„Nemůžu přece pustit ven všechno. Chodit jsme spolu každopádně začali v patnácti, takže svatba byla vyústění dlouhodobého vztahu.“

Za operou jste si nějaký výlet udělali.
„Nikde jinde než v Praze a Ostravě jsme zatím nebyli. Víc mě láká Novoroční koncert ve Vídni. Radeckého pochod, to by bylo něco.“

Zadupat si.
„Jsou to takové jakoby věci, které mám trošku v plánu.“

Takže teď už asi všichni tušíme, jak byste chtěl trávit klídek v důchodu…
„Doufám. I teď se každý rok někam vypravíme. Třeba letos, když jsem skončil v Třinci, vyrazili jsme na týden do Říma.“

Věčné město.
„Nádhera, ale musíte na něj mít čas. Já měl štěstí, že tam žije taková moje vzdálená sestřenice, jež nás provedla nejen centrem města, ale i okolím. Zajímavé to bylo.“

Ještě k muzice. Prý vám nevadí ani techno. Je to pravda?
„Mám rád všechnu hudbu. Zazpívám si i dechovku, protože já krásně zpívám.“

Vážně?
„No jasně.“ (úsměv)

Dobře, věřím vám.
„K mému životu hudba prostě patří. I když přijdu domů, tak tam hned musí něco na podkres hrát. Poslouchám i české stanice, když je ale příležitost, dám přednost Němcům, Italům.“

Je nějaký interpret, jehož koncert byste chtěl vidět?
„Robbie Williams. To je showman. Ze starších bych řekl třeba Pet Shop Boys.“ 

A jaký jste kutil?
„Normální. Běžné věci jsem schopen si spravit. I nějakou díru umím vyvrtat.“

S vysavačem jako profík, aby nebyl čurbes?
„Samozřejmě.“

Já jen, že jste se proslavil, když jste »opravoval« dvířka na střídačce v play off proti Spartě.
„A já už myslel, že se na to zapomnělo! Vždyť to jsou tři čtyři roky, ne?“

Nezapomnělo! Bylo to totiž teprve vloni v březnu.
„Tehdy jsem byl naštvaný na svoje mužstvo. tak jsem šlehnul dvířky jednou – nešlo, podruhé – nešlo. A viděl jsem tam vedle sebe pořadatele Zdeňka Kašpárka, jak nevěřícně kroutí hlavou no tak jsem bouchnul potřetí, protože, co nejde udělat normální silou, musí jít silou hrubou, jenže zase to nešlo. No tak jsem je nakonec jen tak jemně doklapnul a bylo hotovo.“

Kamery jely ostošest.
„Já je nevnímám. Ale vůbec. To nejde! To bych pak asi přehrával, nebo co. Každopádně to ale byla negativní emoce, kterou je třeba potlačit.“

Lepší je zachovat chladnou hlavu?
„Je, ale někdy musíte ten ventil vypustit.“

Abyste ho nevypustil třeba doma…
„To si zase myslím, že nehrozí, hrozit nebude a ani nikdy nehrozilo.“

Tak jak?
„Občas stačí otevřít okno, sprostě si zařvat a zase ho zavřít.“

Jako Kodet v Pelíškách.
„Podobně. Mnohdy si vystačíte jen s jedním slovem.“

Co vám tehdy na tu scénku řekla paní?
„Smála se. Jako všichni. Navíc začaly vycházet takové ty memíčka. Mělo to tolik lajků, že kdybychom místo nich všichni dali korunu, mohli jsme přispět na dobrou věc. Já si to taky jednou pustil.“

Tak to byste dal korunu!
„Co bych na tom vícekrát viděl. Už se celkem znám. Sleduji se každý den v zrcadle.“

Prozradíte, kolik máte dětí?
„Dvě dcery.“

A už jste dědeček?
 „Ne. Čekají. Teda čekáme my.“

Tak to gratuluju.
„Nééé. To ne, že už čekáme, ale čekáme na to, až jednou budeme.“ (úsměv)

Kdo po Rulíkovi převezme hokejový nároďák: Lojza vybral kouče

Trenéři reprezentace a manažer Eliáš o svých plánech: Doba je jiná, hráči vyžadují komunikaci

iSport.cz

S manželkou Vladimírou jsou spolu dvaačtyřicet let

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 19
  zobrazit galerii