Baseball na Yankees: pivo za cenu vstupenky, zklamaný Gruzínec a „vůně“ jako v Ďolíčku
PŘÍMO Z USA | Středa podvečer, po rozhovorech s reprezentanty na hotelu máme konečně po práci. Prvních pár hodin volna tady v USA, ještě před startem mistrovství světa. S českými kolegy-novináři si říkáme: co takhle po vzoru týmu trenéra Miroslava Koubka taky vyrazit na baseball, když legendární Yankess zrovna hrají s Clevelandem třikrát ve třech dnech? Teď jen stihnout přesunout se z Morristownu, kde bydlí národní mužstvo, do šedesát kilometrů vzdáleného Bronxu. Ve dvacetimilionové aglomeraci v největší špičce na to máme nějaké tři hodiny. Program MS ve fotbale 2026 ZDE >>>
„Doprava je katastrofální, nefunguje tady vůbec nic. Všude zácpy, MHD úplně o ničem. Každý si myslí, že Amerika je snová, ale není to tady jako v Evropě,“ začne poněkud negativně vyprávět o životě v New Jersey a New Yorku během hodinové jízdy k vlakovému nádraží v Harriston gruzínský taxikář Michail, velký znalec fotbalu a podle svých slov někdejší poloprofesionální hráč v nižší anglické lize. „Ale tak dobrý jako Kvara jsem bohužel nebyl,“ směje se.
Upovídaný sympaťák, jenž nám pár slovíček rozumí, protože kdysi žil se slovenskou přítelkyní, má fakt přehled. Zná současné i bývalé české hráče. Brzy pochopíme proč. „Létal jsem po fotbalech po celém světě. Jsem obrovský fanoušek Argentiny. V Kataru jsem strávil tři týdny, viděl patnáct zápasů, Messiho ve všech kromě finále. To bylo moc drahé. Nicméně tehdy se ještě mé firmě dařilo, neměl jsem děti. Teď je práce horší a ceny tady na World Cupu? Absolutely crazy...“
Když řidiči říkáme, že ve čtvrtek od dvaceti hodin místního času hrají Češi s Guatemalou na stadionu New Yorku Red Bulls, rozzáří se mu oči. „Díky, možná vezmu kluky. Šťastný turnaj vám přeji!“ loučíme se v okolí Newarku, kde bydlíme my. Na Manhattan už jedině městskou. I když to Michail nedoporučoval, naše zkušenost je jiná. Zatím fajn. „Jo, a tady do té čtvrti radši nechoďte – terrible area,“ dostojí své rychle nabyté pověsti „životního optimisty“ ještě úplně na závěr.
Cesta na stadion
Jsou dvě hodiny do začátku utkání. Vstupenky kupujeme online, průměrná vychází na dvacet dolarů, čili nějaké čtyři stovky českých korun. A je jich dost, což nás stejně jako cena mile překvapuje. Takže teď v Harrisonu na vlak směr World Trade Center v New York City. Zpáteční lístek stojí šest dolarů a jezdí se nonstop. Čtyřiadvacet hodin, sedm dní v týdnu. Prostě město, které nikdy nespí.
Kde to tak pochopitelně netepe, je památník obětem z 11. září 2001, u nějž vystupujeme. Tady není nikomu do slov a úsměvů...
Zbývá hodina. Už jen dostat se z jižního Manhattanu na sever do Bronxu, přesněji šestnáct kilometrů rovně „nahoru“. Skočíme do metra, které je zajímavě vymyšlené. Chvíli trvá, než pochopíte, jak funguje, ale pak to jde líp, než vyprávěl gruzínský taxikář. Každá jedna jízda vyjde na šedesát korun, nicméně díky tzv. týdennímu stropu zaplatíte maximálně sedm stovek za sedm dní.
Ve starém voze, který není tak útulný jako ty v Praze, chci pustit sednout pána, jemuž může být tak pětašedesát let. Poděkuje, zasměje se a řekne: „Možná vypadám staře, ale mám mladou duši. Místo díky jsem ti měl říct: běž do pekla!“ Ptá se, jestli jedeme na Yankees, a uznale pokyvuje, že jde o důležitý mač. Celou cestu si však čte noviny o basketbalovém finále mezi New York Knicks a San Antonio Spurs, což je teď ještě větší sportovní událost pro metropoli než baseball i World Cup.
Podobné jako v Ďolíčku
Jsme tady, před stadionem to žije. Fejkové dresy, originální merchandising, balené vody za dolar, vstupenky nabízené překupníky, fast foody... Seženete všechno. Velmi pravděpodobně i trávu, jejíž odér se zhusta line celou cestu od metra až do útrob více než sto let staré arény s pětačtyřicetitisícovou kapacitou. Kdo zná vršovický Ďolíček, připadal by si jako doma.
Fronty lidí se táhnou „hadem“ vytvořeným ze zábradlí jak na letišti, ale odbavování jde rychle. Zdrží nás jen online aktivace jednoho lístku ze čtyř, která se nedaří. Chlapík u vstupní brány je ochotný, čtvrthodinu tam však stejně strávíme, než se aplikace konečně vzpamatuje a zezelená.
Show. To je to, co vás napadne, hned co vkráčíte dovnitř. Velkoplošné obrazovky, blikající světla, hlasitá hudba, občerstvení všeho druhu, na každém rohu v každém patře fanshop. Elegantní originální dres, který si nechali vyrobit čeští reprezentanti i s vlastními jmenovkami, je k mání za tři tisíce korun. Kšiltovky, které má na sobě snad každý přítomný, koupíte za litr. Nestíhá se kasírovat, byznys to musí být neskutečný. I proto mohou tamní hvězdy vydělávat desítky milionů dolarů ročně.
Plechovka piva za dvacet dolarů štípne, hot dog coby nejlevnější jídlo seženete za dvě až tři stovky korun. Davy to ke koupi neodrazuje, holky, kluci, mladí, staří, všichni si s sebou na místo nesou boxy smažených pokrmů, k tomu samozřejmě cola a na závěr zmrzlina.
Yankees prohrávají s Clevelandem i podruhé v řadě, ale bavíme se. Komorní divadelní atmosféru čas od času nakopne DJ, přestávkový program nebo ideálně home run. Ty se slaví, tribuny stávají.
My po třech hodinách odcházíme s hezkým zážitkem. Ale fotbal je fotbal. Nebo soccer?
