PŘÍMO ZE ŠPANĚLSKA | S letenským klubem spojil prakticky celý život, v rudém dresu slavil dohromady deset mistrovských titulů. Pokud někomu koluje ryzí sparťanství v krvi, tak určitě jemu. Michalu Horňákovi, někdejšímu vynikajícímu obránci, nyní čerstvě asistentovi trenéra Zdeňka Ščasného u prvního týmu Pražanů. „Ve Spartě jsem si prošel úplně vším. Věřím, že díky tomu hráčům mohu pomoci,“ vykládá v obsáhlém rozhovoru pro Sport.
Dlouhé roky pracoval ve strahovské akademii u mládeže, když ale po nepovedeném závěru podzimu přišel povolávací rozkaz z Letné, Michal Horňák neváhal. Vyslyšel volání a vyrazil pomoci milovanému klubu. Od ledna je asistentem trenéra u áčka. Má na starosti defenzivní činnost a standardní situace, společně s kolegou Petrem Janouškem funguje jako most pro mladé hráče, kteří míří z dorostu mezi chlapy. A taky se v hráčích snaží probudit sparťanství, které pro jeho generaci bylo tak samozřejmé.
Co vám proběhlo hlavou, když jste se dozvěděl o možnosti přesunout se k prvnímu týmu?
„Bylo to velice příjemné, když mě trenér Ščasný oslovil. Ze začátku si mě jenom naťuknul, zda bych měl případně zájem doplnit trenérský tým. Po měsíci přišla konkrétní nabídka. Pro mě je to ocenění práce, ve Spartě jsem dlouhou dobu, u mládeže prakticky od začátku trenérské kariéry. Je pro mě obrovská výhoda, že znám prostředí. V kabině jsem byl, vím, jak se chovají trenéři i hráči na nejvyšší úrovni, ulehčilo mi to přesun.“
Měl jste hned jasno, že nabídku přijdete? Některým trenérům se od mládeže moc odcházet nechce.
„Musím říct, že mě to taky naplňovalo. A hrozně bavilo. Kluci jsou tvární, když viděli výsledky, že se ta práce dělá dobře, začali tomu věřit a hrozně si za tím šli. Rád bych, aby to stejné bylo i v áčku. Během soustředění trénujeme tvrdě a hodně, pokud ale kluci uvidí, že to má smysl, že pak přicházejí výsledky, tak se vytvoří velice dobrý kolektiv a bude se to postupně zlepšovat.“
Musel jste hodně u áčka změnit přístup k hráčům?
„Já jsem trénoval už dospělé kluky, od osmnácti po dvaadvacet let. Vždycky jsem k nim přistupoval jako k partnerům, nejsou to děti. Chtěl jsem jim předat to, co jsem zažil v dospělém fotbale já. Myslím, že to přenášelo výsledky. Věřím, že to stejné může být i v áčku. Že najdeme společnou řeč, samozřejmě je tu víc práce, hodně se tu lpí na detailech, na každé maličkosti. Na jednotlivých krocích při posouvání v obranné fázi a podobně. Pouští se videa jednotlivým hráčům, rozebírají se pasáže každého zápasu. Nejen s týmem, ale i na konkrétních postech, v tomto pohledu je to mnohem náročnější.“
Užíváte si, že můžete jít po taktické stránce víc do hloubky?
„Určitě. U mládeže jsme omezení tím, že kluci chodí do školy, během sezony nemůžeme dělat dvoufázové tréninky, abychom se zaměřili na konkrétní věci. U áčka je to mnohem propracovanější, tak by to mělo být. Vyhovuje mi to, ale musím říct, že se pořád učím, přicházím na nové věci. Už je to 25 let, kdy jsem hrál za áčko. Poznávám nové metody. Za nás byl realizační tým osmičlenný, dnes je nás tu šestnáct, sedmnáct. Všechno se zlepšuje, možnosti jsou úplně jiné. Vážím si toho, že mohu být v takovém top týmu, jako je Sparta. Je to tu na nejvyšší úrovni.“
Se Spartou jste spjatý celý život, berete to jako poslání, abyste jí v tomto těžkém období pomohl?
„Beru to samozřejmě jako obrovský závazek. Přes 25 let jsem ve Spartě, je to moje rodina. Vnímal jsem, když se na podzim nedařilo, že lidé byli nespokojení. Mám zodpovědnost, cítím ji jednoznačně. Teď už i za první tým. Chtěl bych, aby se to zlepšovalo, aby Sparta šla nahoru.“
Povězte, dá se i v této době v hráčích probudit ryzí sparťanství?
„Myslím si, že to jde. Je to dlouhodobější proces. Tím, že přichází víc zahraničních hráčů, je to složitější. My jsme byli Češi, někdo ze Slovenska, ale všichni věděli, kdo je Sparta. Dýchla na ně atmosféra, najednou cítili tu zodpovědnost. Na druhou stranu platí, že ne každý ve Spartě může hrát, je to psychicky náročné, už jenom to prostředí. Přesto si myslím, že to v hráčích probudit jde, ale ti zahraniční hráči musí vnímat, v jakém klubu jsou, musí se to do nich vštěpovat v kabině, to platí hlavně pro české hráče. Určitě je to složitější než v naší době. Tehdy byla odměna, když hráč přišel do Sparty. Pocta. Dnes se mi někdy zdá, že to tak vnímané není.“
Tím, že jste se Spartou prošel úplně vším, můžete v tomto směru na hráče značně působit, že?
„Určitě je to moje obrovská výhoda. Můžu je připravit na to, co je čeká, Na hřišti i mimo ně, je spousta situací, ve kterých jim mohu pomoct. Mám s hráči osobní pohovory, říkám jim svůj názor, jak se mají na hřišti chovat. Navíc vím, co je tu čeká za tlak. Ať už od novinářů nebo od fanoušků. Jsou velice nároční, neodpustí jim opakované špatné výkony. Na tohle je mohu připravit, ale každý kluk má jinou povahu, v hlavě si to musí vyhodnotit sami.“
Vy jste byl skvělý obránce. Dá se tedy říct, že jste spíš defenzivněji zaměřený trenér?
„Asi o tom vím nejvíc, protože jsem si to zažil. Ale bavilo mě útočit, měl jsem rád centry, zakončení. Není to tak, že bych se zaměřoval jenom na defenzivu, tak bych to nestavěl. Ale je pravda, že defenzivě rozumím nejvíc. Když se dělají specializované tréninky, beru si obranu.“
Jednou z bolestí Sparty na podzim byla rozehrávka od stoperů. Co se s tím dá během krátké zimní přípravy udělat?
„Musí se to trénovat. Dril, dril, dril.“
Dá se to hráče naučit, pokud to nemají přirozeně v sobě?
„Určitě ano. Už teď se jí hodně věnujeme, je to jak v hlavní části tréninku, tak i do mezifáze po rozcvičce. Pracujeme na tom od začátku přípravy, je to pro nás důležitá věc.“
Vnímáte v tomto ohledu nějaký progres?
„Řekl bych, že se to posouvá. Proti Videotonu jsem byl ve velkém očekávání, jak to kluci zvládnou, jak zareagují na těžšího soupeře. Byl jsem příjemně překvapený. Kluci to, co jsme po nich chtěli, plnili. To je základ, vnímají, co mají a chtějí hrát a dokážou to přenést i do praxe.“
Další slabinou byly standardní situace, které máte rovněž na starost. Je i v tomhle případě třeba, aby se tým na jaře výrazně zlepšil?
„Vnímám to tak, vidíme to všichni v realizačním týmu. Ve vyrovnaném zápase rozhodují právě standardky. Pokud z nich budeme dostávat góly, body získávat nebudeme. To si musíme uvědomit. Proto je ohromně důležitá osobní zodpovědnost a komunikace. Bránění standardek není ani tolik o nácviku, jako spíš o zodpovědnosti. Prostě si hráče vezmu a nesmí mi dát gól, ať se děje cokoli.“
Předpokládám, že to hráčům opakujete neustále. Dá se udělat ještě něco víc?
„To kdybychom věděli… (usměje se) Já mám zkušenost, že i když to sebevíc trénujete, nějakou chvíli se nic nemění. Ono si to musí sednout, pak zase nastane období, kdy ze standardky nedostanete gól celou sezonu. Obecně to není tím, že by hráči nevěděli, co mají dělat, je to o soustředění na konkrétní činnost. U standardek má hráč hrozně málo času na reakci, musí se rozhodnout okamžitě a na opravu není čas. Je třeba to mít automatické.“
Do jaké míry vstupuje do hry faktor obavy, aby se z další standardky opět neinkasovalo?
„Může to tak určitě být. Hráči mají podvědomě strach a právě díky tomu se pak branky dostávají. Ale je to individuální. Někdy je to souhra okolností, někdo se otočí, otře o někoho, zaškobrtne, ztratí ve sluníčku míč a soupeř toho hned využije.“
Jak vás jako trenéra od mládeže těší, že nyní dostávají stále více prostoru talenti z akademie?
„Pro všechny mladé hráče je to dobrý impuls, že mají možnost nahlédnout do áčka. Když jsem z juniorky odcházel, klukům jsem to říkal, že teď mají šanci. Jsem rád, že se tato cesta vede, i když to nemusí být ukázka toho, že se kluci opravdu prosadí. Ve Spartě musí být ti nejlepší. Pro motivaci mladých kluků, kteří jsou v akademii, je to velice dobrý impuls. Když budou mít talent a budou na sobě pracovat, ta možnost tu určitě je.“
V čem spatřujete největší problém v přechodu z mládežnické kategorie do seniorské?
„Je to pro ně obrovský skok, v osmnácti letech končí v dorostu a hned jít do áčka Sparty, kde jsou nejlepší hráči v republice, je strašně těžké. Za naší doby to byli dva tři hráči, Tomáš Rosický , Tomáš Jun … Jinak si nepamatuju moc hráčů, kteří by mohli jít z dorostu hned do áčka. Většinou se to řeší formou hostování ve druhé nebo první lize a pak se teprve to kolečko uzavírá. U jiných mužstev je to odlišné, nemají takové finance, takový kádr, není tam takový tlak. Přechod z dorostu je plynulejší a ne tak psychicky náročný, tady je to opravdu extrémně náročné.“
I v tomhle směru ovšem můžete odvést cennou práci, většinou mladých hráčů totiž dokonale znáte.
„Taky si myslím, že to je moje výhoda. Zažil jsem je, oni vědí, co ode mě očekávat. Určitě z toho budou mít strach, já bych jim chtěl pomoct. Sám vím, že když jdu do neznámého prostředí a mám tam nějaký styčný bod, je to velká pomoc.“
