Má za sebou pestrou fotbalovou kariéru. Hrál za Spartu, zkusil si indickou ligu, připsal si i dva starty za reprezentaci. Kariéru profesionálního fotbalisty už Miroslav Slepička uzavřel, v 34 letech se dnes chystá na svůj debut v roli zápasníka MMA. V rozhovoru pro Sport Magazín prozradil, na jaké angažmá vzpomíná nejradši, nebo o jeho konci v Táborsku.
Proč ještě nehrajete profesionálně fotbal? Čtyřiatřicet není na fotbalovou penzi.
„Já bych klidně i dál hrál. Ale byl jsem v Táborsku a… (hledá slova) Prostě když narazíte na blbce, tak zjistíte, že nestojí za to dojíždět. To radši půjdu házet pneumatikou od rána do večera a budu z toho mít dobrý pocit. Mnohem lepší, než když mi nějaký blbec bude říkat, co mám dělat, i když nehrál v životě fotbal.“
Takže ve vás převážila naštvanost?
„Ne naštvanost, ale zkušenost z Táborska. Nemá cenu se někam nutit, když o to ani nikdo nestojí.“
Původně vás chtěli?
„Byl jsem tam na ročním hostování. Problém byl, že mě chtělo vedení klubu, ale trenér Frňka ne. Je pravda, že jsem dal jeden gól asi v osmi zápasech, ale když přihrajete na dva góly a další zápas nehrajete, tak co si o tom myslet… Prostě jsem necítil důvěru trenéra. Chápu, že je trend mladších hráčů. Na druhou stranu je třeba být soudný, když na to někdo má a nemá.“
Vy jste soudný?
„Myslím si, že dost. Ale abych trénoval pod někým, kdo fotbalu nerozuměl, jsem neměl zapotřebí. Jezdit bůhvíjak daleko a poslouchat tam amatérské řeči.“
Skončil jste definitivně?
„Na profi úrovni ano. Hraju jen I. A třídu u nás v Podlesí. Je tam Honza Rýgl, co se mnou hrál v Příbrami, Vašek Janů, brácha Tomáše, který kopal za Liberec. Mám to tři kilometry od baráku, hrajeme pěkný fotbal a jsme první. Máme dobře poskládaný tým a hrajeme s radostí. Baví mě to a naplňuje. Mnohem víc, než jezdit někam poctivě trénovat a pak slyšet, že bude hrát mladší. Chápu, že trenéři tlačí mladé kluky, ale musí to mít hlavu a patu.“
Spousta fotbalistů neví, co se životem po kariéře. MMA je ve vašem případě náhrada za fotbal?
„Možná i to je jeden z důvodů. Odmala jsem zvyklý denně sportovat, denně mít zápřah. Jako fotbalista se nezastavíte. Trénink, zápas, trénink. Pořád jste v luftu. Když jsem skončil v tomhle kolotoči, probudil jsem se a říkal si: Co já budu dělat? Tak proč nezkusit tohle. I když je MMA úplně o něčem jiném a za úplně jiné peníze. Vlastně za nic. Je to moje osobní výzva a touha sám sobě něco dokázat. Od ledna jsem do toho vlítnul. Teď třeba trénuju dvakrát denně, ale jindy jen třikrát v týdnu. Jak mám chuť. V rámci možností tomu ale chci dát všechno.“
Je to větší dřina než na hřišti?
„Fotbal je taky hrozná dřina. U všech sportů platí: těžko na cvičišti, lehce na bojišti. Fyzickou kondici potřebujete všude. Tady je to ale hodně intenzivní zátěž. Na 180 tepů jedete tři minuty v kuse. To je záhul. Ve fotbale máte sprint na deset dvacet metrů a pak si odpočinete. Máte větší možnost vydýchat se. Nechci ale říct, že třeba zápasníci mají lepší kondici než fotbalisti. Mají jinou kondici. Trénink MMA je dobrá průprava pro fotbal a naopak zápasníci by určitě nějak udýchali fotbalový zápas.“
Když zavzpomínáte na teď už minulou fotbalovou kariéru…
(skáče do řeči) „No, je to smutný.“
Přesto, na jakou štaci budete nejradši vzpomínat?
„Na Spartu za trenéra Michala Bílka. Neudělali jsme sice titul, ale parta, která se vytvořila kolem něj, asistenta Frťaly,
Tomáše Řepky
nebo
Pavla Horvátha
, byla fantastická. Táhli jsme všichni za jeden provaz. Těšil jsem se na každý trénink. I v zimě, když jsme šli do lesa a běhali tam v půlmetrovém sněhu do kopce.“
Nedáte tedy na Bílka dopustit?
„Vůbec! Poznal jsem ho jako super trenéra a ještě lepšího chlapa. Byl naprosto férovej a spravedlivej. Kluci by pro něj žrali trávu. I ti, co nehráli, nebo hráli málo. Tohle by podle mě měl mít dobrý trenér.“
Jak se poznalo, že je spravedlivý?
„Kdo dobře trénoval, hrál. Všechno řekl každému na rovinu do očí. V kabině se každý od něj dozvěděl, co si myslí. Po angažmá v nároďáku měl v médiích auru, že neumí komunikovat. Ale já jsem ho poznal jako bombarďáka.“
Seřval vás někdy?
„Kolikrát! Řekl mi, že mě vyhodí, dal mi pokutu. Teď už, doufám, máme jiný vztah. (směje se) Moc se mi líbil jeho lidský přístup. Ve Spartě byli kvalitní fotbalisti, takže šlo jen o to, jak hráči chtějí bojovat za trenéra. Když za něj chtějí hráči bojovat, vždycky se to promítne ve hře.“
Vybavíte si největší prohřešek, kterým jste ho vytočil?
„Vybavím. Ale to by bylo ještě teď na pokutu.“ (směje se)
Nebojte, už je to promlčené.
„Je to promlčený, ale ještě by se mi to mohlo vrátit.“
Čtenáři to unesou.
„To by právě jejich obrázku na fotbalisty ještě přitížilo.“
Týkalo se to životosprávy, třeba špatného jídla?
„Něco špatného to bylo, ale jídlo ne.“ (usmívá se)
Dal vám však druhou šanci.
„Přesně tak. Když se udělal průšvih, dokázal dát druhou šanci. Hlavně to řekl přímo do očí. A buď to dotyčný pochopil a mohl v týmu zůstat, nebo ne a bylo s ním zle.“
