Vynikající fotbalista, ale rovněž flákač a potížista, který hřeší na svůj talent. Takovou pověst má útočník Jan Blažek, posila Dukly Praha. Ví o ní, ale tvrdí, že se napravil. Zmoudřel, stará se o rodinu, na výstřelky nemá ani pomyšlení. Přesvědčit ovšem musí ne sliby, ale výkony na hřišti.
Dukelská legenda Ladislav Vízek se na vás těší a tvrdí, že v šestadvaceti jste zmoudřel. Má pravdu?
"Jsem rád, že si na mě taková osobnost vzpomněla, a má naprostou pravdu. Doba, kdy jsem hrál českou ligu před prvním angažmá v Řecku od sedmnácti do jedenadvaceti, je pryč, už je nyní úplně jiná. Byl jsem tehdy mladý, bez rodiny, měl spoustu času. Teď mám jiné priority, vím, že musím dát fotbalu všechno. Jsem psychicky odolnější a připravený dokázat, že už jsem někde jinde.“
Ubezpečování, že se už budete chovat jako profesionál, od vás slýchali trenéři i funkcionáři při každém angažmá. Jak chcete nyní přesvědčit, že jim mají věřit?
„Pořád slýchám, že se mám polepšit. Nechci se k tomu moc vracet, ale nikdo kolikrát neví, co se skutečně dělo. Teď jsem v Dukle a chci dokázat na hřišti, že fotbal pořád umím.“
Nemáte pocit, že jste svůj obrovský talent promrhával?
„Je fakt, že mladý kluk si mnohého neváží. Myslel jsem, že všechno půjde automaticky, a nedával fotbalu všechno. A šlo to. Až časem jsem zjistil, co třeba může způsobit zranění, že jednoduchý život nepřichází sám od sebe.“
Přišel jste na to sám, nebo nastala nějaká událost, která vámi zacloumala?
„Hodně přišlo věkem. A hlavně je tu rodina. Zjistíte, že na vás spoléhá, že ji musíte zabezpečit. Pro ni především jsem se chtěl vrátit. K tomu ovšem i ta zranění. Přišlo první vážné, loni v létě jsem měl natržený sval, a hned jsem si řekl, že to už není taková sranda. Přichází asi poslední šance, abych ještě na nějaké úrovni hrál.“
Jak vám zranění narušilo kariéru?
„Měl jsem před podpisem prodloužení smlouvy s polským Podbeskidzie Bielsko Biała, k tomu nedošlo. Léčil jsem se přes dovolenou, pak už byl problém něco najít. Měl jsem navíc chybně udělanou smlouvu s řeckým manažerem a skončil ve druhé řecké lize, kde jsem vůbec být nechtěl (AP Eginiakos – pozn. red.). Zvažoval jsem, že se vykoupím, ale částka byla nesmyslná, takže jsem nakonec zůstal. Fotbal jsem snad nezapomněl. Dařilo se mi na testech ve slovinském Domžale, kde jsem za poločas dal gól a na dva přihrál. I za Duklu se mi dařilo. Teď to musím přenést do ligy.“
Myslíte, že bude pro vás hodně těžké přesvědčit ostatní, že jste si životní priority srovnal?
„Za prvé jsem ještě nikoho nepřesvědčil, to musím až výkony na hřišti, za druhé ani nechci. Jde hlavně o mě, na ostatní koukat nemusím. Moje jméno mají lidé stejně v paměti zapsané takovým způsobem, že to nebude nikdy dobré. Nic proto nemusím nikomu dokazovat. V Liberci nebo ve Slavii jsem patřil při zápase mezi nejlepší, za dva dny však už bylo znovu všechno jenom špatné. Jde to mimo mě. Chci jenom přesvědčit svoji rodinu a také klub, který považuju za součást rodiny.“
Hodně vás posiluje, že vám trenér Luboš Kozel věří? Jakou hrál úlohu ve vašem angažmá?
„Největší, to nepopřu. Zavolal mi, přišel jsem na testy, měl jsem s ním pohovor před uzavřením smlouvy, a tu pak podepsal během pěti minut. Nehandrkoval jsem se o podmínkách, neměl jsem nějaké velké požadavky a díky trenérovi bylo všechno hned hotovo.“
