Titul. S více body (72), než kolik v mistrovských sezonách nasbíral otec zakladatel nové plzeňské éry Pavel Vrba. S vyrovnáním maxima vstřelených gólů (70). A taky s vítězstvím v anketě o nejlepšího trenéra Synot ligy. To je vizitka kouče Miroslava Koubka. Ještě před rokem a půl ho přitom odstavili ve Slavii a ještě zkraje minulého léta byl nezaměstnaný. „Foukalo ze všech stran, ale musel jsem si věřit,“ vzpomíná na příchod do Plzně, který velká část fanoušků přijala s nedůvěrou.
Nepřijde vám to, co jste prožil, jako zprvu zlý, a pak krásný sen?
„Já na tom mám obecnou odpověď. Je spousta výborných trenérů, kteří by si taky takové ocenění zasloužili, ale nikdy toho nedosáhnou, protože nedostanou možnost mít dobrý klub a v něm výborné hráče. To je základ. A já jsem to dostal dvakrát. Poprvé před pěti lety v Ostravě, tam bylo výborné mužstvo, chyběl krůček. Ale podařilo se to až teď. Na druhé straně já jsem se musel k těm dvěma šancím svou trenérskou dráhou propracovat.“
Dokázal jste úplně zahnat roztrpčení a naštvání z odchodu ze Slavie?
„Já jsem ke Slavii necítil žádnou zvlášť. Nechtěl bych se k tomu vracet. Jestli jsem nějakou zášť cítil… tak kvůli tomu, že o mně rozhoduje nějaký diletant, Rusové, kteří tam byli. To mi vadilo. Někdo to samozřejmě musí dopustit, ale na ty lidi už se nezlobím a ani jsem se na ně nikdy dramaticky nezlobil. To fotbal přináší. Slavii mám v srdci, vzpomínám na ni celkově v dobrém, i když to byla jen asi šestiměsíční epizoda.“
Napadlo vás někdy, kde byste dnes byl, pokud byste ve Slavii tehdy zůstal?
„To nikdo nemůže vědět. Držme se přísloví Všechno špatné pro něco dobré.“
Máte za sebou nejsilnější moment v kariéře, na který to platí?
„Je to velký zvrat. Ale já v tom nejsem sám. Trofeje v tomto ročníku, tedy ligový titul a pohár, získali trenéři, kteří u mužstev nezačali. Není to nic výjimečného, neviděl bych v tom nějakou senzaci.“
Byla pro vás tato sezona nejnáročnější ve smyslu toho, co jste jí jako trenér dával?
„Vždycky jsem se snažil pracovat na plné obrátky, není to tak, že bych je až teď v Plzni zvýšil na maximum. Myslím, že to byly standardní obrátky. Nechtěl jsem tříštit síly, chtěl jsem ušetřit energii, koncentrace patřila práci. Chtěl jsem na ni mít co nejvíc času. I když je Kladno, kde bydlím, blízko, byl jsem v Plzni celý týden a jel jsem domů až po zápase. Byla to samozřejmě velká oběť i pro mou ženu, která byla doma sama. A nejen tento rok, musela sama vychovat děti. Tak to většinou manželky od fotbalistů mají, protože my jsme věčně pryč.“ (usmívá se)
V Plzni vám zprvu hodně lidí nevěřilo, cítíte teď satisfakci? Že jste dokázal, že na to máte?
„Satisfakce… To by pomalu vyznělo tak, jako že bych chtěl někomu ukázat: Tak vidíte! Uspokojení cítím, byl to tenký led, a ještě foukalo ze všech stran. V tu chvíli se člověk musí opřít jen o svou práci a věřit si, že to dokáže. A hlavně musí mít kluky na své straně. To se od prvních chvil dařilo. Soustředil jsem se jenom na práci a od všeho ostatního jsem se snažil oprostit, nečetl jsem žádná fóra, maily, nic.“
Hodně mluvíte o plzeňské šatně. Byla nejlepší, kterou jste zažil?
„Nepochybně. To je kouzlo Plzně. Velká soudržnost, kamarádství a nebojím se ani říct láska mezi hráči. Ale to se týká všech zaměstnanců klubu.“
Kde jsou limity plzeňského mužstva. Lze je ještě posunout?
„To se ukáže. Přišel jsem v době, kdy se zdálo, že kluci už musejí být za vrcholem. Mužstvo stárne, lídři jsou třicátníci. Je to něco, co v brzké době může být problém. Ale management si to uvědomuje a mužstvo doplňuje. Systematicky, každý půlrok přivádí novou, mladší krev.“
Velké ligové téma jsou rozhodčí a Plzeň byla zmiňována nejvíc. Jak v tomhle směru působíte na hráče?
„V naší kabině je téma rozhodčích absolutně tabu. Nepadne o nich, věřte mi, ani slovo. Hráči jsou naprosto profesionální a já se tak taky chovám. O rozhodčích s nimi vůbec nebavím.“
Znamená to, že je vedete k tomu, aby na pomoc rozhodčích vůbec nespoléhali?
„Ano, to je naprosto jednoznačné. Pomoc odjinud nikdo nečeká. Všechno se zkoumá dvakrát, třikrát, dokonce jsem v průběhu sezony řekl, že se zkoumá každý prd – a pak se dojde k názoru: On tam kontakt asi byl. Jak to má rozhodčí všechno posoudit? U velkých ryb, u Plzně, u Sparty se to zkoumá víc. Na to jsme zvyklí.“
Jak se po pěti letech vnitřně chystáte na vykročení do Evropy?
„Standardně. Mám vypěstovaný osobní mentální trénink, který novum v podobě evropské scény nezmění. Pokoušel jsem se, i když ne moc úspěšně, prorazit už s Ostravou a Boleslaví. Vždycky byly nějaké okolnosti, proč se to nepodařilo. V Ostravě jsem měl mužstvo po postupu do pohárů prakticky rozprodané, podruhé s Boleslaví jsme dostali v té době velmi dobrého soupeře Twente Enschede a měli jsme spoustu zraněných hráčů. Byla to složitá až nereálná cesta. Teď věřím, že to vyjde, do třetice všeho dobrého.“
