Mourinho už velí Realu. Los Blancos čeká riskantní restart, zkrotí kouč hvězdy?

José Mourinho se vrací do Realu Madrid. Třináct let poté, co jeho první mise z let 2010 až 2013 skončila zlostným rozchodem, vstupuje 63letý Portugalec znovu na španělskou scénu.

Na Santiago Bernabéu je to další prudká zatáčka po sezoně, která klub prohnala fotbalovou centrifugou. Bílý balet, jaký Mourinho znal, prošel hlubokou proměnou. Jedna konstanta však přežila všechno: hlavní slovo a těžiště moci dál drží Florentino Pérez.

Ještě nedávno by na Mourinha coby vážného adepta pro lavičku Los Blancos vsadil málokdo. V dubnu však prasklo, že Special One trůní na samém vrcholu prezidentova seznamu jako nástupce Álvara Arbeloy. Ten přitom teprve od ledna horkou jehlou látal trosky po vyhazovu Xabiho Alonsa, hrubém jako rána pěstí do žaludku.

Celý projekt stál na vůli jediného architekta. Druhou šanci pro Mourinha zosnoval Pérez, vládce všeho a všech, vedený čistě vlastním instinktem. Zpráva vyvolala uvnitř klubu značný rozruch a fotbalové seizmografy ihned zaznamenaly tektonické chvění.

Načasování? Madridistas žene krev do spánků a do ochromeného kolosu vhání proud pod vysokým napětím.

Bílý balet se totiž hroutí do anarchie. Čerstvě znovuzvolený prezident vyrazil na válečnou stezku, vlastní hráči se řežou na trénincích a končí v nemocnici, jako při krvavém střetu Federika Valverdeho s Aurélienem Tchouaménim přímo v kabině, zatímco miliony fanoušků v peticích žádají bleskový výprodej ofenzivních hvězd.

Pustit do toho zmatku Mourinha? To znamená pozvat pyromana do skladiště petard a ještě mu podat klubový zapalovač.

Rodák ze Setúbalu, chodící monument vlastního ega, patřil vždycky k nejsebevědomějším figurám světového fotbalu. I teď žije v neotřesitelném přesvědčení, že se vrací tam, kam patří: na velitelský můstek jednoho z největších klubů planety.

Smuteční šály?

Střízlivá realita zní o poznání méně slavnostně. Special One už dávno přišel o punc výjimečnosti. Benfica možná chtěla udržet kouče, kterého najala teprve v září 2025, jenže čtyři předchozí zastávky odkrývají podstatně temnější bilanci. Fenerbahce, AS Řím, Tottenham i Manchester United si po jeho odchodu spíš s úlevou oddechly, než aby vytahovaly smuteční šály.

Když se Mourinho v létě 2010 přihrnul do Realu, fotbalový svět v něm viděl krále, jemuž mohl na trenérském trůnu sekundovat nanejvýš Pep Guardiola. Do Madridu vtrhl s čerstvou, oslnivou trojkorunou z Interu Milán, s nímž ovládl Ligu mistrů, Serii A i Coppa Italia, doprovázen věhlasem předchozích historických tažení s Chelsea a Portem.

Teď se hlásí o velkolepý comeback, ligový titul mu však uniká od roku 2015. Za posledních devět let zvedl nad hlavu jedinou trofej, spíše náplast než korunu: Konferenční ligu 2022. Ačkoli nedávno s uštěpačným despektem cupoval renomé mladších kolegů z elitních adres, sám za poslední dekádu nepředvedl nic, čím by si tak výsadní křeslo znovu vyboxoval.

Už proto by měl Pérezovi líbat prsten. Dostal velkorysou šanci dokázat, že jeho velikost nevyhasla a že dokáže přišlápnout krk nastupující generaci vizionářů.

Musí potvrdit, že v něm stále žije stratég schopný nejen přežít, ale diktovat hru v nejvyšších patrech, kde vzduch řídne a každé zaškobrtnutí stojí titul.

Prezident Realu vždy tvrdil, že k řízení madridského impéria je třeba specifický