Živí se zápasením v kleci. V tomhle sportu je Michal Hamršmíd mistrem světa. Tvrdý bojovník, který jednou dokončil zápas i se zlomenou rukou, si jako doplňkový sport vybral fotbal. Můžete ho spatřit v dresu Louňovic B. „Zápasy v kleci jsou tvrdé, ale ne zákeřné. Nestane se, že ležíte a soupeř vám šlápne na hlavu jako ve fotbale. Soupeři k sobě mají větší respekt,“ myslí si Hamršmíd.
Jen tak někdo ho neskolí. Michal Hamršmíd je vycvičený ze zápasů, že se musí udržet na nohou, což pak přenáší i do fotbalu. „Rozhodčím pořád říkám, ať na mě nepískají fauly, když mi jde někdo hodně do těla. Ustojím to a hraju dál,“ usmívá se 31letý sportovec.
V minulé sezoně hrál nejnižší IV. třídu za Louňovice B. S ním v sestavě dokázal tým postoupit. Není to až tak překvapivé – až do 14 let hrál v Jihlavě žákovskou ligu, možná to ve fotbale mohl dotáhnout daleko, ale zvítězilo u něj judo, protože v něm byl úspěšnější. Před pár lety se k fotbalu zase vrátil, když ho do týmu zlanařil kamarád.
Ač je duší bojovník, stále si ve fotbale udržuje velmi dobrý rozhled. Dokáže rozebírat postavení českých hráčů v zahraničních klubech, klidně vám vyjmenuje mistry české ligy z poslední doby.
„Fotbal miluju, ale vadí mi na něm, že jsou pravidla, která se pořád porušují. Když to udělám v kleci, už si nikdy nemusím zazápasit. Ve fotbale mě frajer vezme zezadu přes fajky, dá mi kosu, ale často se to vůbec netrestá,“ štve Hamršmída. „Důrazná hra mi nevadí, ale zákeřnosti bez respektu k soupeři ano.“
Použít taktiku absolutní tvrdosti na mistra světa v MMA, jak se zápasům v kleci říká, to je poměrně odvaha. Jen posuďte: smí se v nich bojovat pěstmi, nohama, lokty, koleny, můžou se páčit končetiny i škrtit. „Vypadá to jako divočina, ale používají se techniky z různých bojových sportů. Je to takový zápasnický desetiboj,“ vysvětluje Hamršmíd.
Odvetných akcí po faulu na mistra světa v téhle disciplíně se každopádně protivníci Louňovic B bát nemusí. „Všímám si sebe. Nenechám se rozhodit. Maximálně se ohradím slovně,“ tvrdí Hamršmíd. „Sice mám sílu, ale vím jak chutná bolest, proto ji nepotřebuju rozdávat. Ve svém sportu jsem něco dokázal, takže si nemusím honit triko na fotbale. Nechci si kazit neděli. Rozhodně jsem se na fotbale nikdy nepopral a ani to neplánuju.“
Razance kopů a vnímání bolesti je mezi zápasníky a na fotbale zcela odlišná. Ani s tím ale nemá bojovník-fotbalista problémy. „Fotbal hraju dlouho, mám ho zažitý. Nikoho přehnanou silou nezraním. To spíš uhýbám, když vidím blázna, který se do souboje řítí střemhlav. Nechci si na fotbale něco udělat. Důraz mi nevadí, ale jsem spíš typ, který si počká o tři metry dál a nechám ostatní, ať se ve vápně semelou.“
Z fotbalu může těžit i ve svém sportu, ač se to na první pohled úplně nezdá. „Střídá se intenzita, fotbal je dobrý na obratnost, potřebuju dynamiku na výskok, musím si najít vhodné místo pro útok, vystínovat soupeře,“ popisuje Hamršmíd.
Fotbalových tréninků se ale nezúčastňuje, nastupuje jenom do zápasů, což pro něj není nevýhoda. Těží totiž ze své náročné přípravy. „Fotbalisti si stěžují, že je to pro ně v zimní pauze strašná dřina. Jenže takhle se já chystám před každým zápasem v kleci. Mívám tak tři v roce.“
Vsaďte se, že má v téhle soutěži nejlepší fyzičku, možná v celém Česku na amatérské úrovni, což potvrzují i jeho slova. „Nejradši hraju v záloze, pořád běhám, nahoru a dolů, nabíhám do sprintů tak dlouho, až obránce úplně zatavím. Druhé poločasy už jsou volnější, soupeři nekladou takový odpor,“ culí se. „Nedělá mi problém běhat naplno i v poslední minutě, jsem profesionální sportovec, to je moje výhoda proti amatérům. Možná bych uběhal i ligu, ale s míčem by tam místo mě musel hrát někdo jiný. Když vydržíte běhat, máte výhodu ve všech soutěžích.“
Z výtečné kondice těží i v zakončení. Góly prý dává pravidelně, hlavně v závěrech utkání. „Jo, hodně. Kluci mi musí nahrávat, jinak bych je zbil,“ vtipkuje Hamršmíd. „Řekl bych, že se trefím v každém zápase, letos jsem dal tak 20 gólů. Ale už se vyhýbám hattrickům, za ty se platí. V kabině mě kasírujou za všechno, i za přestřelení branky, když neví, kudy kam,“ říká fanoušek Chelsea a hlavně Sparty. „Vždycky jsem jí fandil a vždycky budu.“
To je trochu úsměvné. Celý název klubu, v němž Hamršmíd působí, totiž zní: Slavia Louňovice. Hodně podobný je znak i dresy. „Nevěděl jsem to, ale už jsem si prosadil, že hrajeme v modrých dresech. Stejně pod něj pořád nosím ten sparťanský. Jsem zarytej sparťan.“
Hamršmíd taky trochu připomíná Tomáše Řepku – i jeho vypracované tělo zdobí spousta tetování v bojovém duchu. „Jsem bojovník, jsou to moje tetování, Řepku rozhodně nekopíruju,“ odmítá. „Obdivuju ho ale za to, co dokázal na hřišti, pro mě je to pan Hráč. Nechápu, proč si pořád ostatní fotbalisté stěžují, že hraje tvrdě. Jsou to profíci, když se jim něco nelíbí, ať se seberou a jdou do práce. Hráči, kteří se ho bojí, nemají v lize co dělat. Každý sport bolí, musí si zvyknout.“
Sám si ale nezvykl na jinou věc, která k fotbalu patří: simulování. „Frajer se chytne za kotník, padne a za pár vteřin zase běhá. Za to bych vylučoval,“ má jasno Hamršmíd. „I proto většina bojovníků nemá ráda fotbalisty. Dívají se na ně jako na rozmazlené primadony, slečinky. Já simulování nesnáším. Kdybych byl rozhodčí, žádný zápas by se nedohrál, všechny simulanty bych vyhodil.“
