Předhozený vlkům. Kinský v pasti okamžiku, jak může jeden večer zlomit celou kariéru?
Gólman žije na hraně, kde se jistota během vteřiny mění v pád. Stačí drobný zkrat a z rutiny je veřejná poprava, ze snu tíživá vzpomínka. Antonín Kinský si tím prošel v přímém přenosu. Jeho příběh ale přesahuje jednu krutou noc. Ukazuje, jak křehká je role posledního hráče i prvního viníka zároveň. A jak moc záleží na tom, co přijde po chybě.
Od snu k noční můře a zpět ke snu. Těmito slovy se na Instagramu ozval Antonín Kinský sotva dva dny po odeznění prvotního vzrušení z jeho hororové premiéry v Lize mistrů, když se naplnily nejčernější brankářské obavy.
Tři dny před třiadvacátými narozeninami ho Igor Tudor nečekaně poslal do základní sestavy pro úvodní osmifinále Tottenhamu proti Atlétiku Madrid.
Dostal přednost před Guglielmem Vicariem, obvyklou jedničkou Spurs, a nastoupil poprvé od října. Navíc na impozantním Wanda Metropolitano, v kulise, která patří k nejdivočejším a nejméně přívětivým v Evropě.
Stačilo šest minut a svět se mu začal bortit. Uklouzl při rozehrávce, daroval míč domácím a Marcos Llorente otevřel skóre. Krátce nato, už za stavu 0:2 po další hrubce, tentokrát obránce Mickyho van de Vena, který rovněž podklouzl, Kinský nezvládl jednoduchou zpětnou přihrávku a Juliánu Álvarezovi v podstatě nabídl míč do prázdné brány.
Jistota se mu drolila pod rukama. Působil paralyzovaně tempem útočníků Atlétika a zároveň odříznutě. Rojiblancos bez milosti trestali každé jeho zaváhání. Série chyb byla pro lavičku Tottenhamu příliš výrazná, než aby ji nechala bez reakce.
Vzápětí zvedl hlavu. Na postranní čáře už stál Vicario, připravený naskočit, vedle něj čtvrtý rozhodčí s Antonínovým číslem.
Se sklopeným pohledem odcházel ze hřiště. Trenér ho minul bez jediného gesta.
V historii Ligy mistrů šli dolů dřív jen tři brankáři. Kinský je první, kdo
