MŮJ PRVNÍ GÓL | Z Havířova se odrazil až ke třem ligovým prvenstvím. Patřil k hrdinům Baníku při legendárním tažení za titulem, ve Spartě si zahrál Ligu mistrů. „Jediné, co mě trochu mrzí, je, že jsem v národním týmu nedostal šanci,“ říká bývalý útočník Miroslav Matušovič. „Ale ničeho nelituji. Spousta hráčů by dala cokoliv za to, aby nakoukla do ligy, a já v ní odehrál přes dvě stě zápasů.“
Střílení gólů, kterých dal nakonec v české lize 32, Matušovič miloval. „To je pro mě nejvíc,“ přiznává. A na které tedy nejradši vzpomíná?
„První ligový gól jsem dal za Baník proti Viktorii Žižkov, byl rozhodující na 2:1,“ neváhá. „Za Baník jsem dal důležité branky, které pomohly k historickému titulu. Ale nezapomenu na dva góly za Spartu,“ upozorňuje.
Které to jsou? A proč pro něj nejvíce znamenají? Podívejte se ve videu.
„S fotbalem jsem začínal v Havířově. Kdybych řekl, že mě k němu někdo přivedl, lhal bych. Začal jsem sám, protože jsem ho hrál kolem baráku a bavilo mě to. Bydlel jsem kousek od stadionu, takže jsem k němu došel pešky. Jednoho dne jsem do klubu přišel a řekl jsem si, že zde začnu. Konkrétně na postu ofenzivního hráče, protože jsem chtěl dávat góly. Na to, abych hrál vzadu, jsem nebyl dost vysoký.
Po deseti letech, v dorosteneckém věku, jsem dostal nabídku z Baníku Ostrava a přijal ji. V Ostravě jsem putoval mládežnickými kategoriemi. Už v šestnácti jsem hrál za osmnáctku celostátní ligu. O rok a půl později se mi podařilo hrát za muže třetí ligu, takže postup v Baníku byl velmi rychlý. Zahrál jsem si v klubu nejvyšší soutěž až do památného přestupu do Sparty.
Můj první ligový zápas proběhl v Ostravě v roce 2001, v posledním kole proti Příbrami. Trenér Lička mě poslal na hřiště na posledních dvacet minut. A první ligový gól padl taky doma na Baníku. Myslím, že to bylo následující sezonu pod trenérem Jarabinským, kdy už jsem s týmem absolvoval letní přípravu. Od té doby jsem hrál od začátku. První gól jsem dal hned v prvním kole proti Žižkovu na 2:1, čímž jsem rozhodl zápas.
Branky, které jsem vstřelil v Ostravě, byly důležité, protože Baníku pomohly k historickému titulu. Nezapomenutelné góly jsem dal ale i v dresu Sparty. Nezapomenu na gól proti Ajaxu v Lize mistrů pravačkou do šibenice. Nádherný gól se mi povedl také na Letné z přímého kopu proti Boleslavi.
Myslím, že ve fotbale jsem měl docela velké štěstí. Nechtěl bych říkat, jestli ten nebo onen úspěch byl větší. Nebylo to zadarmo. Podařilo se mi to proto, že jsem od začátku dělal fotbal poctivě a chtěl jsem to někam dotáhnout. Samozřejmě jsou hráči, kteří se dostali ještě dál než já. Ale každý na tom nemůže být stejně.
Byl jsem v profesionálním fotbale jedenáct let a zažil nádherné zápasy a roky v Ostravě i na Spartě. Nad hlavu jsem zvedl sedm trofejí. Zahrál jsem si Ligu mistrů. Před EURO jsem na čtrnáct dní nakoukl i do reprezentace. Jediné, co mě trochu mrzí, je, že jsem v národním týmu nedostal šanci. Díky tomu bych si možná vyzkoušel lepší zahraniční angažmá. Ale ničeho nelituji. Spousta hráčů by dala cokoliv za to, aby nakoukla do ligy, a já v ní odehrál přes dvě stě zápasů. Všech úspěchů si velmi vážím.
Přechod z hráče na trenéra se zrodil s přestupem na Kypr, kde jsem strávil dva roky. Poté jsem se vrátil domů. Teď už mnohem více chápu, že člověk roky nezastaví. Už tenkrát jsem rozuměl výroku „mladí vpřed“. Když mi bylo třicet, tlačili se do základu dvacetiletí hráči. Bylo to ale v pořádku, protože jsem ve stejném věku zažíval to samé.
Když jsem ve Spartě přestal hrát, odešel jsem na Kypr. Po návratu z Kypru nemělo smysl, abych jezdil na druhou stranu republiky jenom proto, abych si udělal čárku, že jsem znovu v lize. Rozhodl jsem se vydat do druhé etapy svého života, která je spojená znovu s fotbalem. Je mi třicet šest let a fotbal stále miluji. Fotbalem žiji každý den, čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Udělám maximum pro to, abych to jako trenér dotáhl alespoň stejně daleko jako hráč.
Trenéřina nejde naučit hned, musíte k ní nejdříve postupně přičuchnout. Za čtyři roky v této roli jsem se naučil spoustě věcí. Musel jsem se smířit s amatérským fotbalem, kde řešíte jiné věci než v profesionálním. Například jestli není hráč unavený z práce.
Gól kolikrát není to nejdůležitější, ale když člověk fotbal hraje, je jeho jediným cílem dopravit míč do branky. Fotbal je můj život a zůstane mojí prací. Svým způsobem nic jiného neumím a nechci umět. Věnuji se mu třicet let a budu se mu rád dalších třicet let věnovat.“
