Jak se měnila role končícího Schicka: debut u Vrby, zlom pod Šilhavým, na chvíli náhradníkem

Schickovi to v první pořádné prvoligové sezoně střílelo na hostování v Bohemians, a tak se jej Pavel Vrba rozhodl premiérově nominovat do áčka na přípravný kemp před EURO 2016 ve Francii. Debut ozdobil gólem proti Maltě, další dva zápasy už však, stejně jako celý turnaj, vynechal. Přednost dostali Tomáš Necid, David Lafata a Milan Škoda.

Pod Vrbou už pak Schick další starty nepřidal, protože po nepovedeném šampionátu trenér odešel do ruské Machačkaly.

Na druhou šanci v národním týmu čekal skoro půl roku, dopřál mu ji Karel Jarolím. Schick se aklimatizoval v Itálii, ze žolíka v Sampdorii se stal postupně člen základní sestavy a terč evropských velkoklubů.

Přestoupil do AS Řím, ale v reprezentaci trvalo, než v hierarchii útočníků přeskočil Michaela Krmenčíka. A když se to Schickovi konečně začalo dařit, byl Jarolím odvolán Romanem Berbrem ještě v letadle po debaklu v Rusku (1:5).

S nástupem Jaroslava Šilhavého a následně i transferem do německé bundesligy rozkvetl Schick velmi rychle. Vrcholem bylo pětigólové EURO 2020, hrané kvůli koronavirové pandemii o rok později. Spolu s Cristianem Ronaldem bral titul pro nejlepšího kanonýra mistrovství a definitivně u fotbalové veřejnosti zaplul mezi TOP evropskou smetánku.

Schickovi vyhovovalo Šilhavého rozestavení 4-2-3-1, bohužel tuto etapu provázela také řada zranění, kvůli kterým forvard nejezdil na reprezentační srazy. Když si nucené pauzy bez českého dresu sečtete, dostanete se na šílenou dobu dvou a půl let. V první fázi to za něj bral Krmenčík, Matěj Vydra či Zdeněk Ondrášek. Později Jan Kuchta, Tomáš Čvančara, Mojmír Chytil a nakonec Tomáš Chorý.

Kvalifikaci na šampionát v Německu musel Šilhavý zvládnout bez Schicka. A když jej proti Moldavsku v Olomouci po „kauze Belmondo“ doručil, rezignoval.

Jakmile se Schick uzdravil, už reprezentaci netrénoval Šilhavý, ale Ivan Hašek. Ten přemýšlel, podobně jako nyní Miroslav Koubek, jak největší zbraň dostat do komfortu. Kolem Schicka se točili Adam Hložek, Antonín Barák, Pavel Šulc, Václav Černý... Když si na EURO 2024 poranil lýtkový sval, ukázalo se, jak málo nebezpeční bez něj Češi jsou.

Turnaj se Haškovým svěřencům nepovedl, nevyšel ani start Ligy národů v Gruzii (1:4). Pro Schicka nastala doba temna, protože se stalo nevídané. Byl zdravý, a přesto jej v duelu s Ukrajinou (3:2) v základní sestavě zastoupil Chorý a poté Jan Kliment. On a náhradník? Dřív sci-fi! Navíc se mu vrátily zdravotní problémy, takže z národního mužstva opět na půl roku vypadl.

Na jaře 2025 byl zpátky, blýskl se čtyřmi trefami. To už Hašek přešel na čtyřobráncový systém, což Schickovi v reprezentaci historicky vyhovuje více.  U podzimního průšvihu na Faerských ostrovech nebyl.

Vyléčil zadní stehenní sval a vrátil se až do výběru dočasného kouče Jaroslava Köstla. Ten Schicka v Olomouci proti Gibraltaru postavil k Tomáši Chorému (6:0). Snajpr Leverkusenu se sice překvapivě navzdory spoustě šancí neprosadil, nicméně někteří experti od té doby tvrdí, že využívat je oba na špici naráz není vůbec špatná varianta.

Miroslav Koubek oproti některým prognózám neváhal o tom, kdo je pro něj jedničkou na hrot. Byť má zkušený trenér nadstandardní vztah s Chorým, o čemž svědčilo i jeho zdůvodňování nominace na mundial, od začátku nastupoval Schick. Sympatie fanoušků si získal tím, jak v barážových utkáních pracoval pro mančaft. Změna bila do očí, republika zírala a tleskala.

Drhnutí ofenzivní fáze zastínily úspěšné penaltové rozstřely a nebezpečné standardní situace. Pak byl ale Koubek pod časovým tlakem toho, aby Schickovi vytvořil co nejlepší servis. Změnou systémovou, personální, taktickou... Jakkoli. To se ale příliš nepovedlo a vše vyústilo až koncem útočníkovy kariéry v reprezentaci. Byť, jak sám tvrdí, šlo o „myšlenku, kterou v sobě nosil delší dobu.“