Jeho reprezentační parťák Milan Baroš ukončil kariéru s velkou slávou. On odejde v tichosti. Jak charakteristické… Jan Polák (39) si nikdy nepotrpěl na humbuk kolem sebe, byť má za sebou úspěšné roky v zahraničí a na šest desítek startů za národní tým. „Na kluka z Bohunic to není málo,“ pousměje se v rozhovoru pro iSport.cz záložník, který uzavřel dvouleté angažmá v Prostějově a podle všeho už se na profiscénu v roli aktivního hráče nevrátí. Zdraví a rodina mají přednost.
V poločase sobotního druholigového utkání s „jeho“ Brnem předal dárek prostějovskému spoluhráči, parťákovi Karlu Kroupovi, který vrcholovou kariéru zabalil. Stejné rozhodnutí brzy čeká i Jana Poláka, i když si ještě nechává otevřená vrátka. Fotbal pořád miluje a chce u něj zůstat. Zatím jako poradce svých dvou synů (9 a 13 let), kteří válejí za Zbrojovku. „Trénovat asi nebudu, nemám na to vlohy,“ říká brněnský rodák.
V Prostějově jste na vlastní přání skončil. Znamená to úplný konec s vrcholovým hraním?
„Potřebuju si odfrknout. Člověk vidí, že tělo už tolik neposlouchá. Uvidíme, jestli bude něco dál. Není to stoprocentně uzavřené, ale směřuje to k tomu, že skončím. Honí se mi to hlavou, i když vím, že mi fotbal bude chybět. Dělám ho celý život. Nějak to oznámím, fanfáry k tomu nepotřebuju. Přišel jsem, nikdo mě neznal. Odejdu taky v klídku. Nevím, jestli mám úplně náladu na nižší fotbal, i když nějaké nabídky z brněnských klubů jsem dostal. Když vidím, že už si sám sobě přivozuju zranění, tak nechci, aby mi k tomu ještě někdo pomohl. (úsměv) Hlavní je zdraví a rodina.“
Jan Polák
| Narozen: 14. března 1981 (39 let) Pozice: záložník Klub: Prostějov (od 2018) Kariéra: FC Brno (1998–2002), Liberec (2002-2005), Norimberk (2005-2007), Anderlecht (2007–2011), Wolfsburg (2011– 2014), Norimberk (2014–2016), Zbrojovka Brno (2016–2018) V reprezentaci: 57 zápasů/ 7 gólů Největší úspěchy: mistr Belgie (2010), Belgický pohár (2008) i Superpohár (2010), Německý pohár (2007), vicemistr a mistr Evropy U21 (2000 a 2002), účast na MS 2006 a EURO 2008 |
Chcete jí vrátit vše, na co jste léta neměl čas, že?
„Se ženou jsme spolu po celou dobu, co hraji fotbal. Všechno se mnou prošla. Bylo to pro ni s dětmi náročné. Je jasné, že už rodině všechno nevrátíte. Děti odrůstají, chtěl bych se jim věnovat víc. Každý říká: Užij si jich, buď s nimi. Pak vyrostou a zase budeš sám.“
Co vám daly dvě sezony ve druhé lize?
„Byla to obrovská zkušenost. Doporučoval bych mladým klukům, co vyjdou z dorostu, ať si tu soutěž jdou zkusit. Je hodně náročná fyzicky i fotbalově. Nejlepší týmy jako Zbrojovka, Pardubice, Dukla nebo Jihlava hrají výborný fotbal. Klobouk dolů před Duklou. Bavil jsem se s trenérem Skuhravým. Hrají krásně, lehce, vypadá to jednoduše. Byla radost se na to dívat, i když jsme se v zápase vždycky docela nadřeli.“
Jde zejména o to, že jste náchylnější na různé zdravotní trable?
„Na Žižkově jsem si natrhl sval, sezonu jsem nemohl dohrát. U starších hráčů se něco stane, ani nevíte jak. V mém věku trvá člověku déle, než zregeneruje a zase se do toho dostane. Hra je rychlejší, všechno je složitější. Lidé kolem mě včetně trenérů a činovníků tvrdí, že by bylo super, abych pokračoval. Že na to mám a můžu tu soutěž pořád v pohodě hrát. To mě potěšilo. Člověk ví, že to dělá poctivě a dává tomu všechno. Teď jsem volný a třeba se v září nebo v říjnu rozhodnu, že někam půjdu. (úsměv) Ale čím delší je pauza bez tréninku s mužstvem, tím je to těžší.“
Proti vám se nikomu nehrálo dobře. Do všeho jste vletěl naplno. Je vám to vlastní?
„Myslím, že jsem docela klidný člověk. Ale když vlezu na hřiště, jsem impulzivní, nepříjemný, dokážu sprostě zanadávat. To ke mně patří. Nechci prohrát.“
Dokázal jste v kariéře víc, než jste čekal?
„Kolikrát si naopak říkám, že toho mohlo být víc. Vždycky jsem byl na sebe náročný. Kariéra byla krásná, ale hodně mě mrzí, že jsem si nikdy nezahrál Ligu mistrů. S Anderlechtem jsme byli kousek. Zápasy v Lize mistrů hltám jako blázen. Každý říká, že při té znělce vám naskočí husí kůže. Je neuvěřitelné, že několik kluků od nás tu soutěž vyhrálo.“
Vy máte také být na co pyšný.
„Jedenáct let jsem byl venku a až na výjimky jsem všude pravidelně hrával. To je pro mě v té obrovské konkurenci zadostiučinění. Mám pocit, že v cizině si lidí, co něco dokázali, váží víc. Je tam větší respekt, uznání. Strašně moc se mi dařilo při prvním angažmá v Norimberku. Druhý rok jsme vyhráli pohár, což je v Německu hodně ceněná soutěž.“
Z reprezentace si asi spousta fanoušků vybaví vaše vyloučení na MS 2006 proti Itálii. Dost vás to tehdy vzalo, uzavřel jste se před světem. Vzpomínáte?
„Byl jsem z toho hodně špatný. Přijel jsem domů, všechno se na mě valilo. Trošku jsem se uzavřel. Nebylo to nic příjemného. Chtěl jsem pomoct týmu. Byl jsem mladý, vyjančený. Z přemíry snahy jsem udělal dva fauly, které naše mužstvo oslabily. Poznamenalo mě to, pak se to se mnou vezlo. Říkal jsem si, že se kvůli mně nepostoupilo ze skupiny. Mrzí mě to, ale nevrátím to. Už o tom dokážu mluvit. Celá ta generace byla neskutečná. Všichni kluci v nároďáku byli něčím výjimeční. Věděli jsme o sobě, hrálo se s lehkostí, kombinačně. Každý se na zápasy těšil.“
Vy jste jich na nejvyšší reprezentační úrovni odehrál sedmapadesát, což je vysoké číslo.
„Myslím, že jsem si svoje odvedl. Trenéři mě tam nejspíš nedávali proto, že bych byl protekční fracek anebo od někoho kamarád. Asi jsem něco uměl. Skoro šedesát zápasů nepřijde jen tak.“
Když jste se před čtyřmi lety vracel z německého Norimberku do Zbrojovky, její majitel Václav Bartoněk tvrdil, že s vámi po kariéře počítá do nějaké funkce v klubu. To už neplatí?
„To bylo tehdy. Mně před dvěma lety skončila smlouva a hotovo. Od té doby jsme se skoro neviděli. Když mě kontaktoval Prostějov, restartoval jsem kariéru ještě tam. Upravil jsem si svůj režim a dva roky to v pohodě fungovalo. Zbrojovce jako klubu ale pořád fandím.“
Teď se chcete věnovat dvěma synům, že?
„Budu se snažit pomoct, ale nechci, aby museli hrát kvůli taťkovi. Fotbal je chytil, baví je. A když s ním z nějakého důvodu skončí, nic se neděje.“
| Vybavíte si Jiřího Němce, že? Jo, ten vlasatý, trošku nerudný nemluva. Gól dal jednou za deset let, a to špatným centrem. Zhruba tolik slov „věnoval“ za svou kariéru novinářům. Jenže na hřišti byl neskutečně platný, spoluhráči na něj nedali dopustit. Odolný dříč, vytrvalec, srdce i plíce mužstva. O generaci mladší Jan Polák je jeho umírněná kopie. Ano, mluví víc, vlasů má míň a branek nasázel na defenzivního halva celkem dost. Ale jinak? Fotbalově velmi podobný typ. Tvrďák na „černou práci“, který dává do každého souboje maximum a vytváří servis pro hvězdy. Rosický či Nedvěd se na hřišti cítili komfortněji, když měli vedle sebe poctivého odchovance Tatranu Bohunice. Že přes nemálo zranění vydržel na profesionální úrovni až do devětatřiceti let, je jeho další výhra. |
Deník Sport, Sport Magazín i časopis GÓÓÓL kupujte pohodlně ONLINE na iKiosek.cz »
