Trousil o začátcích ve Vyškově i ambicích: Na Plzeň (zatím) nemám. Koubek není zlej...
Vyučil se pod panem profesorem Miroslavem Koubkem, nynějším koučem národního mužstva, pak dostal sám na starost třídu plnou mladých rošťáků, kterou má posunout na vysokoškolskou úroveň. Jan Trousil zatím Pardubice viditelně hrne vpřed, jako trenér získává renomé. „Vždy jsem šel postupně, už jako hráč,“ zjednodušil svou cestu v rozhovoru pro Ligu naruby. Roční iSport Premium za zvýhodněnou cenu >>>
Bylo to téma, ne že ne. Když končil Miroslav Koubek památné angažmá v Plzni, ve hře bylo i jméno Jana Trousila, bardova asistenta. Jenže on sám se na posun necítil, navíc velkoklub bryskně zaměřil pozornost na ostřílenějšího Martina Hyského. „Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, že bych byl v tu chvíli schopný takový klub přebrat,“ vzpomíná na začátek podzimu minulého roku Jan Trousil.
Proč ne? Říkalo se, že byste mohl být korunní princ Miroslava Koubka.
„Už na začátku jsme se bavili o tom, že tam jde pan Koubek na rok, že bude překlenovací kouč, a já jsem to měl jako asistent stejně. Byli jsme ve Viktorce delší dobu, ale aby mohl člověk takový tým přebrat, trénovat ho, musí jít přes menší klub, kde si ověří, že jeho věci fungují. Už od začátku jsem říkal panu Šádkovi, že takové myšlenky nemám, že budu potřebovat postupný krok, ujistit se, že na to opravdu mám.“
Takhle sebekritický k sobě jste?
„Když budete dělat práci dobře, velké kluby si vás najdou. Vím, jaké mám schopnosti, možnosti, že jsem v tu chvíli na Plzeň neměl. Jako hráč jsem to měl podobné, musel jsem se do ligy dostat postupně. V Plzni jsou reprezentanti, velká ega, role hlavního trenéra je strašně těžká. Musíte se nejdřív obklopit lidmi, kteří s vámi budou ctít vaši taktiku, systém, budou k vám loajální, přikovaní.“
Proto vy máte Tomáše Polácha?
„Když jsem skončil v Plzni, měl jsem hned dva telefonáty s nabídkami. Ale věděl jsem, že než nějakou vezmu, než jsem se vůbec s těmi lidmi bavil, tak jsem oslovil Toma, svého fotbalového bráchu. Zeptal jsem se ho, jestli když dostanu ligovou nabídku, půjde do toho se mnou. V tu chvíli jsem věděl, že mám člověka, kterému můžu věřit na sto procent.“
Ale vy už jste přece zkušenosti měl. Bylo těžké zvládnout internacionální projekt Vyškova?
„Ve čtyřiceti letech jsem přešel do Vyškova, byla tam třetí liga. Po podzimu jsme měli dost bodů a nabídli mi, abych dělal hrajícího trenéra. Byl to plynulý posun, ale rychle jsem zjistil, že to nejde kombinovat. Dělali jsme to low cost, dostali jsme se do druhé ligy, ale hrozilo, že skončíme, dáme petlici na vrata. Nebyly finanční prostředky.“
Najednou se však objevila společnost, která chtěla do Česka dostat zahraniční hráče.
„Byli jako Santa Claus. Řekli, že chtějí klub koupit a tím to všechno začalo. Dělali jsme všechno sami, byla to obrovská škola.“
Musel jste změnit chování? Jako hráč jste se na place hodně mračil.
„Je těžký bejt zlej na bývalé spoluhráče. (usmívá se) Ale naučil jsem se to i tím, že k nám pak chodilo hodně Afričanů, kteří celému realizáku říkali father, táta. Kdyby na ně člověk od začátku řval, tak se neotevřeli, nebyli by tak dobří na hřišti. Bylo důležité, že jsme dostali do ligy kluky, kteří v ní teď hrají výbornou roli: Ben Kanakimana, Alex Alégué, Momo Tijany, Cheick Souaré. Občas jsem zařvat musel, ale oni byli tak inteligentní, že poznali proč, a tak už jsem se nemusel tolik mračit.“
Musel jste chování změnit i kvůli nynější hráčské generaci? Mazáci si stěžují – často oprávněně – že je málo odolná.
