Libor Kovařík se v novém díle Dloubáku, pořadu a podcastu iSport.cz, poprvé se vrací k vleklým soudním tahanicím s Romanem Berbrem a mluví o náročném prvním roce v Komisi rozhodčích. Velmi otevřeně hodnotí úvodní sezonu ve funkci, popsal, proč příliš transparentnosti škodí rozhodčím, a reagoval i na tvrdou kritiku. Zmizely podle něj i pochybné výkony sudích. „Tendenčnost fakt nebyla, i když jeden zápas smrděl,“ říká.
Byl prvním aktivním rozhodčím, který veřejně popsal, jak fungoval vliv Romana Berbra na sudí během působení komise Dagmar Damkové. I proto Libor Kovařík s kariérou skončil. Po šesti letech mimo fotbal se vrátil jako člen Komise rozhodčích, která si v čele s Radkem Příhodou vytyčila za cíl očistit stav sudích v Česku a vychovat mladé arbitry, kteří by mohli za pár let zářit i v Evropě.
Před sedmi lety jste byl první rozhodčí, který se veřejně postavil proti Romanu Berbrovi. Když se máte vrátit do toho období, řekl byste něco jinak, nebo jste rád, jak to proběhlo?
„Já už se k tomu asi nechci úplně vracet. Moje manželka mi k tomu tehdy řekla svoje. Přišel jsem kvůli tomu prakticky o všechny známé ve fotbale. Samozřejmě jsem netušil, že se někdy do fotbalu vrátím. Teď je možná paradoxně moje výhoda, když jsem byl pět a půl roku mimo prostředí. Nejsem s nikým spojený. Samozřejmě jsem si pak tehdy říkal, jestli jsem udělal dobře, protože jsem ztratil lidi, které jsem považoval za přátele. Je to složitá otázka. Chodil jsem pět roků po soudech a nebylo to úplně příjemné.“
Čekal jste takovou reakci?
„Překvapil mě Roman Berbr s paní Damkovou se soudy. Byl jsem smířený s tím, že přijde tvrdá reakce, že mi mé vystoupení zavře dveře, ale se soudy mě překvapili. To bylo pro mě nepříjemné, do toho se trefili. Znepříjemnilo mi to život.“
Jaké bylo zadostiučinění, když pak soud skončil s dobrým výsledkem pro vás?
„Jen úleva, že to nemusím absolvovat dál. Zadostiučinění jsem necítil žádné. Věděl jsem, že mám pravdu a věděli to i všichni lidé ve fotbale.“
Tehdy to každopádně stejně dopadlo tak, že sice přišla komise Michala Listkiewicze a Petra Mlsny, ale nakonec byla rozprášená. Roman Berbr na podzim 2018 ovládl celý Strahov. Propadal jste už i beznaději, že fotbal, jak jste ho miloval, jde jiným směrem, než jste chtěl?
„Bral jsem jako fakt, že se nic nezměnilo. Snažím se být racionální, takže jsem se fotbal snažil víc vytěsnit, protože jsem tušil, že se do něj nikdy nevrátím. Určitě jsem neseděl před televizí a nesledoval každý zápas, jak by se mohli rozhodčí posunout nebo kdo je dobrý a špatný. Myslel jsem si, že už to nikdy dělat nebudu.“
Když došlo k Berbrově zatčení, o půl roku později jste dostal nabídku být v Komisi rozhodčích. Jak jste vyhodnocoval po tak turbulentním období ve vztahu k fotbalu, jestli se do prostředí vrátit?
„V době, kdy jsme byli s Radkem Příhodou rozhodčí, byli jsme velcí kamarádi, spali jsme spolu na pokoji na hotelu na seminářích. Věděl jsem, že nám to bude velice pravděpodobně fungovat. Když mi Radek řekl, že to chce dělat, oslovilo mě to. Bral jsem to tak, že je to jediná a poslední šance, jak něco změnit. Tak jsme si řekli, že to zkusíme.“
S ročním odstupem od tohoto rozhodnutí, čekal jste, že bude vaše práce lehčí, nebo těžší?
„Mě hlavně překvapilo, že za šest let, co jsem ve fotbale nebyl, se v rozhodcovství téměř nic nezměnilo. Nevyužívala se žádná data, fungovalo se pořád stejně přes úschovny, maily, nepřišlo mi to profesionální. To mě zaskočilo.“
Oproti tomu, jak se rozvíjelo i samotné fungování fotbalu jako hry.
„Přesně. Přišlo mi to zaostalé oproti tomu, na co jsem byl zvyklý z civilní práce. Byl jsem nepříjemně překvapen.“
Tohle byla hlavní věc, nebo jste si i z lidského pohledu říkali, že práce s mladšími rozhodčími mohla být rychlejší? Nebo že když ustoupí stín Romana Berbra, starší sudí by mohli pískat lépe?
„Možná jsem si uvědomil jednu věc, že z toho neodejdeme jako vítězové a rozhodčí budou vždy dělat chyby. I když budeme naši práci dělat dobře a vychováme mnoho dobrých rozhodčích, kteří budou pískat spravedlivě, každý vždycky udělá chybu. České prostředí je v tomto ohledu specifické. Nejvíc se řeší sudí, takže se stejně stane, že rozhodčí udělají chybu v důležitých utkáních. Pochopil jsem, že stejně budeme viníci my. Nikdo nám tleskat nebude, ale to je život. To je spjaté s rolí a s komisí je to podobné.“
Máte pocit, že se vazby, o které jste před sedmi lety přišel, když jste opustil český fotbal, obnovily?
„Já s rozhodčími žádné přátelské vztahy mít nechci, musíme fungovat na profesionální bázi. Stalo se nám, že rozhodčí, které jsme dali na mezinárodní listinu, nás chtěli pozvat na večeři a poděkovat nám. Odmítli jsme to. Chceme mít od nich odstup, může se stát, že je za půl roku budeme vyhazovat. Já nepotřebuju mít mezi rozhodčími přátele, potřebujeme, aby se posouvali. Profesionální vztahy jsou ideální a je dobré nebýt s rozhodčími svázán.“
Trochu mi to připomíná fázi po volbách v politice. Nejdřív nadšení, pak z vystřízlivění do deziluze, a nakonec určité přijetí situace. Dá se říct, že tyto čtyři fáze byly i u vás?
„Ano, dá se říct, že jsme vystřízlivěli velice rychle. Ale co mě baví a drží,
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
