Robert Jukl dnes patří mezi klíčové hráče Teplic, začátky jeho angažmá v klubu po přestupu z Hradce Králové ale nebyly jednoduché. Působiště změnil dnes už čtyřiadvacetiletý záložník v době druhé vlny pandemie covid-19, která pro svět fotbalu přinesla řadu komplikací. Jak Jukl tuto situaci ustál a jaké dopady to má na jeho kariéru dnes?
Jaké to bylo přestoupit zrovna v době pandemie a druhého lockdownu?
„Na jednu stranu beru přestup do Teplic jako jeden ze svých největších úspěchů, na druhou stranu to ale byla opravdu špatná doba. Mluvíme o začátku pandemie, takže moje první zápasy, které jsem za Teplice odehrál, byly úplně bez diváků. Hráli jsme třeba na Spartě, kde bývá normálně dvanáct tisíc fanoušků, ale my jsme měli na tribuně jen hrstku lidí. To nepůsobí psychicky dobře a navíc tam chybí atmosféra.“
Náročné ale muselo být i adaptovat se na tréninkové podmínky nového klubu. Jak vypadala vaše příprava v té době?
„Určitě to bylo náročné po všech stránkách. Ze začátku jsme ani nemohli na stadion a jenom jsme chodili běhat do lesa. To bylo strašné. Museli jsme mít vždy zakrytá ústa, takže většina z nás nosila nějaký nákrčník, protože s rouškou se běhalo strašně. Běhy byly vlastně naše jediná příprava, nemohli jsme si jít ani třeba zacvičit do fitka. Když si to tak vezmu, jsou to vlastně moje nejhorší vzpomínky na pandemii v souvislosti se sportem.“
Jaký to mělo další vývoj?
„Pak když už se to trochu rozvolnilo, povolili nám tréninky na stadionu ve dvojicích nebo v malých skupinách, což už bylo trochu zábavnější. Jediný háček byl v tom, že jsme nesměli používat společné šatny, sprchy, ani chodit na regeneraci. Fungovalo to tak, že jsme přijeli už převlečení na stadion, kde nás po dvojicích rozmístili do rohů stadionu. V každém rohu jsme dělali individuální tréninky. Pro nás to bylo sice lepší než běhání v lese, ale pro trenéry to bylo šílené, protože než se tam prostřídali všichni hráči, trvalo to půl dne.“
Jaké dopady to způsobilo?
„Z dlouhodobého hlediska je největší problém regenerace. Mým spoluhráčům se teď stávají častěji zranění a podle mě na tom může mít podíl, že jsme v době pandemie neměli žádnou regeneraci.“
Jak se na vašich příjmech podepsala pandemie covid-19?
„Nevím, jak to měli hráči v jiných klubech po Česku, já mám ale tu výhodu, že ani v Hradci ani v Teplicích mi na peníze nesáhli. O příjmy jsem přišel jenom tím, že se rušily zápasy, takže jsem si k svému standardnímu platu nemohl nahrát žádné bonusy.“
Ve fotbalu a příjmech fotbalistů je ale důležitý také sponzoring. Jak velký problém tohle byl v době pandemie, kdy jste jako fotbalisté nebyli nikde pořádně vidět?
„Myslím si, že tohle se projevuje hlavně teď. Firmy, které sponzorovaly v době pandemie fotbal, na tom hodně prodělaly a dnes nemají už takový prostor k finanční podpoře. Některé firmy taky dokonce úplně zanikly nebo od sponzoringu upustily. V důsledku toho mohou mít kluby v Česku nižší rozpočty, než měly v sezónách před pandemií.“
Jak tuto situaci ustály Teplice?
„Pokud vím, můj tým o žádné sponzory nepřišel. Máme teď sice o něco nižší rozpočet, naštěstí to ale není nijak drastické a nepromítá se to ani do našich měsíčních příjmů.“
Prodělal jste onemocnění covid-19?
„Ano, covid jsem prodělal vlastně taky krátce po přestupu do Teplic. Ten den, kdy jsem se nakazil, si dodnes přesně pamatuju, protože jsme ve Zlíně hráli 23. prosince poslední zápas roku. Moc často se nestává, aby se hrálo ještě den před Vánoci, proto mi to utkvělo v hlavě. V ten den nás to odneslo asi sedm kluků v týmu. U mě se to projevilo o den nebo o dva později. Tehdy jsem si říkal: Sakra, zrovna v takové době, kdy chce člověk v klidu trávit čas s rodinou, objíždí babičky a příbuzné. A mě to zrovna o Vánocích takhle semlelo.“
Jaký jste měl průběh nemoci?
„První tři nebo čtyři dny horečky. Další týden jsem byl pořád unavený. Ani prospat celý den a celou noc mi nepomáhalo. Bylo to, jako kdybych naspal jen pár hodin. Taky jsem neměl chuť ani čich, což z mého okolí neměl skoro nikdo. Problém byl, že jsem onemocněl zrovna v době, kdy platilo pravidlo čtrnáctidenní karantény. Takže i když už mi třeba po osmi dnech bylo líp, trénovat jsem ještě nemohl a musel jsem zůstat v posteli. Doma to ode mě sice chytli naši, byl jsem ale rád, že to nedostali babička s dědou. O ty jsem se nejvíc bál, protože byli v době pandemie riziková skupina.“
Jak nemoc a ta čtrnáctidenní pauza ovlivnila vaši kariéru?
„Byl to pro mě hlavně vnitřní psychický boj. I když už mi bylo dobře, nemohl jsem vletět znova naplno do tréninku a musel jsem začínat hodně pomalu a postupně. Doktor mi ze začátku ani nedoporučoval chodit běhat. Třeba jeden můj spoluhráč si šel v té době na vlastní triko zaběhat a některé projevy nemoci se mu vrátily. Výhodu jsme ale měli v tom, že nás to dostalo opravdu sedm, takže ten pomalý návrat do tréninkového procesu byl společný a organizovaný. Výkonnostně to možná ovlivnilo tu jednu sezonu, dneska už to ale není nijak vidět.“
Jste naočkovaný?
„Ano, mám dvě dávky očkování. Jakmile to šlo, tak jsem se nechal naočkovat, protože jsem chtěl mít svobodu alespoň od některých opatření.“
Co by se ve fotbale stalo, kdybyste naočkovaný nebyl?
„Všechno bych měl určitě mnohem složitější a neměl takovou svobodu. Tihle hráči si totiž museli kvůli každému zápasu udělat test, většinou den nebo dva předem. Na začátku, když nás to očkování ještě nemělo tolik, zařizoval to klub. Potom už si to ale každý řešil sám. Třeba jeden kluk nemohl vůbec jet na zápas, protože se mu nepodařilo si test zajistit. Dneska už to po nás díky bohu nikdo nechce.“
Jaké dopady zanechala pandemie covid-19 na vaší kariéře?
„Nejhorší pro mě byly tréninky v době pandemie a zápasy bez diváků. To pro mě bylo psychicky opravdu těžké. Doufám, že teď už se to s covidem ustálilo a za své kariéry už nebudu muset nic podobného řešit.“
A jaké jsou dnes vaše cíle?
„Mojí aktuálně největší ambicí je udržet první ligu v Teplicích.“
