Kdysi kopal druhou dorosteneckou ligu za Blšany, pak se Radek Příhoda kvůli zraněním a časovým možnostem převlékl do jiného dresu. Stal se rozhodčím. A po téměř deseti letech ho čekala ostrá ligová premiéra. „Jablonec porazil Spartu 3:0. Vím, že v tom utkání byla červená karta pro Homolu a penalta proti Spartě,“ vzpomíná si. „A naposledy v derby se Mario Holek vracel, neviděl mě a prošlápl mi kotník. Měl jsem těžší výron a čtrnáct dní nebo tři neděle jsem byl mimo hru.“
„S fotbalem jsem začínal kousek od Loun v obci Postoloprty. V dorostu jsem přestoupil do Blšan, tenkrát ještě za éry Františka Chvalovského. Pak jsem tady hrál krajské soutěže na úrovni okresu.
Roky jsem hrával v záloze, střední či levou. V Blšanech, když jsme kopali s dorostem druhou ligu, jsem hrál levého beka. Pár gólů jsem dal, ale když jsem pak hrál na postu beka, moc mi jich tam nepadalo. Ze zálohy jsem balony spíš rozdával.
Rozhodčím jsem se stal z důvodu zranění i kvůli časovým možnostem. Oslovil mě kamarád, který už běhal po trávnících jako rozhodčí, tak jsem to zkusil a začal jsem. První utkání bylo v Lenešicích, což je vesnice u Loun. Bylo to, mám pocit, na úrovni starších žáků.
Na první zápasy se člověk těšil, probíhalo to v pohodě. Vždycky, když se mi podařilo postoupit ze čtvrté třídy do třetí, do okresního přeboru, byl to podobný zážitek, jako když hráč přestupuje do lepšího mančaftu. Od prvního utkání do profesionálních soutěží mi to trvalo téměř deset let. Od roku 2004 jsem v první lize až dodnes.
První zápas v lize, který jsem řídil, byl Jablonec-Sparta. Rozhodčí se zranil, takže mi dva dny před utkáním volal tehdejší předseda komise rozhodčích, že se mám připravit. Odjel jsem do Jablonce, který porazil Spartu 3:0. Vím, že v tom utkání byla červená karta pro Homolu a penalta proti Spartě.
Každé utkání je originál, každé je nejdůležitější v ten daný moment, ale samozřejmě jsou zápasy, které mají velký potenciál a sledovanost, což je derby a zápasy Plzně se Spartou či Slavií. Nezdá se to, ale když hraje sedmý s osmým, může to být složitější, než když se vám povede derby, kde se hraje nahoru dolů, nikdo nepadá, všichni chtějí hrát.
Mám jednu kuriozitu. Když jsem odřídil utkání Bohemians proti Jihlavě, vrátil jsem se domů a ráno jel na druhý zápas do Plzně, protože kolega onemocněl. O jednom víkendu jsem tedy stihl dva duely, což nebývá obvyklé, ale zvládlo se to. A naposledy v derby jsem se zranil pět minut před koncem. Mario Holek se vracel, neviděl mě a prošlápl mi kotník. Měl jsem těžší výron a čtrnáct dní nebo tři neděle jsem byl mimo hru. Ale utkání jsem nějak dopískal.
V roce 2008 jsem začal řídit mezinárodní utkání a to je vrchol pro každého rozhodčího. Česká republika má na listině FIFA pro hlavní rozhodčí šest míst a já jsem rád, že se mi to povedlo a ještě pořád můžu na trávnících běhat. Mezinárodní listina je pro mě asi top. A ještě jsem v roce 2008 vyhrál Křišťálovou píšťalku. Té si cením, protože se na hlasování podílela jak média, tak kluby. Je to pro mě čest.
Co se týče nařízení, je řízení domácích a mezinárodních soutěží úplně stejné, pravidla platí všude. Specifické je to ale v tom, že v lize se na trávníky vracíte, takže pořád prokazujete výkonnost, kdežto když jedete na UEFU, odřídíte zápas a v kariéře daný klub už nikdy řídit nemusíte. Nebo se tam vrátíte jednou, maximálně dvakrát.
Nejsložitější to míváme, když nejsou na stadionu lidi, když slyšíte pár jedinců, kteří hulákají. Naopak když je stadion plný, je to úplně skvělé. Nejsilnější zážitek mi přinesl asi souboj Realu Madrid s Ajaxem Amsterdam. Zajímavou situaci si vybavuju z derby na Spartě: Vladimír Šmicer se tehdy vrátil do ligy, nějakou dobu za Slavii nehrál, ale teď nastoupil. Slavia vyhrála 4:1 a on dal dva góly. První dával stehnem do břevna a do brány.
Začínajícím rozhodčím bych doporučil nic neuspěchat. Je to delší cesta, člověk musí zápasy odpískat, aby získal zkušenosti a praxi. Je potřeba být vytrvalý a dobře se připravovat jak fyzicky, tak být na dobré úrovni i z hlediska teorie.“
