Tužka do krku, krev na ulici. Dan v České Kavárně v Guadalajaře radí: Večer sám nevycházet!
REPORTÁŽ PŘÍMO Z GUADALAJARY | Mexickou klasiku na rušné ulici v Guadalajaře zničehonic střídá nám dobře známé prostředí. Je libo buchtičky s krémem nebo bramborák dva kilometry od historického centra za hudebního doprovodu hitů Waldemara Matušky, Evy Pilarové, Dalibora Jandy a dalších legend? Česká Kavárna se stane fanouškovskou ambasádou při prvním zápase fotbalové reprezentace na MS 2026. Dáte si před zápasem s Koreou (v pátek od 4:00 SEČ) plzeňské či českobudějovické pivo, vepřové klobásky z grilu, ale taky uslyšíte drsné historky. „Před lety mě dva mafiáni málem zabili kvůli počítači. Jednoho jsem bodl tužkou do krku, to mě zachránilo...“ vypráví Daniel z Frýdku-Místku, majitel podniku. Program MS ve fotbale 2026 ZDE >>>
Je tady dvacet let, pochopitelně občas automaticky přepíná z češtiny do španělštiny. „Nikdy jsem na jazyky nebyl, nicméně tady to do mě nateklo úplně přirozeně,“ vzpomíná na své začátky v Guadalajaře majitel České Kavárny (ano, vážně s velkým Č i K), zhruba padesátiletý Daniel z Frýdku-Místku.
„Doma se samozřejmě vždycky fandilo Baníku, Slezanům a Ocelářům. Teď mě však zajímá reprezentace, proti Koreji vyhrajeme 3:1. Projeví se, že pan Koubek už bude mít na přípravu víc času než v baráži,“ tipuje.
„Já bohužel nejdu, protože lístky jsou extrémně předražené. Jestli se někomu zdál Katar přepálený, tak tohle je úplný přepal. Ale víte, co bude mazec? Poslední zápas na Aztéckém stadionu, nedovedete si představit ten kotel. Osmdesát tisíc Mexičanů a čtyři tisíce Čechů? Garantuju vám, že tím, jak nesmyslně není stadion rozdělený na sektory dle příslušnosti, někteří naši příznivci budou z obavy ze šílících domácích po chvíli raději fandit jim. El Tri, El Tri, El Tri!“ pokračuje.
Fotbal je však v České Kavárně, kterou najdete na adrese Avenida Alemania 1318, velmi rychle okrajové téma. Chlapík s černým culíkem, kterého byste díky ostrým tmavším rysům hádali spíš na místního rodáka než na Slezana, hází historku za historkou. Je rád, že může pokecat. Těší se na fanoušky, však je taky v posledních dnech v jednom kole. Z reproduktorů zní písnička Tam za vodou v rákosí, Daniel zařizuje poslední vychytávky. Fotit ani točit se nechce, nepřemluvíte ho.
„Musel jsem s úřady domluvit výjimku, abych mohl prodávat pivo. Nebude sice čepované, ve stánku před Kavárnou budeme mít jen stánek s lahváči, ale budou plzeňské a českobudějovické. Snad to lidi ocení,“ nechce zklamat pohoštěním a přitom už plánuje otevření další pobočky specializovanou na klasický smažák.
Aby si Češi v oficiální fanouškovské ambasádě, kde bude přítomen i reprezentační SLO, připadali před utkáním opravdu jako doma, přes známého z Mexico City nechává přivézt pravé vepřové klobásky a párky. „Ty tady neseženete, je to samá mouka. Prosím tě, jaký mám u panadera objednat chleba? Asi ten větší kilový, ať jsou z něj pořádné krajíce, ne? A k tomu hořčici, že?“ ujišťuje se, než sedne na žlutou motorku a o pár ulic dál fakt zamíří ke známému pekaři doladit finální detaily.
Mezitím už v kavárničce, která otevírá už o půl osmé ráno a zavíračku řeší operativně, duní slovenské songy kapely Team. Střídají je vánoční koledy, pak moravské dechovky. A pak to začne. Daniel vidí na stole notebook, kamerku, nějaký ten iPhone a vypálí: „Dávejte si pozor.“
Člověk zbystří, do této chvíle si asi podvědomě nechtěl připouštět nebezpečí. Však pěší čtyřicetiminutová cesta z hotelu byla bezproblémová. V ruce mobil s mapou, na zádech batoh. Žádný divný pocit. „Protože je odpoledne,“ usměje se šéfík. „Po setmění jezděte jedině Uberem, nestojí to za to.“
Už jsem byl fialovej, ruka jako stehno
Za co? „Za bouchačku u hlavy. Pro mafii je to tady Klondike. Kdybych tenkrát neměl v kapse plastovou tužku, kterou jsem útočníkovi zabodl do krku, je asi po mně. Už jsem byl fialovej, jak mě škrtili. Borec měl ruku jak já stehno. Právě kvůli novému počítači, který jsem měl tři týdny. Byli dva, urval jsem jim dveře od Nissanu. Scéna jak z amerického filmu. Krev cákala, ujeli,“ popisuje.
FIFA vydala doporučení, jak se v Mexiku chovat, stejně tak FAČR. Nejhorší je neobezřetnost, i proto bude v České Kavárně na srazu fanoušků přítomný člověk z ambasády, dejme tomu úředník v terénu. Právě pro případy, že se něco semele. Zakecáte se, dáte jednu Coronu, pak tequilu a jste bez peněženky, nedej bože bez pasu. Ten se samozřejmě doporučuje s sebou nikam netahat. Ideálně zamknout v sejfu na hotelu a v telefonu mít vyfocenou jeho kopii. Neprovokovat, nevyčnívat.
„Jakmile vidí turisty, zpozorní. Pro ně je lepší obrat cizince, než přepadnout místní kvůli stovce pesos. Elektronikou nebo řetízkem se zahojí třeba na dva tři měsíce. Jezdí v autech, na motorkách i elektrokolech. Čekají na jednotlivce. Dva kusy si budou rozmýšlet, tříčlennou skupinku už asi nechají. To jsme tady takhle jednou měli svatbu turistů...“ startuje Daniel další story.
„Stokrát jsem všem říkal, ať si ženich nebere zlatý řetízek na krk. No samozřejmě že nejdřív svatebčany okradli klasičtí zloději a ve druhé várce i policie. Nedomůžete se ničeho, i když garda se samopaly vypadá přísně,“ dodává.
Tohle je Guadalajara. Milá i drsná. Děkujeme, loučíme se, odcházíme. Ne, objednáváme Uber.
