Bořil o konci kariéry i péči o dceru: Proč zrovna ona... Říkají, že můžu být dobrý trenér

Ve španělské Marbelle je sotva hodinu po výživném tréninku. Jan Bořil sedí v úkrytu hotelu Westin La Quinta, na stole má postavenou sklenici s neperlivou vodou, položené dva banány a ochotně vypráví o všem možném. O své další roli ve Slavii, trenérském nadání, Jindřichu Trpišovském, dvouleté pauze kvůli zdemolovanému kolenu, ale také o manželce Michaele. „Vždycky má pravdu,“ chechtá se. 

Společně vychovávají dceru Nelu. Dívenku peroucí se s autoimunitním onemocněním ledvin. Život rodiny se odehrává ve zcela jiných kulisách, než je kdekoliv jinde běžné. Bořilovi ale věří, že všechno dopadne dobře a současné každodenní limity života za čas zcela zmizí. „Nelča je úplnej borec. Štve jí to, někdy je naměkko, proč zrovna ona… Ale chápe to. Pojišťovna nám schválila nový lék. Třeba za rok, za dva, bude všechno v pořádku. Musíme jen vydržet,“ vypráví milující táta. 

Čeká vás poslední půlrok kariéry?  
„Dobrá otázka na začátek. (úsměv) Jo i ne.“ 

Jak to mám chápat? 
„Že je před námi dost času. S Jaroslavem Tvrdíkem jsme se domluvili, že si na to sedneme po konci sezony. Uvidíme, zda se podaří obhájit mistrovský titul. Zásadní ale je moje zdraví. Sám bych ještě chtěl hrát, ale u mě se to odehrává v sinusoidách. Někdy je koleno dobré, někdy špatné. Zrovna teď je to fajn (rozhovor vznikal na soustředění ve španělské Marbelle). Ale třeba před Vánocemi jsem byl u specialisty, který mě musel dát zase do kupy. Zdravotní stav bude rozhodující. Je to padesát na padesát.“ 

V pětatřiceti máte chuť pokračovat a snášet silné bolesti v operovaném koleni? 
„Ano, chuť mám. Cítím se dobře, žádné problémy nemám, jen se občas ozve koleno. Hlavně při velké zátěži začne bolet. Jako by mě někdo bodal nožem. Vážně neskutečná bolest… Když sezona dobře dopadne, mohl bych pokračovat. Stát se ale může cokoliv. Prostě si po sezoně sedneme. Probereme to. Třeba mě ve Slavii jako hráče už nebudou chtít.“ 

Zajímavá myšlenka. 
(smích) „Stát se může cokoliv. Můžu se také přesunout do jiné role.“ 

Jaroslav Tvrdík vám už jednou smlouvu dát nechtěl. Bylo to v období vašich velikých problémů s kolenem. Teď je k debatě svolný? 
„Tehdy šlo o specifickou situaci. Pan Tvrdík za to nemohl. Poslouchal doktory, kteří mu řekli, že už fotbal profesionálně hrát nemůžu. Čekala mě komplikovaná operace, návrat v dlouhodobém horizontu. Roli hrály i další okolnosti. Bylo to hrozně těžké. Pomohla mi rodina, manželka Míša a dcerka Nelča. A taky Houšťa (asistent Zdeněk Houštecký), který se na Slavii za mě pral, abych zůstal v kabině. Trénoval jsem a trénoval, postupně se vypracoval, nějakou smlouvu nakonec dostal. Mohl jsem zůstat ve Slavii, za což jsem byl nesmírně rád. Nakonec jsem ukázal kvalitu a už bylo lépe. Zlomový byl zápas s Baníkem.“ 

Vzpomínám si. V srpnu 2023 jste po dlouhých dvou letech nastoupil v základní sestavě. 
„Ano, vyhrálo se. Od té doby to gradovalo. Byl jsem rád, že jsem kariéru nevzdal. Byl jsem malinký kousíček od toho, abych praštil s fotbalem.“ 

Prát se s nepřízní osudu máte v krvi? 
„Mám to v sobě odmala. Vyrůstal jsem s dalšími dvěma bratry, byl jsem nejmenší a chtěl jsem se jim za každou cenu vyrovnat. Jsme sportovní rodina, zamlada jsme hráli fotbal, hokej, všechny možný sporty. Snažil jsem se být dobří jako bráchové, aby mě nedávali bokem. Už zamlada jsem byl rváč, co si chtěl vysloužit svoje místo. Duši bojovníka jsem měl v sobě, nic jsem nevynechal, nevypustil. Tohle nastavení mi pomohlo k návratu po těžkém zranění.“ 

Vybavuji si scénu ze zimního soustředění v Algarve v roce 2023. Poprvé po dlouhé pauze nastupujete do zápasu se Servette, byť jen na posledních deset minut. Celá střídačka se postaví a tleská. Byl to jeden z nezapomenutelných zážitků? 
„Určitě. Vzpomínám, jak jsem byl hrozně nervózní. Jako bych začínal s fotbalem. Přirovnal bych to k mému prvnímu zápasu za Slavii. Říkal jsem si, jak po tak dlouhé době budu vypadat. Samozřejmě jsem to nechtěl zkazit, sobě ani klukům. Nevěděl jsem, kde mám běhat, jak mám běhat. Bylo to velmi speciální. Zároveň šlo o odrazový můstek. Poprvé jsem nastoupil, zůstal jsem s týmem, během zdravotní pauzy pomáhal trenérům. Jsem rád, že jsem vydržel, že jsem měl vůli. Bylo to extrémně náročné období. Nikdo se mnou už nepočítal. Pílí, bojovností a srdcem jsem se dostal tam, kde jsem teď.“ 

Bylo někdy bolesti a zmaru tolik, že jste to chtěl zabalit? 
„Nesčetněkrát. Poprvé ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl diagnózu. Rozbrečel jsem se.“ 

Do telefonu jsem zase brečel

Jak zněla? 
„Že s návratem je to padesát na padesát. A když se operace hodně dobře povede, tak budu mít sotva na třetí ligu. Byl jsem v Ústřední vojenské nemocnici, doktoři mi to vysvětlovali. I v případě úspěšné operace mi prý bude jednou hrozit plechové koleno. Já jsem řekl, že to v žádném případě nechci. Nevěděl jsem, co mám dělat. Volal jsem domů, do telefonu jsem zase brečel. Ale pomohli mi kluci, spoluhráči. David Hovorka a taky Lukáš Provod. Podporovali mě, dávali mi pozitivní energii. Gadži (přezdívka Hovorky) mi pak říkal, ať zkusím oslovit Petra Zemana z Plzně. Znali se z reprezentace, a že prý má hodně kontaktů. Ozval jsem se mu, doporučil mi Německo. Nejprve českého doktora Hanuše.“ 

Dal vám naději?