Před deseti lety si podmaňoval první ligu, nakonec ukončil sezonu jako nejlepší střelec se šestnácti trefami. Byl slavný. Brzy poté se po něm téměř slehla zem, slova o promarněném talentu pronásledují Jiřího Kowalíka stejně jako zranění, mírná nadváha a prapodivné veletoče v jeho kariéře, která zvolna končí ve Zlechově u Uherského Hradiště, týmu z I. B třídy.
Opálený, v brýlích, s typickým gelem ve vlasech a v bundě s nápisem England ochotně pózuje na stadionu Širůch ve Starém Městě, kde nastřílel nejvíc branek. Tady to miloval.
Dnes je Jiřímu Kowalíkovi pětatřicet let a vrcholový fotbal už je pro něj dávno pasé. Na oblíbené hřiště se vrací jen jako asistent u Slovácka U-19. „Asi jsem mohl dokázat víc,“ připouští někdejší král kanonýrů.
V sezoně 2002/2003 nebylo v nejvyšší soutěži lepšího střelce, vysoké ambice tehdejšího Synotu zhmotňovaly přesné zásahy odchovance Frýdku-Místku. Už o dva roky dřív, kdy Kowalík nastřílel na podzim v týmu nováčka jedenáct branek, dostal lákavou nabídku z Ruska.
Jeden moskevský celek za něj nabízel balík peněz a z výplaty, kterou měl podsaditý snajpr pobírat, se mu dodnes protáčí panenky. „Ty peníze byly úplně o něčem jiném než tady,“ vrací se k jednáním s ruskou stranou, kterou nakonec shodilo ze stolu vedení 1. FC Synot v čele s majitelem Ivem Valentou.
O přestupu svého klenotu nechtěli představitelé klubu nic slyšet. Což potěšilo trenéra Františka Komňackého, který mužstvo vytáhl na páté místo.
„Ivoš Valenta si mě zavolal a řekl mi, že mi Kowalíka nevezme, i když ta nabídka byla ohromná. Chtěl, abychom něco dokázali,“ vzpomíná nynější kouč Jihlavy. „Nemyslím, že mě to ovlivnilo, i když jsem to chtěl zkusit. V tu dobu v Rusku žádný z našich hráčů nebyl,“ říká s odstupem času samotný útočník.
Pak se ale zarazí. Tak jednoduše se s verdiktem bossů nevyrovnal. „Je pravda, že na jaře jsem dal už jenom jeden gól,“ nemůže popřít, že s ním neuskutečněný přestup zamával. Další ročník zamrzl na pěti trefách a až poté se v něm zase probudil zabijácký instinkt.
Šestnáct branek (z toho šest z penalt) jej vysadilo na střelecký trůn. „V Synotu zažil Jirka vrchol,“ ví Komňacký, který to se svérázným snajprem neměl snadné. Ani gólová exploze nezajišťovala Kowalíkovi pevné místo v základní sestavě. Přemýšlivý stratég měl výhrady k jeho přístupu.
Bombarďák nedával fotbalu maximum, kouřil, měl nadváhu a zejména při venkovních utkáních se nechával rozhodit důraznou hrou obránců a rozhodčími. „Hráči, kteří mají od přírody tak velký talent, na to často hřeší. Snaží se ulevit si. V přípravě dobíhal mezi posledními a v dost bídném stavu,“ líčí Komňacký.
„Jirkův přístup nebyl stoprocentní, proto někdy místo něj nastupovali kluci, kteří neměli takové schopnosti, ale pro tým byli prospěšnější. Hlavně venku cítil křivdu ze strany sudích, nevyhrával tvrdé osobní souboje. Doma si Jirka věřil mnohem víc. Taky nevím, jestli se v kariéře vždy rozhodoval tak, jak měl a zda byl správně vedený manažerem. Určitě to mohl ve fotbale dotáhnout mnohem dál,“ krčí trenér rameny.
Útočníkova slabost pro cigarety Komňackému vadila. Věděl, že chodívá se spoluhráčem Liborem Soldánem tajně kouřit za autobus. „Ale moc se mi nedařilo je nachytat,“ usmívá se.
Pověsti problémového hráče se Kowalík nejdříve sveřepě brání. „Byl na mě takový názor, ale každý hráč je jiný. Nikdy jsem se na nic nevymlouval, každý trénink jsem se snažil. Někdy to bylo horší, záleží, jak se člověk cítil. Ale máte pravdu, určitě se i v tréninku dalo udělat víc,“ přizná přece jen.
On sám tvrdí, že jeho kariéra je plná náhod a nehod. „Hodně mě přibrzdilo přetržení křížového vazu v roce 2004. To byl zlom, pak už jsem se do toho těžko dostával,“ říká. „Zezačátku mě trošku štvalo, že jsem toho nedokázal víc, ale život jde dál. Už o tom nepřemýšlím,“ ujišťuje.
Problémy s váhou bývalý dobyvatel prvoligových obran nepopírá. Prý patří k těm, kteří jen projdou kolem stolu s jídlem a mají kilogram navrch. „Vždycky jsem s tím měl problémy,“ přitakává. „Za trenéra Radolského jsem hodně shodil a jeho nástupce Rabušic mě zase nutil, ať přiberu. Když byl kouč tvrdší, musel jsem se hlídat víc. S váhou mám dodnes problémy. I teď je hodně vysoká.“
Kowalíkův strmý pád začal odmítnutím nové smlouvy, vyřazením z týmu a několikaměsíční pauzou. Po ní už se na vrchol nikdy nevrátil. Angažmá v Teplicích a v Brně mu do značné míry zhatila zranění a také bohorovnější přístup. Dnes hraje fotbal z čiré zábavy mezi amatéry ve Zlechově.
„Je tam dobrá parta, schopný trenér Jirka Kraml. Vyhovuje mi jeho přístup k hráčům, je to na pohodu. Nikdo neřeší, jestli přijdu na trénink jednou, dvakrát týdně nebo vůbec. Jde o zápasy. Je to pro mě odreagování od stresu,“ vysvětluje, proč se rve se zadáky v tak nízké soutěži.
Výš už nemíří. „Zdravotně se necítím bůhvíjak, natrénované nemám nic. Dřív jsem o tom přemýšlel, ale v pětatřiceti už ne. Někdy jdu jenom na zápas, ani nevím, jestli by tělo větší zátěž vydrželo,“ vylučuje návrat mezi elitu.
Branky ale střílet nezapomněl. V minulé sezoně jich nastřílel sedmnáct, pořád je na něj v koncovce spolehnutí. „Pro tým je nejdůležitější, když mu pomůžu góly,“ cítí spokojenost ze strany klubu, kam přestoupil před rokem a půl z nedaleké Kněžpole. Je evidentní, že na špičkovou kariéru už Kowalík rezignoval. Živí jej provozování vinotéky ve Starém Městě, kterou vede s manželkou.
K podnikání s vínem se dostal během štace v jihomoravských Mutěnicích. Fotbalem přes týden žije hlavně na trénincích Slovácka U-19, kde se stal letos v létě asistentem Jana Kameníka. „Přísný určitě nejsem, od toho je hlavní kouč, já jim chci poradit. Ale baví mě to, což je důležité,“ líčí Kowalík.
