Bývaly jí plné noviny. Mluvila sebevědomě, až provokativně, vyprávěla divoké historky. V Guinnessově knize rekordů si zapsali délku jejích nohou. Yvetta Hlaváčová ale také zvládala neobyčejné sportovní výkony. Jako nejrychlejší žena na světě přeplavala kanál La Manche, Vltavu pokořila proti proudu i opačným směrem. Pak se ztratila z očí. Dnes je matkou dvou synů a žije v Barceloně. Proč?
Je život ve Španělsku přesně to, co jste hledala po kariéře?
„Ve Španělsku žijeme čtyři a půl roku a nikdy nebylo naším záměrem tady pracovat. Šli jsme sem vychovávat děti a příjemně žít. Splnit si sen. S manželem jsme se potkali ve Švýcarsku a hledali ideální místo pro život. Vybírali jsme mezi Řeckem, Itálií, Francií a Španělskem a nakonec na celé čáře vyhrálo Španělsko.“
Proč?
„Protože jsme oba chtěli žít u moře a mezi pohodovými lidmi. V České republice i ve Švýcarsku se život točí jen kolem počasí a stresu z práce. Ani jedno jsme nechtěli. Tady pěkné počasí neřešíme, stalo se pro nás samozřejmostí, naše zájmy a plány zůstávají naší volbou. A když prší nebo se zatáhne, tak si to užíváme stejně. Žijeme tady jako turisté, jen se míň opalujeme. Nemáme potřebu, protože slunce máme celý rok, tedy žádný opalovací absťák, ale rozumné dávky.“
Naplňuje vás to?
„Není náhoda, že tady žije hodně Francouzů a cizinců z celého světa. Je to doslova ráj pro děti. Finální rozhodnutí, kde budeme dál žít, jsme chtěli udělat, až starší syn letos v září půjde do školky. A rozhodli jsme se zůstat, protože se tady cítíme doma a jsme moc spokojení. Ve španělském systému nejsme zapojeni a plánujeme, že to tak i zůstane. Manžel létá pracovně jednou týdně na otočku do Švýcarska a české aktivity řešíme díky skvělému týmu na dálku. Větší ambice nemáme.“
Jak vás Španělé přijali?
„Španělsko dává velké možnosti, jsou tu tolerantní lidé s velkým srdcem. Cizince přijmou mezi sebe a váží si jich. Pochopitelně i proto, že jim přináší peníze, ale také se hodně od cizinců učí a nebojí se to říct nahlas. Nás hodně baví internacionální myšlení i způsob života, různé kultury a setkávání se s mnoha národnostmi v běžném životě. Každý ctí každého a doplňuje se, naplňuje mě to. Je to vlastně asi jediná věc, která by mi chyběla z mého plaveckého života. Když jsem plavala, na závodech při obědě jsem seděla u stolu například s Australanem, Němcem, Arabem, Francouzem a Španělem. A bylo to obohacující. Úplně vás to změní a získáte jiný přístup k životu i k sobě. Bylo normální slyšet běžně pět jazyků.“
Váš muž je Švýcar. Jakým jazykem doma mluvíte?
„Můj partner hovoří plynule šesti jazyky. Přestože si každý myslí, že je Moravák, čeština je pro něho až čtvrtým jazykem. Moravský dialekt se naučil stejně jako syn ode mě. Doma mluvíme česky. Tatínek na oba kluky odmalička mluví i švýcarskou němčinou, takže starší syn už nyní mluví česky, švýcarsky a koketuje s angličtinou, ruštinou a španělštinou.“
Yvetta Hlaváčová |
|
Věk: 41 (26. května 1975) Profese: bývalá bazénová a dálková plavkyně Největší úspěchy: držitelka nejrychlejšího ženského času v přeplavání kanálu La Manche (7 hodin, 25 minut, 15 sekund v roce 2006), stříbro na ME (5 km, 1991), bronz na ME (25 km, 1995) Zajímavosti: překonala 60 českých rekordů a získala 102 titulů mistryně republiky (82 v bazénovém a 20 v dálkovém plavání), etapovým způsobem přeplavala Vltavu v obou směrech (2007, 2008) |
Plavecká mise byla dokončena
Jak jste se vyrovnala s plaveckým skokem z vrcholné úrovně?
„Plaveckou kariéru jsem ukončila v roce 2008 vydáním své autorské knihy Rebelka. S radostí jsem plavecký svět opustila a nechybí mi. Téměř třicet let tvrdé dřiny, disciplíny, cestování mi opravdu stačilo. Mise byla dokončena, podařilo se mi splnit si sen v podobě světového rekordu. A těší mě, že se k němu dosud dokonce nikdo ani nepřiblížil.“
Plavání jste ale úplně neopustila.
„Zrealizovala jsem vlastní projekt Vltava Tour a Vltava tour proti proudu a chtěla jsem jít dál. Věnovat se konečně sama sobě a svému partnerovi. Začít novou kapitolu. Obohatit se o jiné věci a poznat i další rozměry života. Na světě je tolik krásného, člověk by neměl zůstat zabržděný v jedné koleji. Aby se vyvíjel, musí jít dál.“
Jaké to je stát se z vrcholového sportovce maminkou?
„Po skončení kariéry jsem dva roky chtěla relaxovat a dát tělu šanci, aby se zregenerovalo. Chytnout rytmus nového života. Připravit se na velmi důležitou etapu života, mateřství, a najít domov, kde budu vychovávat své děti.“
To se vám povedlo načasovat přesně, že?
„Koncem roku 2010 jsme s partnerem pocítili, že nastal čas na další sen. Do měsíce jsme našli dům ve Španělsku a odstěhovali se. Měsíc jsme si dali na zabydlení a pak jsem otěhotněla. Začal zcela jiný život, na který jsem trpělivě čekala a těšila jsem se na něj. Když otěhotníte s mužem svého života, žijete na místě svých snů, porodíte dvě zdravé děti a můžete si tento čas užívat naplno se vším, co k tomu patří, po dalším netoužíte. Jste naplněni a víc nejste schopni vstřebat. Svět se točí kolem dětí a rodinného života.“
Plavete někdy ještě?
„Pro mě byl odchod z plaveckého světa přirozený a nenásilný. V létě plavu ráda denně v moři, anebo krátce doma v bazénu, ale pouze na protažení. A užívám si, když po deseti minutách vylezu a nemusím nikomu vysvětlovat, proč odcházím. Nepotřebuji víc. Co naopak potřebuji denně, je strečink. Ten mi dává víc než sport. Stačí mi pejsci a věčné procházky po okolí s kočárkem, běhání po zahradě, výlety na pláž. Když se to vše nastřádá, večer zjistíme, že jsme ´naběhali´ 10 až 15 kilometrů.“
Chybí vám sportovní prostředí, přátelé, trenéři?
„Občas bych si zašla zaplavat a popovídat do starého týmu v Brně. Moje zlatá 'Univka', která mě doprovodila ke světovému rekordu. A trenér Jiří Povolný, který byl vždy tam, kde měl být. Jo, to by bylo fajn, je tady mít. Aspoň ten pocit. Na druhou stranu, až kluci vyrostou, řekněme, až mladší bude mít tři nebo čtyři roky, teď je mu devět měsíců, zaletím si na otočku na trénink za 'děckama' a to mi bude stačit.“
Pořád se snažíte být originální?
„S mojí výškou nelze být ve Španělsku neoriginální.“ (smích)
Žít tam, kam ostatní jezdí na dovolenou
V Barceloně je poměrně rušný sportovní život. Špičkový fotbal, basketbal, tenis, atletika… Chodíte se někam dívat?
„Krátce po příjezdu do Španělska jsem otěhotněla, většinu času jsem tím pádem věnovala přípravám na miminko, odpočinku, budování zázemí a všemu, co s tím souvisí. Na sport jsem vůbec neměla pomyšlení a netoužila jsem po tom někam jít fandit. Určitě to mám v plánu jako rodič, fandit synům, nebo někam jít kvůli synům, protože vyrazíme všichni, celá rodina. Mě osobně to jinak moc nebere, a když už fandím, tak raději v klidu doma u televize.“
Jak se vychovávají dětí ve Španělsku?
„Pro rodiče i děti je úžasné, když si mohou hrát celoročně venku. Když žijete na místě, kam jiní jezdí jen na dovolenou a velmi neradi odjíždějí, je to krásný pocit. Jsme vděční za tento dar a s pokorou si uvědomujeme, jaké štěstí jsme v životě měli. Nikdy nevíte, co bude dál, proto žijeme přítomností.“
V čem se liší výchova malých španělských a českých sportovců? Vyrůstají vaše děti mezi španělskými, nebo jde spíš o kosmopolitní skupinu?
„Těžko se mi to hodnotí a porovnává, protože v Česku jsem děti neměla. I tak ale cítím rozdíly. Už jen denní a noční režim je jiný. Siesty a věčné slunce naladí děti i vás na zcela jiný přístup. A podle toho, co vidím na hřišti - a poznala jsem pár škol a školek, když jsme vybírali pro syna - jsou tu rozdíly. My jsme třeba vybrali pro syna anglickou školu, kam chodí děti od tří až do osmnácti let a jsou ze všech zemí Evropy. Učí je fungovat jako tým, rozvíjí osobní talent každého dítěte, učí respektovat cizí kultury.“
Hlavním jazykem je angličtina?
„Ano, ale bude se učit i další čtyři jazyky včetně katalánštiny. Každé dítě tam umí hrát na tři hudební nástroje. Povinné je karate, které vyučuje španělský mistr světa, šachy, lyže a plavání. Plus všechny klasické sporty. Když umí plavat, učí se jachtingu. Děti mají uniformu, za to jsem ráda. Stírá to rozdíly mezi nimi, nezabývají se oblečením a je to ráno pro mámu i děti jednodušší. Nemusejí smlouvat, co si obléknou. Začínají v devět hodin ráno v klidu a bez stresu, cítila jsem tam řád, ale zároveň svobodu a pohodu. Děti vypadaly relaxovaně i při takovém zápřahu. Vnímáte osobní zájem. Děti jsou ukázněné, ale nikdo na ně nekřičí. Všechny třídy jsou otevřené, vzdušné a prosklené. Ale nikdo nikoho neruší.“
V Česku se objevím kvůli dětem, které neměly štěstí
Jaké máte plány do budoucna? Chystáte ještě něco v Česku?
„My jako rodina moc neplánujeme. Žijeme hlavně přítomností, takže plány děláme jen krátkodobé. Pokud jde o kariéru, dá-li se to tak ještě říci, chci spojit svoje jméno s jedním charitativním projektem, který se týká dětí. Všechno je zatím v jednání, pokud to dobře dopadne, tak bych se v Česku mohla objevit po letech na jejich akci a podpořit projekt zaměřený na děti, které neměly tolik štěstí v životě, aby vyrůstaly v úplné rodině s rodičovskou láskou.“
Jakou kuchyni doma preferujete? Nechybějí české pokrmy?
„Musím přiznat, že španělská kuchyně nám nic neříká. Občas něco zkusíme, ale spíše dezerty. Když mám chuť na rybu, raději koupíme čerstvou na trhu a připravím si ji sama. Nebo zajdeme do italské restaurace. Italové jsou podle mě nejlepší, jejich kuchyni máme rádi všichni. Doma vaříme thajskou, indickou, švýcarskou a italskou. Hodně receptů jsou i moje vlastní. Rádi a často grilujeme. Z české kuchyně jíme snad jen řízky s bramborovým salátem a bramboráky. Hodně ale peču české věci, to jo.“
Nedávno se konalo mistrovství světa v hokeji, po něm fotbalové EURO. Fandila jste českým týmům?
„Abych pravdu řekla, ani jsem nevěděla, že je nějaký hokej. Sportovní zprávy nečtu a na zprávy se taky nedívám. Vlastně se vůbec nedíváme na televizi. Když ji zapnu, běží anglické pohádky, kde jsou španělské titulky, aby si syn zvykal na angličtinu, a já si čtu španělštinu. Nebo večer, když máme chuť, si pustíme český film. Milujeme české filmy a seriály. V kině jsem nebyla pět let a čas se snažíme trávit jinak než před televizí. Děti vám to ani neumožní. Já fakt nevím, kdy bych měla fandit. Buď si hraji s dětmi, nebo vařím, uklízím a peru. Anebo dělám všechno dohromady. Mladšího si vezmu do náruče a starší mi pomáhá. To je baví oba. Často jsme u moře nebo na zahradě. Podnikáme pořád nějaké výlety a každý den se procházíme v lese se psem.“
A kdyby přece došlo na fandění?
„Tak fandím Čechům. Pokud by vypadli, tak Švýcarům. A až pak Španělům.“
Jaké to je mít doma tři chlapy?
„Krásné. Jste hvězda harému. Navíc tatínek si s klukama hodně vyhraje. Oba milují auta, motorky, letadla a rychlou jízdu. Což je pro tatínka důležité, matka se vždy nějak přizpůsobí. Nejkrásnější je, když je všechny pozoruji při hraní. Pocházím z holčičí rodiny, kluky v naší rodině neuměli vyrábět. Moc jsem si přála aspoň jednoho kluka. Mám k nim blíž, protože jsem celý život vyrůstala mezi nimi. Na česání culíčků a růžové šatečky moc nejsem, ale holčičky mám hrozně ráda, když jsou u nás na návštěvě. Jsou klidnější a mají dobrý vliv na syna. Je to příjemné zpestření.“
Máte po ruce občasnou výpomoc s hlídáním?
„Nemáme tady žádné babičky ani dědečky či chůvy. Což je dobře, i když máme náročnější program. Ale když něco dělám, tak na sto procent. Podle mě by měli děti vychovávat rodiče. Kluci jsou ještě malí, takže dny i noci podle toho vypadají. Jsem postarší maminka, takže s tím nemám žádný problém. Večírků a juchání jsem si zažila dost. Umím si to užít.“
Našla jste si ve Španělsku přátele či kamarádky?
„Kamarádky tady mám, ale hodně kamarádů za námi jezdí také z Česka i Švýcarska. Českých kamarádek si užiji víc, než když jsem byla v Česku. Taky se to zdravě protřídilo, což je potřeba vždycky. Hodně se situace změní, až Tomík začne chodit do školy. Začnete kamarádit s rodiči kamarádů svých dětí. Hodně lidí poznáváte ve škole. Tady je to hrozně propojené. Když má nějaké dítě ve škole narozeniny, celou třídu i s rodiči pozve domů a pořádá se velká party.“
Nohy už radši neukazuji
Držíte kromě rekordu na kanále ještě rekord, pokud jde o nejdelší nohy?
„To fakt nevím. Nezajímám se o to a je mi to jedno. Moje nohy jsou možná ještě nejdelší, ale už je raději neukazuji.“ (smích)
Máte za sebou čtyřicítku, cítíte se na ni?
„Je to hrůza. Cítím se jako zralá třicítka a čísla na dortu mě šokují. Vůbec nechápu, kam ten čas letí. Když se podívám do zrcadla, vidím spíš zralou čtyřícítku než třicítku, ale v duši jsem mladá. Tělo taky poslouchá. Dokonce bych řekla, že vydržím víc a cítím se lépe, protože nejsem pořád unavená z tréninku.“
Jak se to projevuje?
„Jednou mě po ranním tréninku ve vodě vzal kamarád na kole do lesa. Byla jsem zrovna hrozně unavená. Měla jsem za sebou 10 kilometrů ve vodě a odpočinek jsem neviděla ani nepamatuji. Na kole jsem funěla a byla ráda, že jsem všechny horské cesty a kopce vyjela. Kamarád mi dal na frak, což by, kdybych byla odpočatá, normálně nedal. Jenže on měl pocit, že nemám vůbec kondičku a nic nevydržím. Nechápal, jak můžu být tak dobrá v plavání a tak pomalá na kole. Myslel si, že je nejlepší a právě porazil světovou rekordmanku. Jenže on normálně sedí v kanceláři a já z kola zase skákala do vody. Ale naštval mě! Vůbec to nepochopil…“
Jak se vám daří udržovat v kondici?
„Osm let už závodně neplavu, takže sportuji opravdu málo. Plavání pro dobrý pocit, denně dlouhé procházky. Pořád stěhuji nábytek v domě. Tahám stále nějaké kameny a květináče na zahradě. Běhám hodně po schodech. S pometlem i bez něj a občas jdu na kolo se synem, což je pro mě náročné, protože tady jsou šílené kopce a syn mě honí jako nadmutou kozu. Sedí za mnou a huláká na mě: Maminko ještě tam a tam. Přidej, zaber!“
Posloucháte ho?
„Někdy si říkám, jestli neví, že jsem na to komandování zvyklá a nějak to potřebuji. (smích) Nechám se vyhecovat a pak pajdám dva dny. Vůbec nechápu, kde se to v něm bere. Často mě dokonce posílá plavat. A když se ho zeptám, jestli půjde se mnou, odpoví, ať jdu sama, že mi bude fandit. Pak si dá k bazénu křesílko, vezme papír, tužku a dělá si poznámky. Fandí, běhá kolem bazénu a křičí: Dýchej! Zaber! Víc maminko! Ještěže neumí měřit se stopkami.“ (smích)
Co byste poradila ženám, aby nestárly jako vy?
„Ó, děkuji. Lichotivé. Nepřestávejte mluvit. A co bych poradila… Asi jen vnitřní pohodu a obklopit se lidmi, které má člověk rád. Obohacují a neočekávají od vás záchranu planety a modré z nebe. Dělat vše podle pocitu a s láskou. Na aktivitě podle mě moc nezáleží. Spíše na vnitřní spokojenosti. Hýbu se ze zvyku. Ještě kojím, takže mnoho věcí dělám jinak a věřím, že tělo dostává zabrat, takže revizi budu dělat, až slavnostně dokojím druhého syna. Manžel říká, že to bude kolem maturity. Co jsem ve Španělsku, tak jsem buď těhotná, anebo kojící.“ (smích)
