Dúbravka před šlágrem s Plzní: Chci ultras dokázat, že na Spartu mám

Z reprezentačního srazu se vrátil s vědomím, že se se slovenským národním týmem příští rok na mistrovství světa v Rusku nepodívá, Marek Hamšík a spol. závěr kvalifikace nezvládli. Ale na nějaký zármutek není v rozjeté sezoně čas ani prostor. „Ještě je to čerstvé, ale člověk se tím nemůže zaobírat donekonečna. Musím to pustit z hlavy, protože ve Spartě mám teď před sebou důležitý zápas,“ říká osmadvacetiletý brankář, který přišel na Letnou v létě z Liberce.

Jak vám bylo, když Spartě ani vám osobně vstup do sezony nevyšel?
„Dobře určitě ne. Přicházel jsem do klubu, v kterém jsem si představoval, že výsledky se dostaví okamžitě. Čekal jsem, že díky kvalitě, kterou máme v mužstvu, jeden druhého potáhneme. Nebylo to ideální, naneštěstí jsme vypadli z Evropské ligy a nechytili jsme ani začátek domácí soutěže.“

Který z inkasovaných gólů ze startu sezony jste si nejvíc vyčítal?
„Samozřejmě jsem vnímal, že ani veřejnost nebrala mé výkony tak, že bych nějak exceloval. Ze svého brankářského hlediska se snažím analyzovat každý gól, který dostanu, a upřímně mě mrzel ten, který jsem dostal s Bohemkou, protože jsem moc toužil vyhrát. Byl to zápas, který nás na začátku mohl někam odrazit, abychom se psychicky chytili. A my jsme místo toho inkasovali v posledních minutách. Když jsme přišli do šatny, hned jsem klukům řekl, že to beru na sebe, že takový gól nemůžeme dostat, i když to nebyla úplně jednoduchá situace.“

Byl jste hodně zklamaný, když jste se pak po třech zápasech musel posadit na lavičku náhradníků?
„Jasně, chtěl jsem chytat v každém zápase, kvůli tomu jsem do Sparty přicházel. Když jsem se do sestavy nedostal, byl jsem zklamaný. A překvapený, že to přišlo zrovna tehdy, po odvetném zápase s Crvenou Zvezdou, v kterém jsem měl hodně práce a sám sebe jsem vnitřně přesvědčil, že bych roli jedničky ve Spartě mohl zastat a dostat šanci i v dalším zápase. Ale pracoval jsem dál, makal jsem na sobě. Lidé, co mě znají, vědí, že neskloním hlavu, nezlomí mě ani to, když jsem nějaký čas dole.“

V následujícím zápase v Liberci pro změnu chyboval Tomáš Koubek. Cítil jste potom zadostiučinění?
„To ne, to ne. (rázně) S Tomášem i ostatními brankáři jsme samozřejmě konkurenti, ale já jsem nikdy nebyl typ člověka, který by kolegovi přál něco zlého. Jsme v jednom mužstvu a měli bychom tahat za jeden provaz, protože jen tak můžeme být úspěšní. Tomášovi jsem přál jen to nejlepší, chtěl jsem být úspěšný, a když už to nemohlo být v bráně, tak aspoň jako člen týmu. Tomáš určitě sám dobře ví, že jsem ho v těch zápasech podporoval nejlépe, jak se dalo.“

Měli jste tedy spolu dobrý vztah? Přece jen jste oba ambiciózní a chytat mohl jen jeden…
„Ano, v tom je brankářský post specifický. Ale když jsem přicházel do Sparty, snažil jsem si vytvořit v klubu určité vazby. My brankáři jsme osobitá skupina, trávíme spolu dohromady víc času než většina spoluhráčů, a já nevidím cestu v tom, že když nechytám, že bych někomu podkopával autoritu nebo dělal vysloveně dusno, což už jsem v minulosti taky zažil. A nerad bych se k tomu vracel, ti lidé si to možná s odstupem času uvědomili. Věřím, že když člověk něco dá, vždycky se mu to vrátí. To znamená, že jsem se vždy, když jsem nechytal, snažil vystupovat pozitivně, připravit Tomáše na zápasy, protože i pro něj to bylo komplikované.“

Byl jste hodně nervózní, když jste po odchodu Tomáše Koubka do Rennes dostal ve Spartě druhou šanci?
„Přišlo to po reprezentační pauze, takže jsem byl možná trošku nervóznější v prvním zápase se Slovinskem, protože před ním jsem dlouho nechytal. Ale kluci tam hráli opravdu fantasticky a já jsem si to mohl znova oťukat, prostor hřiště si zase vžít.“

Nebál jste se, že by místo vás mohl dostat přednost David Bičík?
„Takhle jsem o tom nepřemýšlel, i když jsem samozřejmě nějaké informace zachytil i z novin a internetu, že by třeba ještě měl někdo přijít. Když Tomáš odcházel do Rennes, jel jsem na reprezentační sraz, takže jsem nevěděl, v jaké pozici se budu nacházet po něm. Vnímal jsem, že si fanoušci přejí Davida do branky, je to odchovanec Sparty a udělal si tu dobré jméno, ale nesnažil jsem si hlavu nastavit tak, co by bylo, kdyby padla volba na něj. Mohl jsem to ovlivnit jen svým výkonem na hřišti, a proto jsem se snažil předvést v národním mužstvu. Byla to jediná příležitost, jak přesvědčit možná i trenéra Stramaccioniho, aby mi dal opět šanci.“

Takže vám pomohl zápas za slovenskou reprezentaci ve Slovinsku a zejména pak proti Anglii ve Wembley?
„Bylo to tak. Na nároďák jsem odjížděl s tím, že jsem nechytal ve Spartě, a potřeboval jsem nasát jinou atmosféru. Změna prostředí mi pomohla, dostal jsem šanci chytat – a shodou okolností ve Wembley, což je vysloveně svátek. Škoda že jsme z toho zápasu nesebrali bodík, protože v konečném účtování by nám velmi pomohl. Ten zápas mi určitě zůstane v paměti hodně dlouho.“

Jak vám je, když ultras Sparty během zápasu vyvolávají jméno Davida Bičíka?
„David je v klubu dlouhodobě, takže fanoušci ho berou. Má za sebou výbornou historii a osobně mám s Davidem výborný vztah, je to fakt skvělý parťák a důležitý člen našeho týmu, takže z tohoto pohledu chápu, že si ho fanoušci přejí. Já jsem se s nimi nesnažil nějak komunikovat, protože to není ta správná cesta. Snažil jsem se jim dokázat, že na to mám.“

Řešili jste to nějak spolu?
„Těžko říct, jak by to bral jiný brankář, Davida to určitě těší, že ho fanoušci vyžadují. Mě by to též určitým způsobem povzbuzovalo v další práci, ale tyhle věci jsme nerozebírali, protože to nemůžeme ovlivnit. Je to rozhodnutí fanoušků.“

S jakým zákrokem jste byl ve Spartě zatím nejvíc spokojen?
„Snažil jsem se vrátit po malých krůčcích, nebylo to tak, že bych chtěl všem hned ukázat, že jdu spasit svět, protože když chcete ukázat maximum, trošku to svazuje nohy. Proti Karviné jsem se potřeboval chytit nějakým zásahem. A proti střele Budínského na začátku druhé půle se mi to povedlo, protože to se Karviná mohla dostat zpět do hry. To byl pro mou psychiku klíčový zákrok, po kterém jsem se dostal do pohody.“

Dlouhodobou oporou Plzně je Matúš Kozáčik. Jak to, že jste ho v závěru kvalifikace vytlačil ze slovenské branky?
„Já bych to takhle nenazýval, byla to shoda okolností. V reprezentaci jsem už dlouho v pozici trojky nebo dvojky. Vždy šlo jen o záskok, ale s tím jsem neměl problém. Dostat se do národního týmu a růst vedle zvučných jmen, jako jsou Hamšík, Škrtel, bylo vždycky mým snem. Ale pak se Matúš zranil a trenér Kozák mi dal příležitost chytat první kvalifikační zápas v Litvě. Bylo to po sezoně a tím pádem náročné, člověk by chtěl už vypnout a místo toho se ještě musí koncentrovat. Vyhráli jsme a možná si trenér tehdy řekl, že proto nebude nic měnit. Matúš měl i na dalším srazu nějaké problémy, ale nečekal jsem, že zase budu chytat já.“

Byl by pro Plzeň velký problém, kdyby nemohl v neděli proti Spartě nastoupit?
„Neumím posoudit, v jaké pozici je jeho náhradník Hruška, jen vím, že v Evropské lize chytá výborně. Ale asi by to pro Plzeň bylo těžké, protože Matúš je důležitý člen týmu nejen po sportovní stránce, ale i osobnostně.“

Co byste si od něj jako brankář vzal?
„Matúš je komplexní brankář bez vyslovené slabiny. Má výborné čtení hry, zkušenosti, které umí zužitkovat. Plzeň častokrát podržel v zápasech, které mohly skončit úplně jinak, proto dostával přednost, i když měl vždy velkou konkurenci, ať už v Bolkovi nebo teď v Hruškovi. Pokud bych si mohl od něj něco vzít, pak by to bylo čtení hry, které ale přichází i s věkem a zkušenostmi.“

Bavili jste se spolu o nadcházejícím nedělním zápase?
„S Matúšem paradoxně až tolik ne, mnohem víc jsem se bavil s Paťom Hrošovským, protože jsme seděli přímo za sebou v autobuse. Popichovačky samozřejmě byly, ale spíš přicházely od jiných členů národního týmu, a všechno to bylo v nějaké rozumné míře. Bylo to celkem příjemné.“

Kdyby vaše ztráta narostla už na patnáct bodů, bylo by to hodně složité, ne?
„Tak složité je to už teď. (směje se) Dobře si to uvědomujeme. Od Sparty každý očekává, že bude hrát na špici, přitom momentálně v té pozici nejsme. Ale já věřím, že se do ní nějakou úspěšnou šňůrou dostaneme.“