Co potřebujete vědět o Mexiku: trenér nechce nudu, klíčový útočník a bašty berou dech

Mexiko tvoří stálý inventář světových šampionátů a na závěrečném turnaji chybí málokdy. Naposledy nepostoupilo v roce 1982 (MS 1990 nuceně vynechalo kvůli trestu od FIFA). Tentokrát měli Mexičané jistotu s předstihem. Jako jeden ze tří spolupořadatelů získali účast automaticky.

Mexiko patří k nejspolehlivějším stálicím světových šampionátů. I když v kvalifikaci zóny CONCACAF občas nečekaně klopýtne, na samotném turnaji tradičně zařadí vyšší rychlost a dokáže přeskočit vlastní stín. Tahle poctivě vydřená reputace utrpěla šrám na MS 2022, kdy El Tri poprvé po 44 letech skončili už ve skupině. Pro fotbalovou zemi posedlou vlastní reprezentací to byl náraz přímo do zdi. Mexickým maximem tak dál zůstává čtvrtfinále z let 1970 a 1986. Právě na domácím šampionátu v roce 1986 jim sen o semifinále uťala krutá penaltová porážka se Západním Německem.

Javier Aguirre, charismatický šestašedesátník, drží mexické reprezentační kormidlo už potřetí. Navazuje na předchozí štace z let 2001–02 a 2009–10. Když se v červenci 2024 vracel, představoval sázku na jistotu. Jeho předchůdci Diego Cocca a Jaime Lozano totiž nedokázali tým vyvést z letargie, do níž zabředl během čtyřleté éry Argentince Gerarda Martina, završené krachem na MS 2022. Aguirre už Mexiko na dvou šampionátech vedl. V roce 2002 v Japonsku a Jižní Koreji s ním nejprve ve skupině porazil Chorvatsko i Ekvádor a remizoval s Italy, v osmifinále však spolkl ponižující porážku 0:2 od úhlavního rivala z USA. O osm let později v Jižní Africe jeho aztéčtí Orli v základní skupině zmrazili Francii výhrou 2:0, jenže v osmifinále je argentinské šípy přišpendlily k zemi (1:3).

Trenér mexických fotbalistů Javier Aguirre • Eduardo Verdugo / AP Photo

Aguirre prohlásil, že raději uvidí Mexiko hrát zběsile, než aby umořilo soupeře a unudilo fanoušky nekonečným držením míče. Zatímco Martino nutil mužstvo bránit s balonem na kopačkách, Aguirre vsadil na bleskovou kombinaci ve středu pole a přímočarý přechod do útoku. Tento styl Mexičanům vyhovuje mnohem víc. Po triumfech v CONCACAF Nations League i Gold Cupu v roce 2025 už jeho rukopis získává jasný tvar, přesto má tým stále sklon upadat k těžkopádnosti a alibismu.

Pozornost sice poutá Gilberto Mora, sedmnáctiletý zázrak z Tijuany, hlavním tahounem však zůstává Raúl Jiménez. Čtyřiatřicetiletý útočník, který se v létě bude stěhovat z Fulhamu do Wolverhamptonu, se chystá už na svůj čtvrtý šampionát. V letech 2014, 2018 a 2022 sice roli neochvějné mexické devítky plně neopanoval (na posledním turnaji ho limitovaly dozvuky vážného zranění hlavy), přesto teď nese hlavní tíhu odpovědnosti. V klubu sice nenastupuje v základní sestavě pravidelně, pro reprezentaci však znamená naději na vytoužený průlom. Na šampionátu potvrdil jedním gólem úvodní vítězství nad JAR.

Raúl Jimenez • Fernando Llano / AP Photo

Mexiko se oklepalo z krize, kterou tamní experti bez obalu označili za nejtemnější éru v dějinách národního týmu. Mezi lety 2021 a 2023 schytalo tři fatální údery, když pokaždé padlo v regionálním finále s odvěkým rivalem z USA. Tohle potupné dvouleté období definitivně sesadilo aztécké válečníky z trůnu neohrožených vládců zóny CONCACAF a hluboce zasáhlo národní hrdost. Nyní celá země pevně věří, že domácí mistrovství světa odpálí velkolepý návrat na severoamerický vrchol.

Mexiko se zapsala do dějin jako první země, která uspořádala mistrovství světa už potřetí, a navázala tak na nezapomenutelné šampionáty z let 1970 a 1986. Právě na mexické půdě psali své nejslavnější kapitoly fotbaloví bohové: v roce 1970 zde zvedl nad hlavu pohár pro mistry světa Pelé, o šestnáct let později Diego Maradona.

Ve svém třetím angažmá u národního týmu dokázal Aguirre skoro nemožné: po katarském chaosu z mužstva znovu udělal výběr, který baví. Dva regionální tituly v řadě (triumf v Lize národů a ovládnutí Gold Cupu) vrátily týmu víru a březnové zápasy přidaly zdravé sebevědomí. Mexiko na nově otevřeném stadionu Azteca uhrálo bezbrankovou remízu s Portugalskem, s nímž drželo krok i bez elitních útočníků a tuctu dalších opor. Vzápětí se v Chicagu rozešlo smírně s Belgií (1:1), přestože Aguirre znovu postrádal většinu ideální sestavy. Kouč si pochvaloval stoprocentní přístup hráčů i čistý vzduch v kabině. V tradičně třaskavém mexickém prostředí je už tohle skoro samostatná trofej.

Ofenzivní struktura Mexika těží z mixu zkušeností, individuální invence a nové dynamiky, což Aguirremu otevírá prostor pro nečekané taktické manévry. Fyzicky silný a herně inteligentní Raúl Jiménez funguje jako spolehlivý středobod útoku. Čtyřmi góly ve finálové fázi Ligy národů 2025 potvrdil, že v klíčových bitvách umí rozhodovat. Julián Quiñones z Al-Qadsiah a Roberto Alvarado z Guadalajary představují dravá křídla, která díky své přímočarosti a vytříbené technice dokážou rozmetat i zatažený obranný blok. Álvaro Fidalgo pak ze středu pole bleskově mění rytmus hry.

Aguirreho defenzivní čtyřka rotuje kolem stoperského dua Montes a Vásquez, kteří do zadních řad pumpují kyslík evropské praxe. Levý kraj pak s rutinou veterána jistí Jesús Gallardo z Toluky, muž se 120 reprezentačními zářezy a otrlý pamětník tolika bitev, že by v mexické kabině mohl vyprávět pohádky na dobrou noc. Stihne-li se zraněný kapitán Álvarez do turnaje zotavit, získá sestava před obranou neprůstřelný krunýř. Pár čerstvých linek vyryla Aguirremu do čela březnová příprava. Kvůli absenci dvanácti opor se totiž kompletní jedenáctka ve finálních testech potkala jen na nezbytné minimum, spíš jako lidé ve výtahu než jako tým, který má za chvíli společně bránit vlast.

Aguirre tuhle skládačku ladil dva roky. Jiménez na hrotu, Álvarez jako defenzivní pancíř, v srdci zálohy směs zkušenosti a mladické živelnosti, Gallardo brousící levou lajnu. Výsledkem je soudržný, čitelný systém, který mají hráči pod kůží.  Bašty v Mexico City, Guadalajaře a Monterrey navíc skrývají zrádnou zbraň v podobě nadmořské výšky. Ta už nejednomu evropskému či asijskému soupeři vzala dech a proměnila ho v lapající akváriovou rybku uprostřed astmatického hororu.