Výhry nad Itálií, Nizozemskem nebo Portugalskem. Druhý nejlepší útok soutěže hned za Anglií. Ano, takovouhle bilancí se v nově vymyšleném turnaji Elite Group může chlubit česká dvacítka. „Nemyslím si, že bychom se v budoucnosti o náš fotbal měli bát,“ říká Karel Krejčí, kouč týmu, kterému k projevu jeho mužstva gratulovali i soupeři.
Sedm reprezentací a proti žádné z nich by Česko skoro v jakékoliv kategorii nenastoupilo jako favorit. Anglie, Německo, Portugalsko, Nizozemsko, Itálie, Švýcarsko a Polsko. Přesto v téhle konkurenci udělala česká dvacítka třetí místo. „Na rovinu, na začátku jsem z toho měl strach,“ říká otevřeně trenér Karel Krejčí.
Měl jste závrať z těch soupeřů?
„Hlavně jsme měli velmi krátkou dobu na sestavení týmu. S ročníkem 97 jsem půl roku nějak spolupracoval, takže u něj jsem zhruba přehled měl, ročník 98 jsem viděl na EURO v Gruzii. Měli jsme málo času a při prvním srazu jsme měli jít na Portugalce a Němce, na dvě země, kde se s mládeží pracuje možná nejlépe vůbec.“
Ale povedlo se, ne? V Portugalsku výhra, s Německem plichta.
„Náš tým se nakonec ukázal jako konkurenceschopný. Ty čtyři body byly velké překvapení pro nás i pro veřejnost, která nás zpočátku moc nevnímala.“
Jaká byla vaše metodika výběru hráčů?
„Jak jsem říkal, ročníky 97 a 98 jsem měl nějak nakoukané, ale problém je, že dvacítka není kvalifikační ročník, to znamená, že úzce spolupracuju s Lubošem Kozlem od devatenáctky a Víťou Lavičkou z jednadvacítky, kteří mají přednost, já spíš paběrkoval. (smích) Jinými slovy jsem čekal, o koho bude a nebude zájem.“
Co u hráčů nejvíc sledujete?
„Herní dovednosti, rychlost a charakter, to jsou pro mě naprosto základní věci. Využil jsem třeba i rad Honzy Suchopárka, který pracoval dlouho s ročníkem 98, předal mi kontakty a svůj přehled, a já se pak snažil sjezdit co nejvíc zápasů, abych kluky viděl v ostrých zápasech.“
Velkou část vašeho kádru tvořili hráči z druhé ligy. Překvapili vás?
„Abych se přiznal, první ligu už vidím akorát tak na internetu, nebo v televizi. Spíš jezdím po druhé lize, kde jsou kluci vytížení víc, třeba Roman Květ s Honzou Matouškem v Příbrami, Filip Blecha s Danem Součkem v Táborsku, Martin Chlumecký ve Varnsdorfu, Jan Vodháněl z Vlašimi, nebo Dominika Janoška, který v Brně většinou nastupoval jen za juniorku a v zimě přestoupil na Slovácko. Z těch kluků mam velkou radost a vytváří zdravou konkurenci v celém mužstvu.“
Takže sedíte ve Varnsdorfu na tribuně se záměrem kouknout se na Chlumeckého. Co po hráči chcete?
„Musí mít herní dovednosti, to je jasné, takové, aby mě okamžitě upoutal, dál dostatečné rychlostní parametry, protože dobře víme, proti komu budeme nastupovat. Když vidíte, že Nizozemci na vás jdou s klukama z Manchesteru City, Ajaxu nebo PSV Eindhoven, a co dokážou v opravdu velké rychlosti s míčem, víte, že rychlostně ztrácet příliš nesmíte. I když je jasné, že ty velké individuality jsou většinou na straně soupeře.“
Jak je připravujete na srazu?
„Soupeře mám detailně nakoukané, jde o to, že musíte stihnout svoje hráče připravit během tří nebo čtyř tréninkových jednotek. Ale musím hráče pochválit, jsou velmi vnímaví. Pak když si zápasy analyzuju, největší radost mi dělá, když tam vidím prvky, které jsme do naší hry chtěli dostat. To je pro trenéra nejlepší možná zpráva.“
Příklad?
„Hráli jsme ve Švýcarsku a věděl jsem, že jejich levý stoper je ortodoxní pravák. Tak jsme do nácviku dávali napadání jejich středního bloku s tím, abychom víc zavírali pravého stopera a nechávali rozehrávat levého. Jakmile jsme v takové situaci získali balon, pak už se snažíme hrát pořád stejně. Co nejrychleji nahoru. Na naší hře je vidět krásný rozdíl mezi obranným a útočným postavením, hlavně krajní hráči se správně vysunují. Po výhrách nad Itálií a Nizozemskem jsem klukům říkal, ať si tuhle sezonu zapíšou do deníčku, protože udělali krásné výsledky. Za svou práci si zaslouží uznání, stejně jako chlapi z realizáku.“
Soupeř dělá všechno ve větší rychlosti
Vychází vám z toho někdo, kdo by mohl být hvězdou budoucnosti?
„Řeknu to jinak. Máme opravdu velmi zajímavé individuality, na druhou stranu hodně hráčům chybí větší vytížení v klubech. A přitom jsou v nároďáku... Je to vidět hlavně na jednadvacítce, kde jsou hráči s reprezentační historií, jenže přechod do dospělého fotbalu i nich probíhá velmi problematicky. Je to zkrátka tak, že ne každý ligový trenér je ochotný jít do války s mladíky, naším úkolem na srazech proto často je i psychologická vzpruha, snažíme se klukům říkat, aby nepropadali panice ze situace v klubu, aby nepřestávali pracovat, protože špatní rozhodně nejsou. Naopak. Znamená to, že v klubech je trenéři dobře připravují, ale bohužel méně využívají.“
Můžeme konkrétněji?
„Všechny zápasy se mnou objel Matěj Chaluš. Netvrdím o něm, že je hotový fotbalista, to ne, ale vidím v něm organizační a vůdcovské schopnosti, může vyrůst. Třeba Honza Matoušek udělal v Příbrami obrovský výkonnostní vzestup, je vidět, že mužstvo v ofenzivě táhne. Pepík Csaplár do týmu prosadil hodně takových talentů, to samé platí o Romanu Květovi. U těch kluků je důležitá hlava, nesmí přestat s prací, pak věřím, že s naším fotbalem nebude tak zle.“
Co vám ukázala konfrontace s Německem, Portugalskem, Nizozemskem?
„Bylo vidět, že soupeři dělali sice to co my, ale v daleko větší rychlosti. V daleko větší... Přijde mi skoro padlé na hlavu, že jsme v Nizozemsku nebo v Portugalsku vyhráli. (smích) Třeba křídlo Holanďanů Javairo Dilrosun z Manchesteru City, to jsme každý hned poznali, na jakou kvalitu narážíme. Kluci určitě pochopili, že jestli se chtějí ve fotbale dostat daleko, musí podávat velké výkony ve velkém tempu, v takovém, v jakém se určitě nehraje naše druhá liga.“
To už je ale víc věcí hlavně klubové přípravy, ne?
„Ano, ale i lidi, co dělají na svazu mládež, dokazují, že jejich práce je dobře nastavená, že by mohla být efektivní pro český fotbal.“
Vy jste práci s mladými hráči prosazoval i v lize ve Viktorii Plzeň, s níž jste získal titul. Nebál jste se?
„Taky jsem se bál, samozřejmě. Ale nastaly okolnosti, které jsem musel řešit. Venca Procházka šel tehdy výkonnostně dolů, do toho se nechal vyloučit, to samé v tu dobu potkávalo i Fandu Rajtorala , tak tam šli Honza Baránek s Alešem Matějů. A pomohli nám, všechno jsme vyhráli. Jenže je to dvousečné.“
V čem?
„Kdyby nám to s nimi nešlo, tak to odnesu, od vedení, fanoušků... Ale někdy nastane doba, kdy musíte riskovat, žádný trenér, který je při zdi, nemůže být úspěšný. Ale musíte mít svůj risk něčím podložený.“
Výkony těch mladých.
„Jasně, ale má to zase dvě stránky. Mladý hráč musí mít kvalitu, ale když jen tak posadíte starého, může vám to třeba i ublížit v kabině. Ty starší poznají, jestli jim mladý pomůže, nebo ne, když jo, tak ho vezmou mezi sebe a všechno klape. Je třeba, aby měl trenér správné oko a hlavně byl spravedlivý.“
Jak jste to tedy dělal?
„Když se mi jevil líp mladší hráč, sedl jsem si se starými a vysvětlil jim, co chci udělat. Třeba Venca Procházka mi tehdy vyloženě pomohl, hned tu situaci pochopil, udělal mi kabinu a podpořil i Honzu Baránka. V ideálním případě to má pak další efekt.“
Větší konkurence?
„Něco takového, ti starší pak i v tréninku začnou víc a víc hrabat, aby se dostali zpátky do sestavy. Je třeba, aby hráči byli připravení na případný přechod do zahraničí, protože tam se s nikým nikdo nemaže. Na každý post tři hráči a vy ještě ve čtvrtek nevíte, jestli o víkendu budete hrát. Je velký um trenérů, když ví, v jakou chvíli pohladit, a kdy zahulákat. Cukr a bič, jak to říkává Adolf Šádek, funguje.“
Mimochodem, mluvilo se o vás často v souvislosti s tím, že byste mohl převzít ligový klub. Slyšel jsem o Mladé Boleslavi, Karviné. Co vy na to?
„Lákalo by mě to, nebudu lhát, i když práce u mládežnické reprezentace mě naplňuje a jsem za tuto šanci obrovsky vděčný. Ale nikam neutíkám, protože tahle práce má velký smysl. Nicméně klubový fotbal, každodenní kontakt s hráči, mě lákají.“
