K fotbalu se přesunul od stolního tenisu a těžko mohl litovat. Bývalý záložník Ivo Ulich si zahrál bundesligu za Mönchengladbach, se Slavií postoupil až do čtvrtfinále Poháru UEFA a Poháru vítězů pohárů. A dočkal se i gólu v reprezentaci. „Některé góly byly kuriózní, některé i docela pěkné,“ říká skromně.
„Gól pro mě znamená radost, štěstí a odměnu. Začínal jsem na dnešní dobu až v pozdějším věku. Táta mého kamaráda z dětství, se kterým jsem hrál stolní tenis, mě k fotbalu přivedl v deseti letech. Fotbal jsme měli rádi a kolikrát jsme ho šli hrát právě místo tréninku ping pongu. Nejbližší klub byl v Novém Městě nad Metují. Kamarádův otec nás dovezl na první trénink a tím začala moje fotbalová kariéra.
Trenéři mě stavěli především do útoku, protože mě bavilo dávat góly. Bylo však i období, kdy bylo trendem, že by hráč, který se hodně prosazuje, měl hrát také vzadu. Takže se stalo, že jsem hrál jednu sezonu na stoperu. Úplně první branku z přátelského utkání, které jsme hráli na škvárovém hřišti, si pamatuji dodnes. Byl to můj asi třetí společný nástup s mužstvem, se kterým jsem trénoval, a můj první opravdový zápas. Dal jsem gól a samým štěstím jsem zapomněl mluvit. Chtěl jsem něco říct, ale nemohl jsem. To byl velmi silný zážitek.
Cesta do ligy ale byla dlouhá. Po krátké době jsem přešel do Náchoda, kde jsem strávil rok ve starších žácích. Ve čtrnácti letech jsem přestoupil do Hradce Králové. Kromě roční vojny v Karlových Varech jsem dále působil právě v Hradci a po návratu z vojny jsem se připojil k A-týmu. Tam jsem za trenéra Nadzama okusil první ligu a působil zde další dva roky.
Na první ligové utkání se nezapomíná. Odehrál se v sezoně 1994/95 na Žižkově, první kolo, prohráli jsme 1:5 a já nastoupil na posledních deset minut. Tehdy hrál za Žižkov stoper, na jehož jméno si už nepamatuji, ale vím, že také prošel Hradcem. Povedlo se mi dát mu „housle“ ve vápně. To je momentka, která mi utkvěla v paměti. Ve druhém utkání proti Chebu jsem už nastoupil od začátku.
První ligový gól jsem vstřelil proti Benešovu. Matně si vzpomínám, že jsem si naběhl na centr z levé strany a z první jsem to trefil pod břevno. To byla jedna ze dvou branek, kterou se mi povedlo v dresu Hradce vstřelit. Ta druhá padla proti Slavii, když jsem v Hradci končil.
Nebyl jsem typ hráče, který by měnil klub každý rok. Vzpomínám tedy na góly ve Slavii, kde jsem dával ty nejdůležitější v evropských pohárech, znamenaly postup do dalšího kola. V Borussii Mönchengladbach jsem se první sezonu střelecky trápil, ale ta jedna branka, kterou jsem za celou sezonu dal, opravdu stála za to. V Japonsku jsem byl krátce, ale jeden pohárový z penalty se mi také povedlo vstřelit. Nějaké góly jsem dal i v Dynamu Drážďany.
Kdybych šel o několik let zpět do mládežnických kategorií, tam se mi povedlo dát v utkání i pět nebo šest branek. Ale v seniorských týmech byly maximem vždy dvě, hattrick jsem nezvládl.
Moje reprezentační kariéra byla poměrně krátká, jednalo se o osm zápasů. V přátelském utkání v Teplicích jsem dal gól proti Austrálii. Zápas se nám tehdy docela povedl, vítězství 3:1 bylo zasloužené. I atmosféra byla velmi pěkná.
Jakého úspěchu si v kariéře nejvíc vážím? To, že jsem byl vyhlášen Talentem roku 1995, je sice hezké, ale cením si týmových úspěchů jako vítězství v Českém poháru, čtvrtfinále v Poháru vítězů pohárů a čtvrtfinále v Poháru UEFA. V té době to nebylo úplně doceněné, ale když to vezmeme zpětně, byl to velký úspěch. Stejně jako druhá místa, která nám umožnila hrát Pohár UEFA, i když titul se nám ve Slavii bohužel nepovedl.
Fotbal je mojí životní náplní a koníčkem spojeným s prací. Znamená pro mě emoce, euforii a skvělou atmosféru.“
