Chci odejít! Stačila dvě slova a celý svět byl naruby. Vždyť Lionel Messi, 33letý fotbalový génius, je živým symbolem Barcelony. Nakonec jím bude nejméně i další rok. Jeho letní kauza však měla obecnější rozměr. Potvrdila, že týmový sport se posunul zase o kousek jinam. Kam přesně? Přečtěte si velkou analýzu vztahu Barcelony a Messiho v iSport Premium.
Do Barcelony přišel ve třinácti. Jako hubené a malé tintítko s poruchou růstu. Klub mu zaplatil injekce s růstovým hormonem, které si rodina v argentinském Rosariu finančně nemohla dovolit. Kdyby se nenašel mecenáš, podle doktorů by se nevytáhl nad 150 centimetrů. Záhy se však z téhle blechy stal nepolapitelný fotbalový golem.
Malá ilustrace jeho velikosti. Za A-tým katalánského velkoklubu vstřelil během šestnácti sezon víc než 600 gólů. Vybojoval s ním 10 mistrovských titulů, 4 trofeje pro vítěze Ligy mistrů, dosáhl šestkrát na Zlatý míč France Footballu a šestkrát triumfoval v anketě FIFA o nejlepšího fotbalistu světa. Všichni si mysleli, že v téhle sklizni bude pokračovat na Camp Nou až do sportovní penze.
Jenže 25. srpna bylo všechno jinak. Do kanceláře vedení Barcelony dorazila faxem žádost Lionela Messiho o okamžité uvolnění z klubu. „Chci soutěžit na nejvyšší úrovni, vyhrát tituly, soutěžit v Lize mistrů. Můžete vyhrát, nebo prohrát, protože je velmi obtížné v ní uspět, ale musíte soutěžit. Soutěžit a nerozpadnout se v Římě, v Liverpoolu a v Lisabonu. Všechno tohle mě vedlo k přemýšlení o rozhodnutí, které jsem chtěl provést,“ vysvětlil později internetovému serveru goal.com.
„Myslel jsem si a byl jsem si tím jistý, že mohu svobodně odejít. Prezident vždy říkal, že na konci sezony se mohu rozhodnout, zda zůstanu, nebo ne.“ Útěk nedokonal. Mohl za to termín 10. června.
Do něj měl podle smlouvy aktivovat klauzuli o možném volném přesunu ke konkurenci, což neučinil. Soudit se nechtěl a 18,5 miliardy za něj v době koronavirové nebyli ochotni zaplatit ani arabští šejkové.
Ponechme ale paragrafy a právní kličky bokem. Věnujme se radši tomu, jak tahle ostře sledovaná sága potvrdila další vývojový posun profesionálního sportu. Nazvěme ho pracovně: i supermani se musí podřídit vyšším principům.
Bavorská facka
Začněme to ozřejmovat ve stále ještě čerstvé ráně, kterou Barceloně zasadil Bayern Mnichov ve čtvrtfi nále Ligy mistrů. Lisabonský debakl 2:8 je jednou z největších šmouh na blyštivých dějinách katalánské chlouby. Osm branek inkasovala Barca naposledy před 74 lety.
Přidejte loňský semifinálový výbuch 0:4 v liverpoolské odvetě. A taky dva roky starou potupu 0:3 na stadionu AS Řím ve čtvrtfinálové odvetě. Rozhodně se vyplatí jít pod povrch poslední blamáže. V podzemí se skrývá jasný vzkaz pro ty, kteří chtějí být v příštích letech ve sportovních hrách úspěšní.
Možná jste ho postřehli i vy. Ale pro jistotu si to projděme spolu. Jak hrál Bayern Mnichov? Tak, že byste nepoznali rozdíl mezi obránci, záložníky a útočníky. Všichni bránili, všichni útočili. Lewandowského, Müllera, Thiaga Alcantaru nevyjímaje.
Barcelona? Bezelstně to popsal už před výkopem chilský středopolař Arturo Vidal: „Máme Lea a spoustu dalších individualit. Nejsme jako týmy, které Bayern potkává v bundeslize.“
Měl pravdu. Tahle Barcelona se sice opírala o nejlepšího fotbalistu na planetě a jiné hvězdy, ale zapomněla, že už to nestačí. Postrádala týmový koncept, který by všichni bez pardonu akceptovali. Onen lisabonský večer to nádherně zprostředkoval lidem po zeměkouli.
Zatímco sestava Bayernu do jednoho muže vzorně spolupracovala při ofenzivních a defenzivních akcích, u Barcelony o tom nemohla být řeč. Tandem Suárez -Messi se k bránění moc neměl. Když to mírně přeženeme, mužstvo Hansiho Flicka hrálo po zisku míče permanentní přesilovku 10:8, respektive 11:9 budeme-li počítat brankáře. Byl by div a současně i totální neschopnost Bayernu, kdyby to nebylo náležitě využito.
Nemohlo se to přihodit, protože v bavorské firmě nepracují amatéři. A tak Němec v bráně Barcelony Marc-André ter Stegen potřeboval pytel na góly. Pro Messiho to byl definitivní impulz k verdiktu, že chce změnit vzduch. Ale v jeho úvahách měla být i otázka: Nepřispěl jsem k tomu, že nejsem v klubu mého srdce šťastný a ztratil jsem nárok na další mistrovský titul a další výhru v Lize mistrů, také sám?
Podívejme se na počet naběhaných kilometrů hráči obou celků. Bayern 107,55 km, Barcelona 98,28 km, tedy o 9,3 km méně. Argentinský bůh pomohl tyto nůžky výrazně rozevřít. A nejen v tomhle zápase. Už delší období nezřídka pochoduje po hřišti a zabere jen tehdy, kdy sám usoudí, že by to stálo za to.
Víte, čím je nejužitečnější ofenzivní záložník Thomas Müller? „Opakovaně nabíhá do prostorů, kam by nikdo jiný nenaběhl,“ říká kouč Hansi Flick. Ano, každý hráč je jiný. Nikdo po Messim nechce, aby jezdil na klíček sem a tam, ale zároveň nemůže připomínat (a už pár roků) tuláka na výšlapu.
V dubnu 2014 urazil v souboji Ligy mistrů s Atlétikem Madrid pouhých 6,8 km, pouze o 1,5 kilometru víc než brankář Pinto. Barca prohrála 0:1 a poprvé od roku 2007 chyběla v semifinále Champions League. Na posledním světovém šampionátu v duelu s Chorvatskem nastřádal za Argentinu jen 7,6 km, a to ještě v nízké intenzitě. 84 procent z této porce zvládl v rychlosti 0-7 km/h, tedy v chůzi.
Prohra favorita 0:3 tak experty nemohla překvapit. Nároky na pohyb bez míče či puku v moderním pojetí týmového sportu prudce rostou. Obsáhlá odborná studie The Evolution of Physical and Technical Performance Parameters in the English Premier League odhalila, že v anglické lize vzrostla mezi léty 2006 a 2013 vzdálenost absolvovaná ve sprintu (25,1 km/hod a více) o 35 procent, z 232 m na 350 m. Počet akcí ve sprintu dokonce zaznamenal nárůst ohromných 84 procent!
Teď se rychlostní otáčky roztočily ještě víc. I v NHL či NBA. Nestačí však jen intenzivně běhat. Musí se tak dít koordinovaně. Nelze, aby každý hráč utíkal, kam si zamane. Bez ohledu na postavení míče, puku, spoluhráčů, soupeře nebo vývoje utkání.
Messi a Barcelona se podle toho v minulosti chovali. Dokonce byli vzorem pro ostatní. Pep Guardiola, tehdy nováček mezi trenéry s roční zkušeností u barcelonského béčka, složil v éře 2008-12 tým, který předváděl okouzlující fotbal a dobyl 14 trofejí. Sir Alex Ferguson, strůjce legendárního Manchesteru United, o tomhle orchestru prohlásil po prohraném finále Ligy mistrů: „Je to nejlepší tým, který jsem kdy viděl.“
Messi byl jeho klenotem. Ne však osvobozeným od týmových úkolů. Naopak, byl to on, kdo spouštěl týmový presink.
Diktátor a rozvraceč
Ovšem Guardiola odešel a Messi i lidé z klubového managementu ztratili ze zřetele, že jakmile začnete žít z podstaty, zaděláváte si na trable. Jde jen o to, jestli přijdou hned, anebo později.
Jak se neuspokojit? Nejlepší prevencí je dobře nastavená klubová kultura. Jasné vize, detailní znalost toho, jak je uskutečnit, fachmani na všech pozicích a pevná pravidla pro všechny. Jenže s tímhle se na Camp Nou očividně přestali zatěžovat.
Z hesla - Barca, víc než klub - se stala hezká fráze. Pro Messiho i jeho šéfy. „Lionel začal diktovat Barce sportovní směr klubu,“ řekl
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
