Coufal: Hraju nejlepší fotbal v životě. Stěhuje rodinu, syn může být ještě lepší

„Teď hraju nejlepší fotbal v životě. Určitě za to vděčím spoluhráčům i trenérům. Výborně mi sedla bundesliga, všechno dohromady do sebe zapadlo tak, že mám v Hoffenheimu skvělou sezonu. Jsem tady opravdu šťastný. Máme skvělý tým, výborné trenéry a každý v klubu dělá dobře svou práci. Všichni mě posouvají a motivují k lepším výkonům, to byl jeden z důvodů, proč tady chci zůstat. Cítím se silný, fyzicky výborně připravený. Hodně lidí říká, že věk je jenom číslo. Dělám všechno, abych se udržel zdravý a ve formě tak, jak dlouho to bude možné. Také vím, jak naslouchat svému tělu a dobře se o něj starat.“

„Nejdůležitější je pro fotbalistu konzistentnost výkonů. Nikdo nechce hráče, který v jednom zápase dostane známku 10/10, o týden později ale jen 2/10. Tým chce hráče, kteří pokaždé zahrají okolo 8/10. Těžko se toho dosahuje, ale pro každého profesionála je to extrémně důležité. Já ke svým výkonům potřebuji tvrdou práci, musím být psychicky i fyzicky skvěle připravený. Prostředí v klubu a kvalita tréninků mi pomáhá dosáhnout nejvyššího levelu, abych dobře odběhal každý zápas. Ale raději bych vedl ve statistikách asistencí, než v běžeckých datech (smích). Ukazuji, že věk není důležitý ve chvíli, kdy se udržujete fit a do zápasů jdete s patřičným sebevědomím. Po zápasech bývám někdy extrémně unavený, ale to jen ukazuje, že jsem k němu přistoupil správně.“  

„Vždycky se snažím být vzorem pro mladší hráče v kabině. Po každém tréninku mě kluci vidí v posilovně, uvědomují si, že pracuji profesionálně. Chci jim tyhle věci předávat, po fotbalové i osobní úrovni. Když se mi podaří je inspirovat, budu nesmírně šťastný. A že jsem oblíbencem fanoušků? To mi dělá opravdu radost. Myslím, že fanoušci ocení, když na hřišti necháte srdce a duši. Už ve West Hamu vnímali, že se takhle snažím hrát, v Hoffenheimu se snažím pokračovat v tom samém. Nehrajete fotbal jen pro sebe, ale také pro ně. Mám nejlepší povolání na světě, jsem za to nesmírně šťastný. Ale také to znamená, že fanouškům musím něco vrátit zpátky.“

„Andreas Schicker a Chris Ilzer (sportovní ředitel a trenér Hoffenheimu) mi v létě, když jsem přišel, říkali, že mají z týmu velmi dobrý pocit. Viděli mě jako další díl skládačky, ze které pak vznikne úspěch. Jako tým jsme si dali za cíl kvalifikovat se do Evropy, uděláme všechno, aby se to povedlo. Vždycky jsem raději na hřišti s hráči, co tvrdě makají, takový tým vždycky porazí mužstvo založené jen na talentu.“

„Moje rodina zůstala po konci ve West Hamu v Praze – mysleli jsme si, že v Hoffenheimu vydržím jenom rok a nechtěl jsem, abychom se pořád stěhovali. Ale rodina mi hodně chybí, teď jsem moc rád, že je budu mít u sebe. Neprodloužil bych smlouvu, kdyby se rodina nepřestěhovala za mnou. Jsme tým, nechtěl jsem žít bez nich více jak rok. Jsem jim moc vděčný, co pro mě dělají, a tohle je pro mě důležitý krok, že budeme zase spolu. Teď pro nás hledám větší dům, už mám jeden vyhlédnutý. Klub mi pomůže najít školu pro děti a všechno zorganizovat. Součástí jednání o nové smlouvě bylo i to, že můj syn bude moct hrát za Hoffenheim. V příští sezoně budou dres TSG nosit dva Coufalové.“

„Především musím říct, že je talentovanější, než jsem byl já. To je evidentní. Moc se mi líbí, jak se jako hráč vyvíjí. V Londýně pracoval půl roku s osobním trenérem a obrovsky se zlepšil, i když spolu trénovali pouze jednou týdně. Stačilo, že spolu dělali drobné věci, ale nakonec to udělá velký rozdíl. Když bych si mohl vybrat, chtěl bych z něj mít fotbalistu, jakým je Declan Rice (záložník Arsenalu, bývalý Coufalův spoluhráč z West Hamu). Declan v sobě spojuje neuvěřitelné schopnosti a k tomu ukázkový přístup k fotbalu. Když se to podaří mému synovi, možná to bude mít v kariéře snažší než já. Ale je jasné, že se také bude muset stát válečníkem, to je součástí profesionálního fotbalu.“

„Kdybych v sedmnácti letech o fotbale věděl co teď, bylo by to pro mou kariéru mnohem jednodušší. Víc bych se zaměřil na práci s balonem. Přesně tohle se snažím přenést na svého syna. Je mu devět a hraje za akademii Slavie, fotbalem se má především bavit. Až bude trošku starší, musí víc trénovat s míčem. Když mi bylo 16, 17, chodili jsme běhat do lesa. Na zemi ležely dva metry sněhu a my jsme trénovali s medicinbaly. Zasáhlo mě, když mě vyhodili z Baníku Ostrava a řekli mi, že jsem příliš malý a hubený. Tvrdili, že se ze mě nikdy nestane profesionální fotbalista. O to víc jsem makal v posilovně a běhal, chtěl jsem jim dokázat, že to zvládnu. Vyšlo to, ale myslím, že by se ze mě stal ještě lepší hráč, kdybych v té době trénoval jinak.“

„Nejsem Cristiano Ronaldo (smích). Ale pokud zůstanu zdravý, určitě bych chtěl vydržet hrát na nejvyšší úrovni další tři, čtyři roky. Cítím se teď opravdu dobře a ještě mám před sebou celou řadu výzev. Až skončím s hraním, opravdu se těším na to, až budu moct trávit čas se svou rodinou. Samozřejmě mi bude chybět fotbalová rutina. Chtěl bych i po kariéře zůstat u fotbalu, speciálně v blízkosti šatny. Dokážu si práci ve fotbale představit. Jako člen trenérského týmu, manažer nebo jako osobní trenér dětí. Ale určitě chci svůj čas vracet rodině – manželka už mi říkala o městech, která by chtěla navštívit. Musím rodině začít vracet jejich obrovskou podporu a plnit jim jejich přání.“