Byl kapitánem stříbrných medailistů na mistrovství světa do 20 let v roce 2007 v Kanadě, devět let hrál v Německu. Nyní stoper Jan Šimůnek cítí, že potřebuje změnu a hlavně zažívat pocity štěstí. Proto ve druholigovém VfL Bochum rozvázal smlouvu a chce se vrátit domů.
Dukla Praha přivítala na přípravě zajímavou novou tvář: trénuje s ní bývalý český reprezentační stoper Jan Šimůnek. Kam se uberou jeho příští kroky, se však teprve ukáže. O peníze mu nejde, vydělal si dost.
Připravujete se s Duklou. Mám tomu rozumět, že německé období skončilo a vracíte se domů?
„Úplně bych ho neuzavíral, nějaké možnosti pořád jsou. Působil jsem v Německu devět let, znají mě, může přijít nabídka, která se neodmítá. Zajímal se o mě například prvoligový Darmstadt, ale to je hrozně daleko a ta představa mi nedělá dobře. Cítím to tak, že bych to pro změnu zkusil doma. Je mi devětadvacet, nějaký rok ještě před sebou mám, není to návrat na ukončení kariéry a nějaké dohrávání, rodinka, kamarádi. Jsem v nejlepším věku a chci toho ještě využít.“
V německé druholigové Bochumi máte ovšem ještě rok smlouvu. To ji nemusíte dodržet?
„S vedením jsme se dohodli na jejím rozvázání. Přáli si, abych ještě zůstal, ale já si nepadl do oka s nizozemským trenérem Gertjanem Verbeekem, nebylo by to ono. Dostal jsem i potvrzení, že se mohu připravovat jinde, což je pro mě dobré, že neztrácím čas a kondici.“
Jak došlo k tomu, že se připravujte s Duklou?
„Přes tátu (Milan Šimůnek). Dlouho hrál před odchodem do Švýcarska ve Slavii, nastupoval s panem Šilhavým, znají se. Sešli jsme se, řekli si navzájem své představy a uvidíme. Jsem v Dukle na zkoušce, aby se podívali, jestli ještě umím hrát fotbal. Pro mě je fajn, že se mohu někde připravovat a ukáže se, zda to bude pro obě strany zajímavé. Myslím, že bychom se dohodnout mohli, ale nechci nic předbíhat.“
Vyrůstal jste v Bohemians Praha. Tam vás srdce netáhlo?
„Byl jsem v kontaktu se sportovním ředitelem panem Držmíškem a není to ještě uzavřené. Ví se, že jsem tam začínal, to také něco znamená.“
Do velkého fotbalu jste ovšem prorazil ve Spartě. To by byl přece krásný návrat, souhlasíte?
(smích) „Kdo by si Spartu nepřál? Ale chápu, že mám za sebou chudší roky, kdy jsem neodehrál všechno, byla tam nějaká zranění. Teď už se cítím fit, věřím, že na ligu mám, ale v Bochumi to dál nešlo. Se Spartou oťukávání také proběhlo, ale nyní je kádr plný a velký zájem z její strany nebyl.“
Proč už nechcete pokračovat v Německu?
„Došel jsem k přesvědčení, že mi to nedělá dobře. Byl jsem tam sám, raději půjdu za štěstím a vrátím se do Čech.“
Jak tomu mám rozumět?
„Nemám rodinu, roky jsem tam byl sám. Kdo si tohle vyzkoušel, ví, jak těžké to je. Jiná řeč, jiná mentalita, navíc cizinec musí v Německu hodně přesvědčit, že na to má. Němci drží při sobě, v Česku je pohodovější atmosféra, tvoří se parta. Přijdete domů a tam nikdo, venku neznámí lidé, samota vás ubíjí. Řeknete si: Stojí mi to za to? Když nejste v soukromém životě šťastný, promítá se to i na hřiště. Potřebujete přijít domů, vypnout, pobavit se o něčem jiném. To nebylo.“
Po angažmá v Německu si české kluby řeknou, že budete platově hodně drahý. Není to překážka?
„Záleží na oboustranném přístupu. Vím, že mi takové peníze menší kluby nedají, ale nemyslím jenom na ně. Něco jsem si vydělal, nejsou pro mě nejdůležitější. Štěstí si za ně nikdo nekoupí.“
