Na kluky toho bylo moc... Nedvěd si vyčítá chyby, chválí Krejčího. A čím ho naštval Rosa?
Velké zklamání. Tato dvě slova charakterizují rozpoložení, s nímž se po návratu z mistrovství světa pere generální manažer fotbalové reprezentace Pavel Nedvěd. „To nepřejde za den ani týden. Všichni se snažili, ale vidím teď hlavně řadu chyb, které jsme udělali. I já osobně,“ říká v exkluzivní zpovědi sebekriticky. Odmítá, že by v týmu panovaly konflikty. Na druhou stranu připouští, že k hráčům se mělo při náročném programu přistupovat víc individuálně. Nedvěd mluví i o hledání nového trenéra, zároveň se vrací ke svým výrokům, jimiž po návratu popudil část fanoušků. „Vyzněly asi arogantně, ale myslel jsem je jinak,“ vysvětluje.
Nedělní poledne je čas pro sváteční oběd. Pavel Nedvěd ho ale strávil v redakci deníku Sport a webu iSport. Soustředěně vysvětloval, proč vysněná cesta na světový šampionát nakonec dopadla tak hořce. A nevyhýbal se žádným tématům.
Jaký byl váš týden po příletu z mistrovství světa?
„Velice těžký a náročný. Zažívám velké zklamání. Zklamání ze všeho, protože jsme se na mistrovství strašně těšili. A pak jsme neudělali radost ani sobě ani fanouškům. Každého z nás to musí mrzet. A osobně se z toho dostávám dlouho. Tohle není jeden prohraný zápas, tohle bylo mistrovství světa po dvaceti letech. Prožili jsme spolu celý měsíc a představovali jsme si ho úplně jinak.“
Je to ve funkci generálního manažera fotbalové reprezentace horší, než když jste podobné zklamání zažil jako hráč?
„Je to horší. Hráč odjede na dovolenou, lépe to v sobě může zavřít, už se těší na něco jiného, na výzvy v klubu. Tady s tím musíte žít a nepustí vás to. Také proto, že připravujete analýzu a také už další kroky.“
Takže to nejlepší slovo nyní je…
„… zklamání. Určitě. Jedno z největších, protože to byl největší turnaj, který tu existuje. A navíc si myslím, že takové mistrovství, jako je teď v Americe, tu zase dlouho nebude. Obrovské stadiony, fanoušci, fantastická atmosféra. A mě mrzí, v jaké formě jsme u toho nakonec byli.“
Je nyní vaše hodnocení stejné jako bezprostředně po posledním zápase?
„Je horší. Myslel jsem si, že to bude naopak, že tam najdu pozitivní věci. Ale nemůžu na to myslet pozitivně. Vidím teď hlavně to, že v průběhu turnaje tam byly chyby. Ze spousty stran. Chtěli jsme udělat to nejlepší, ale vůbec nám to nevyšlo. Vůbec.
Proč?
„Jasná otázka a hrozně těžká odpověď… Chci říct, že ode všech jsem cítil extrémní snahu. Od hráčů, trenérů, celého realizačního týmu. Nebyly tam ani žádné zásadní interní problémy, hádky nebo nesrovnalosti. Přesto to nestačilo a dohromady věci nezapadly tak, jak bychom potřebovali. Byla to spousta drobností, které to ovlivnily. Do analýzy pro výkonný výbor, kterou na pokyn předsedy připravuji, všechny dám.“
Po příletu z šampionátu jste měli hektickou tiskovkou konferenci. Od vás tam zazněla věta, která podráždila řadu fanoušků. Řekl jste, že podle vás vystoupení reprezentace nebyla ostuda ani blamáž a kritici vás ničím neobohatili. Že tam nebyl jediný názor, který by vám něco dal…
„Uznávám, že to mohlo vyznít docela arogantně, byť to podle mě není charakteristika, která by ke mně patřila. V ten moment jsem řekl věci, které vyzněly jinak, než jsem je myslel. A také jsem se v té první chvíli po příletu chtěl týmu zastat. Protože i přesto, že to nedopadlo dobře, jsem věděl, že se nikdo na nic nevykašlal.“
A v čem jste to tedy myslel jinak?
„Vím, že jsme mohli a měli udělat daleko víc. Kritici se do nás opřeli oprávněně a nemůžeme na to říct ani slovo. Na druhou stranu si myslím, že když se řekne A, je hrozně důležité a musí se říct i B. Tedy jak to vyřešit. Vyčítalo se nám, že nemáme kvalitu, přechodovou fázi, nemáme křídla, nemáme cokoliv. Souhlasím, ale to my také víme. Tak jsem to myslel a řekl to dost neobratně. Co všechno nám chybí je fakt, který tady je dvacet let, já jsem u mužstva rok. Je těžké ty limity akceptovat, ale nic jiného nám nezbývá. My teď musíme hlavně najít ty další správné kroky.“
Zapojte se do diskuze
Nevím, jestli jsme toho na kluky nehodili až moc
Základní otázka: byl výkon na mistrovství světa stropem českého týmu? Nebo to mohlo být lepší?
„Bylo to momentální maximum toho týmu s přihlédnutím ke všem okolnostem, které nás spíš brzdily. Řada hráčů nebyla v optimální formě a nemusíme si říkat jména. Každý hráč se musí na takový turnaj individuálně připravit tak, aby byl v pohodě. A pak je samozřejmě ještě důležitá otázka, nakolik jsme tomu dopomohli my, aby hráči ve formě byli. A upřímně - některé věci se nám nepovedly…“
Říkal jste, že detailní analýzu teprve děláte. Řekněte ale aspoň jednu věc, která mohla být lepší?
„Nevím, jestli lepší nebo horší, ale viděl jsem věci, na které jsem během turnaje upozornil. Nebyl jsem ale dostatečně důsledný, aby se potom splnily. To mě dnes mrzí. A je to moje chyba. Celý realizační tým k tomu chtěl přistoupit maximálně zodpovědně. Ale nevím, jestli jsme toho na kluky nehodili až moc.“
Jak to myslíte?
„Tréninkové jednotky a celkový režim. Zažil jsem tři mistrovství Evropy a jedno mistrovství světa. A i na základě toho myslím, že jsme měli k hráčům přistupovat víc individuálně. Někdo potřebuje trénovat víc, někdo míň. To mohla být jedna z chyb. Navíc vy při tak dlouhém soustředění potřebujete ten rytmus nastavit tak, aby zápasy byly vždy jednoznačný vrchol určitého úseku. K nim směřovat pozornost. A nejsem si jistý, že se nám to povedlo. A je to jednoznačně i moje chyba.“
Možná nejvíc se řešil zápas s Jihoafrickou republikou. Mohl být klíčový. Vedli jste 1:0, ale pak jste pasivní hrou vyloženě pozvali soupeře k vyrovnání...
„To byl nejhorší moment mistrovství. Ta penalta a vyrovnání nás úplně zlomily. Do zápasu jsme vstoupili způsobem, který se mi líbil a kterým jsme chtěli hrát, ale vydrželi jsme u něj strašně krátkou dobu. Upřímně - to bylo překvapení i pro nás. Trenér pak protočil sestavu a spoléhal se i na to, že hráči, kteří přijdou – třeba Šulc, Provod nebo Souček – to zvednou a zápas dorazí. Ale opak byl pravdou. Střídání se nám na šampionátu obecně nevedla. Místo toho, aby nám pomohla, se spíš obrátila proti nám. Sám ještě do detailu nevím, jestli to bylo fyzickou kondicí, nebo taktickým plánem. Ale na tohle musíme přijít a zanalyzovat to.“
Upřímně - styl týmu v porovnání s ostatními účastníky působil staromódně. Fanoušci to srovnávali třeba s Kapverdami nebo Kongem a říkali si: proč český nároďák nemůže hrát také takhle odvážně?
„Tohle mistrovství světa má u řady týmů jeden společný prvek - nízký blok. Hraje tak spousta zemí, které nepatří k velmocem. Klimatické podmínky nejsou jednoduché, takže týmy do nízkého bloku spadnou relativně snadno. Ale pak je zásadní, že když chcete hrát v nízkém bloku a být úspěšní, musíte mít agresivní výstupy a po zisku míče dobrou a rychlou přechodovou fázi. V tom jsme ale absolutně zaostávali. A s postupem času jsme nebyli pevní ani dozadu, když jsme hráli v tom nízkém bloku. Přitom tohle byla doména trenéra Koubka. Ale tentokrát to tak nefungovalo.“
Jak složité nakonec byly všechny ty přelety a náročné klimatické podmínky?
„Ovlivnilo nás to. Nechci, aby to znělo jako výmluva, ale je to fakt. A měli jsme tomu na druhou stranu ještě víc a lépe přizpůsobit určité věci. Dnes to s odstupem času vidím daleko zřetelněji. Viděl jsem to i tam, ale nedal jsem tomu dostatečnou vážnost. Moje chyba. Myslím si, že vím, jak by to mělo na těchto turnajích probíhat. A nevím, jestli jsme to nepřehnali…“
Myslíte přípravu a trénink?
„Ano. Ono je to všechno dohromady. Klimatické podmínky, cestování, mediální aktivity. Kluci byli pořád v zápřahu, skoro celý den. I pro mě to bylo extrémně náročné, a to jsem nehrál. Člověk se ale pořád učí. Bohužel to jsou chyby, které jsme udělali na mistrovství světa. Bylo by lepší, kdybychom je udělali někdy dřív…“
Po prvním zápase na to narážel i kapitán Krejčí. Řešili jste to pak interně v realizačním týmu i s mužstvem?
„Ano, komunikovali jsme. Trenér s Láďou, já s Láďou, všichni dohromady. Zavolali jsme si i radu starších. Snažili jsme se najít správnou cestu. Jak říkám - toxické prostředí v týmu nebylo, ale tu správnou cestu jsme bohužel přes veškerou snahu také nenašli.“
Když jste se vrátili, Ladislav Krejčí přednesl projev, který si připravil v letadle. Jak jste ho vnímal?
„Mně to bylo nejdřív podané trochu jinak, proto jsem v první chvíli reagoval, že hráči mají myslet hlavně na to, aby co nejlépe reprezentovali a hráli. Ale když jsem to pak slyšel - bylo to úplně v pořádku. Láďa Krejčí je skvělý hráč a skvělý kapitán. Ta volba mít ho za kapitána byla to nejlepší, co jsme mohli udělat. A jinak - pokud se dnes hráčům něco nelíbí, nemyslím si, že je to špatně, když to řeknou. Naopak, může nás to někam posunout. Komunikace je důležitá, tu cestu musíme hledat a najít společně.“
Z toho jeho projevu bylo cítit velké zklamání, ale na druhou stranu i odhodlání…
„Přesně tak. A to je dobře. Nebyla to žádná rezignace. Zklamání je obrovské, to víme všichni. Sám jsem to zažil v roce 2006, kdy jsme vypadli ze skupiny dřív, než se šampionát pořádně rozběhl. A když to vidím dnes? Vypadli jsme zaslouženě. Je třeba na to vždy reagovat a udělat daleko víc pro to, abychom příště byli lepší.“
Mrzí mě, že trenér ztratil kredit. A Rosa? Naštval mě
Mluvil jste o tom, že nálada v týmu nebyla toxická. Nicméně objevovaly se informace, že vztah hráčů k trenérovi nebyl úplně zalitý sluncem. Dostalo se to podle vás do bodu, kdy hráčům trenér vadil nebo mu přestávali věřit?
„To si nemyslím. Pan Koubek je skvělý člověk i odborník. Mužstvo dokáže připravit. Samozřejmě je i náročný. Při tréninku, s videem, se vším kolem. Jestli někoho štval, to se může stát. Ale respekt od hráčů k trenérovi i od trenéra k hráčům tam prostě byl. Necítil jsem, že by to spadlo za nějakou hranici. V tomhle směru to podle mě bylo v pořádku.“
Pan Koubek získal obrovský kredit v baráži. Tým tam možná šel i přes svoje možnosti. Proč se to bojovné nastavení z baráže vlastně vůbec nepřeneslo na mistrovství světa?
„To je přesně ta otázka, kterou si teď pokládám skoro každý den. A mrzí mě i to, že trenér během dvou nebo tří týdnů ztratil v Česku u fanoušků kredit. Protože vím, že dělal maximum. A že to nevyšlo, není jen jeho chyba. Bylo nás tam hodně. A on není despota, který by jen nařizoval věci.“
Nechci, aby to znělo neuctivě, ale panu Koubkovi je 74 let. Vy jste sám říkal, že i pro vás v 53 letech bylo těžké ten turnaj zvládnout. Jednoduchá otázka - nebylo toho na něj chvílemi prostě moc?
„V tomto ohledu má veškerý můj obdiv. Já jsem byl rozbitý, a nejen já. Pro něj to muselo být strašně náročné. Navíc on sám je na sebe náročný. A také vím, že ho dnes mrzí, jak to dopadlo. Když jsme se loučili, žádal jsem ho, aby to nevzdal. Proto jsem po příletu mluvil tak, jak jsem mluvil. Jenže uběhla velmi krátká doba a trenér mi volal, jestli se můžeme vidět. A pak jsme kontaktovali pana předsedu a on nám oznámil, že to nedá. Že musí odstoupit a že si myslí, že je to nejlepší cesta.“
Bylo to čistě jeho rozhodnutí? Nebo mu k němu pomohly výtky z vedení?
„To si nemyslím. Podle mě to pan Koubek vyhodnotil sám. Viděl jsem to na něm trošku už v letadle cestou domů. Byli jsme pořád spolu a už tam některé věci naznačoval. Snažil jsem se mu říct, že vina a kritika nejsou jen na něm. Že to není nikdy jen o trenérovi.“
Co se stalo v tom dni po příletu a před rezignací? Lidé, kteří s trenérem byli v kontaktu, říkali, že ještě po návratu vypadal nastavený na to, že chce pokračovat, řadu věcí měnit a udělat lépe. A za den bylo všechno jinak.
„Mě to také překvapilo. Ale chápu ho. V jeho věku si mohl říct, že toho má dost. Myslím si také, že se tam projevila i únava z celého těžkého mistrovství. Přelety a přejezdy byly opravdu náročné. Zamávalo to s námi. Vůbec se na něj nezlobím. Má můj respekt za to, jak to vzal, a poděkování za to, že jsme tam díky němu mohli být.“
Některé věci jste přesto nejspíš viděli trochu rozdílně. Ukázalo se to i po zápase s JAR, kdy jste zpětně nesouhlasil s jeho hodnocením. Byl za to na vás naštvaný?
„Myslím si, že ne. On říkal, že tam viděl pozitivní věci. Já bych řekl: ve velmi krátkých částech utkání možná ano. Ale když se budeme bavit o celkovém projevu, ten byl hodně špatný. Proto jsem to řekl. Ten náš projev byl, jak jste řekl, zastaralý. Ale nebylo to tak, že bychom chtěli hrát takový styl fotbalu.“
Pojďme od trenéra k Patriku Schickovi, který po turnaji jako hlavní hvězda týmu oznámil, že v reprezentaci končí. Jak jste tu zprávu přijal?
„Mrzí mě to, protože si myslím, že je to skvělý hráč. V top soutěžích dal přes sto gólů, gratuloval jsem mu k tomu. Navíc je ve věku, kdy se v reprezentaci nekončí. Já jsem se v jeho věku teprve stěhoval do Juventusu a pak zažil moje nejlepší fotbalové roky. Takže je mi to líto. A musím tu říct ještě jednu věc, která se týká Tomáše Rosického…“
… právě na to jsme se chtěli ptát. Tomáš Rosický během šampionátu prohlásil, že se Patrikovi diví, že ještě vůbec jezdí na srazy reprezentace, která ho neumí využít. Že veškeré míče dostává vzduchem, takže je to pro něj spíš na masáž krku…
„Ano, to jsem myslel. A byl jsem na Rosu naštvaný, že se vyjádřil tímto způsobem. Myslím si, že to nebylo dobré, a vysvětlím hned proč. V průběhu mistrovství světa se tohle nedělá. Kdykoliv jindy máte plné právo to říct. Navíc vím, jaký má Tomáš v hlavě fotbal a že má v klubu správnou vizi. Ale také to má v lecčem jednodušší, protože si může koupit na určité posty hráče jakékoliv národnosti. My přesně víme, koho by Patrik potřeboval kolem sebe. A jaký by potřeboval servis. Ale nebyli jsme schopni mu ho dát. Nebyli jsme schopni mu dát balon, aby vystřelil na bránu. To nás taky štvalo.“
Chápete tedy Schickovu frustraci? Je si dobře vědom svých schopností, které však nemohl využít…
„To je správný postřeh, ale na druhou stranu i hráč se musí snažit dostat do hry, jak jen to jde. Samozřejmě útočník to má daleko těžší než jsem to třeba na svém postu měl kdysi já. Potřebuje balony v ofenzivní části hřiště, na půlce soupeře. A tam jsme moc nehráli… Víte, kolik jsme měli během celého šampionátu průnikových přihrávek dopředu?“
Velice málo…
„Nula nebo možná jednu. To je strašně smutné. Když se bavím s klukama, chci po nich, aby první myšlenka záložníka na balonu šla dopředu. Jinak se dnešní fotbal hrát nedá, protože nikoho nepřekvapíte. Když první myšlenka nepůjde dopředu, je to špatně. A právě tuhle první myšlenku hrát dopředu Patrik pro svou hru potřebuje.“
Schick? V jeho letech je konec brzy. Ale třeba...
Kde je tedy chyba, když to po hráčích chcete vy i trenér?
„V typologii hráčů a jejich automatismech. Jeden je soubojový, druhý odebírá balony a přihrává je do stran. Ale nemáme vyloženě hráče, který tohle umí. Možná mezi mladými někoho výhledově najdeme. Příští reprezentace musí být tímhle směrem osvěžená. Musíme se dívat hlavně na technické stránky hráčů. Možná pak řekneme, že nemá tak dobré souboje nebo nenaběhá tolik kilometrů, ale pro mě je stěžejní, aby hráč byl technický. Jinak se nikam neposuneme. To nám šampionát jasně ukázal a já se na to soustředím.“
Zásadní je dnes i rychlost…
„Ano, to vidíte třeba na Francouzích. Fotbal se ubírá k tomu, že základem je rychlost, technika a zpracování míče v plné rychlosti. To je nejvyšší level.“
Ještě k Patriku Schickovi. V posledním utkání proti Mexiku nenastoupil v základní sestavě. Konec údajně zvažoval delší dobu, ale nemohl toto být poslední hřebíček?
„Vím, jak hráči na tyto věci reagují a dokážu se vžít do jeho situace. Nevím, jestli to byl poslední hřebíček, ale určitě to k tomu mohlo přispět. Vím, jak bych reagoval já… Za mě je to velká škoda. Ale nikdy neříkej nikdy.“
Když se posuneme k budoucímu trenérovi: je součástí hledání nového trenéra i přemlouvání Patrika Schicka? Vy jste něco podobného zažil mezi Eurem 2004 a mistrovstvím světa 2006 – málokdo o tom ví tolik jako vy…
„To máte pravdu. (usměje se) Vrátil jsem se tehdy. Pak byl ve hře ještě jeden comeback, ale na ten jsem se už necítil, protože jsem tehdy hrál s Juventusem druhou ligu. Nicméně si myslím, že Patrik by to klidně mohl za čas také přehodnotit. Pokud se k tomu postavíme dobrým způsobem, tak určitě. Ve třiceti je hráč v plné síle.“
Asi bude hodně záležet i na tom, kdo nároďák povede. Koho teď vlastně k reprezentaci hledáte?
„Myslím si, že zahraniční cesta bude tentokrát nejlepší, protože nevidím, kdo by to v Česku mohl dělat. Máme kvalitní trenéry, ale teď by to pro ně bylo těžké. Vyřešit to musíme poměrně rychle, protože už na podzim nás čeká Liga národů s velmi silnými soupeři. Byť ten hlavní cíl, který si chceme dát, je úspěšná kvalifikace na další EURO.“
Jak bude výběr trenéra probíhat?
„Máme pracovní tým, v němž jsem společně s Adolfem Šádkem, Zdeňkem Grygerou a Davidem Trundou. V prvním kole budeme sbírat tipy z řady zemí. Nemáme nějaký preferovaný směr jako třeba Skandinávie, nebo Itálie. Zajímat nás bude charakter a fotbalová minulost kandidátů. Co dokázali a jakým způsobem se prezentovali se svými týmy.“
Měl by to být ideálně trenér na delší kontrakt?
„Ano. Minimálně do mistrovství Evropy, ale myslím si, že by mohl být i delší. Třeba až do mistrovství světa 2030.“
Využijete při hledání svoje jméno a kontakty? Zavoláte kamarádům, že tady máte práci a ať vám doporučí jména?
„Takhle přesně se to opravdu dělá. Člověk volá svým nejbližším spolupracovníkům, které měl třeba v Itálii. Každý vám dá nějaký tip. Pak už záleží na nás, co vybereme.“
A chcete mít dopředu představu o tom, koho vlastně hledáte? Aby se nestalo, že třeba vezmete velké jméno, které ale do současného profilu národního týmu nepasuje?
„Dá se to tak říct. Charakterizovat si ho musíme, to je nezbytné. Není to ale lehká situace, ten termín je šibeniční. Ve druhém kroku pak musíme do detailu vědět, co případní kandidáti dokázali, co je pro ně typické a jestli dokážou v krátké době vtisknout týmu svou herní tvář. To je hrozně důležité.“
Jeden z našich kolegů napsal komentář ve smyslu, že typově by nároďák měl hledat někoho jako je Brian Priske. Co si o tom myslíte?
„Že je to skvělý trenér. Sparta s ním udělala dobře. Nevím, jestli ho vybral Rosa společně s někým, ale měli šťastnou ruku. Je to výborný trenér, který dal týmu směr a je za ním vidět úspěšná práce. Kdybychom trefili někoho takového, bylo by to skvělé.“
Zažil jste za život spoustu trenérů…
„… a měl jsem velké štěstí na opravdu výjimečné osobnosti.“
Kdybyste měl říct jednu charakteristiku, která je spojovala a kterou by měl mít i nový trenér národního týmu. Co by to bylo?
„Měl by to být dobrý psycholog. To je dnes hrozně důležité. Musí rozumět hráčům. Zvlášť v národním týmu, kde je na všechno málo času, je tohle dnes zásadní. S odstupem si myslím, že pro novou generaci hráčů musíme vybírat trenéra a asistenty, kteří jim budou blízko a dokážou se do nich vcítit. To je důležitý bod.“
Bojím se, že bude možná ještě hůř
Vrátíme se tu k panu Koubkovi. Nebyl on od hráčů už generačně i jinak trochu daleko?
„To jsem tím teď nechtěl říct, ale samozřejmě že generačně daleko byl. Byl daleko i ode mě. Na druhou stranu měl asistenty, kteří mu pomáhali: Jana Suchopárka i kluky, kteří zažili mistrovství Evropy, Jarda Plašil dokonce i mistrovství světa. Zkušenosti tam byly a blízkost k hráčům také. Pro mě to složení týmu dávalo smysl. Že nám to nevyšlo, je věc druhá, ale o tom jsme už mluvili.“
Ideální ale je, když hráči hrají i pro trenéra. Jako tehdy vy pro Karla Brücknera…
„Ale my jsme se ho taky pěkně báli, protože jsme věděli, jak bude nadávat, když ho neposlechneme a nebudeme hrát dobře. Ale jinak ano, když vám to sedne a kluci hrají pro trenéra i sami pro sebe, je to ideální. Kolikrát jim člověk řekne: udělejte to pro sebe, hrajte proto, že jste se pro to narodili, a tohle je nejvíc, co se vám mohlo poštěstit.“
Co je dnes vůbec česká fotbalová identita? Za vás to byla kreativita, někdy se tomu říkalo i vyčůranost, k tomu velká vůle uspět. Dnes se to možná scvrklo na soubojovost a poctivost...
„S tím se dá souhlasit. Kreativita tam dnes chybí. A když se podívám do ligy, chybí i tam. Česká liga je velmi těžká, je tam hodně fyzična a vyhrává jí tým, který to právě na tom má založené. Ale byť to přesah do reprezentace má, nechci to hodnotit.“
Dá se s tím z pohledu FAČR nebo z vašeho pohledu něco dělat? Těžko můžete diktovat Slavii, jak má hrát.
„Nemůžete diktovat nic a ani to nechceme dělat. A zcela upřímně? Bojím se, že nastane období, kdy bude možná ještě hůř. Kdy čím dál víc českých hráčů bude v klubech hrát stále menší roli. Protože kvalita, kterou si můžete koupit venku, je možná i levnější. Kluby proto vlastně logicky půjdou touto cestou, aby byly úspěšné v Evropě. Opravdu z toho mám obavy, že bude ještě hůř a čeští fotbalisté budou hrát v top klubech Chance Ligy druhé housle.“
Jak je možné, že český fotbal dnes produkuje tak málo technicky vyspělých kreativních hráčů, kteří jsou schopní prosadit se ve velkých klubech?
„Nechtěl bych se nikoho dotknout, protože jsem tady dlouho nebyl. Ale z toho, co jsem zatím pochytil, je zásadní problém v práci s mládeží. Trénujeme s dětmi všechno ostatní, jen ne techniku. Technika je přitom základ a musíte ji hráčům dát daleko dřív než v patnácti letech v akademiích. Tam už nikoho nepředěláte. Musí se začít třeba v osmi letech. Tam by podle mě měly směřovat finance i pozornost.“
Když jste měl jednu z prvních tiskových konferencí, měl jsem z vás pocit, že máte ambici zasahovat právě i do spodních pater a do této problematiky. Platí to pořád?
„Teď jsem byl hodně soustředěný na národní tým, ale jinak mě to zajímá. Po mistrovství jsem dostal analýzu těchto věcí, ale ještě jsem ji nestihl do detailu přečíst. Nicméně chyby jsou tam evidentní. Pracujeme úplně jinak než ve vyspělých zemích. Trénujeme s dětmi posuny, taktiku, standardky – prostě všechno ostatní, jen ne techniku. Tam nás ale tlačí bota. V trenérech u mládeže a v tom, jakým směrem mládež vedeme.“
Děti jsou příliš brzy svázané taktickými pokyny…
„Přesně tak. Kluk třikrát zkusí obejít hráče, dvakrát mu to seberou a trenér na něj křičí nebo ho vystřídá. Líbí se mi holandský model. U některých mládežnických týmů tam trenér nesmí během hry vůbec komunikovat s hráči. Může hráče opravit až v kabině. Takže když hráč pětkrát jde jeden na jednoho a pětkrát to ztratí, trenér mu během hry neřekne nic. V tu chvíli ho nechá hrát. Probere to s ním až potom. Myslím si, že do určitého věku by to mělo být normální. Hráči musí dostat prostor zkoušet i kazit. Když to nebudou dělat jako malí, kdy to mají zkoušet? Až budou velcí? Tam už to nejde…“
Koukal jsem na kluky a viděl jen únavu...
Máte pravdu, že hodně záleží na trenérech. Někteří dětem ten prostor na chybu dají, jiní řvou jako pominutí už na desetileté kluky…
„Víte co – to jsou trenéři, kteří tam nejsou obvykle pro ty kluky, ale kluci pro ně. Aby ti trenéři někam postoupili, aby něco vyhráli. Výsledek je přitom u dětí do určitého věku úplně podřadný. Nemělo by se na něj koukat. Mělo by se je nechat hrát. To je hrozně důležité a projeví se to až za roky. A třeba i na mistrovství světa…“
Když to celé shrneme: je jedna konkrétní věc, kterou si po mistrovství nejvíc vyčítáte?
„Je tam jedna věc, kterou jsem na klucích viděl už před zápasem s Koreou. Tři, čtyři dny před tím vstupním zápasem. A nebyl jsem dostatečně důsledný, abych ji vyzdvihl jako hlavní problém a zasáhl. To je moje opravdu velká chyba.“
Co to bylo?
„Najednou mi došlo, že koukám na ty naše kluky a vidím, že nemají radost z fotbalu. Viděl jsem na nich jen velkou únavu. Nesmáli se. A když se nesmějete a jste na mistrovství světa pár hodin před prvním zápasem, máte problém. To je fakt špatně. Tam jsme měli zareagovat. Tam jsme udělali chybu. Já jsem tam udělal chybu.“
Co jste měl v té chvíli změnit?
„Cokoliv aby se kluci uvolnili. To může být spousta věcí.“
Proč jste to neudělal? Měl jste třeba pocit, že by s tím pan Koubek nesouhlasil a nechtěl jste jít až tolik proti němu?
„Ne, to ne. Nechci, aby někdo říkal, že jsme měli hádky s trenérem. Protože my jsme je neměli. Nebáli jsme si říct i nepříjemné věci. Máme jeden k druhému obrovský respekt. Takže i tyhle věci jsme si řekli. Ale asi jsem nebyl dostatečně důsledný v tom, abychom něco opravdu změnili. Teď mě to mrzí.“
Když to řeknu ostřeji: pan Koubek měl jiný názor a vy si vyčítáte, že jste nešel víc přes něj nebo do toho víc netlačil?
„Asi tak…“
Byla po mistrovství chvíle, kdy jste uvažoval, jestli máte pokračovat? Nebo jste byl od začátku přesvědčený, že chcete jít dál?
„Přiznám se, že byly momenty, kdy mi to dalo zabrat. Trvaly docela dlouho, než jsem je zahnal. Bavil jsem se o tom i se svým tátou. Bylo to podruhé v životě, kdy jsem ho neposlechl. Doporučoval mi totiž, abych z toho kolotoče vystoupil.“
A poprvé jste ho neposlechl kdy?
„Když mi ve dvaceti doporučoval zůstat v Dukle a nepřestupovat do Sparty... Vím, že to bude těžké a náročné, ale nevrátil jsem se do českého fotbalu kvůli jednomu roku. Chci mu pomoct. Vím, že mě to může něco stát a nezavděčím se všem, ale přesto se toho nebojím.“
Poslední hypotetická otázka. Kdybyste byl na tomto mistrovství světa jako hráč, co byste teď řekl Pavlu Nedvědovi generálnímu manažerovi?
„Já se znám. Kdyby to takhle dopadlo, hrozně by mě to štvalo. Omluvil bych se a řekl bych, že příště to bude určitě jiné. Měl bych v sobě energii, že člověk si musí přiznat chybu. Když hledáte jen jiné cesty a důvody, proč se něco nepovedlo, je to vždycky špatně.“
Takže prostě začít u sebe.
„Ano. Nejlepší je začít u sebe. V tomhle je třeba být vždycky pokorný. A to teď dělám i ve své současné roli.“
ferda_perda