Tomáš Necid není jediným úspěšným fotbalistou v rodině. Mladší sestra Simona taky válí za Slavii a reprezentaci, získala čtyři ligové tituly a postoupila do čtvrtfinále Ligy mistryň. „Když jsem byla menší, celá rodina jsme jezdili na Tomáše. Později už se to muselo rozdělit, takže mamka měla na starost většinou mě, a když stíhala bráchu, tak i jeho. A táta chodil většinou jen na zápasy Tomáše,“ říká 24letá Necidová.
„Začátky s fotbalem mám dva, takové netypické. Nejdříve v sedmi letech s klukama v FC Královské Vinohrady. Tam jsem působila zhruba jednu sezonu, pak se tým rozpadl a já chtěla odejít na Motorlet. Nevzali mě kvůli tomu, že jsem holka, což mě v těch sedmi letech pekelně naštvalo a už jsem nechtěla jít do žádného jiného klučičího týmu. Začala jsem tedy dělat různé jiné sporty – tenis, ping pong, atletiku. Až jsem se dostala k házené, u které jsem zůstala sedm let. Hrála jsem za Slavii, kde jsem se shodou okolností dozvěděla, že vedle je i ženský fotbal Slavie. To byl pro mě impulz znovu se přihlásit na fotbal. Takže ve čtrnácti letech jsem začala opět působit v ženském fotbale.
K fotbalu mě přivedl asi můj starší brácha. Když jsem se narodila, on už hrál za Stodůlky. Pak jsem vlastně i celé mládí trávila vedle fotbalového hřiště anebo jsem hrála fotbal s klukama za barákem. Mamka chtěla mít původně dva kluky, takže jsem jí možná splnila tajné přání, že ze mě má taky „kluka“, když hraju fotbal. (smích)
Když jsem byla menší, celá rodina jsme jezdili na Tomáše. Později už se to muselo rozdělit, takže mamka měla na starost většinou mě, a když stíhala bráchu, tak i jeho. A táta chodil většinou jen na zápasy Tomáše.
Ve starších žákyních Slavie jsme měly první mistrovský zápas proti Mělníku, já dala dva góly, ten první padl z přímého kopu. Postavila jsem si míč kousek za vápnem a nějakou shodou náhod to spadlo do brány. Já měla takovou radost, že jsem se rozeběhla a jak jsem znala z televize oslavy gólů, sklouzla jsem se po břiše. No, nebyl to úplně ideální nápad, na té umělé trávě…
Začínala jsem v útoku. Pak jsem se na dvě, tři sezony usídlila v obraně. A teď už hraju střed zálohy. Takže už je mi víceméně jedno, na kterém postu jsem. Samozřejmě mě pořád baví dávat góly, od toho jsem neupustila. V obraně jsem navíc získala mnoho zkušeností z opačného pohledu. Vlastně i díky hře v obranné linii jsem se ve Slavii usídlila v základní sestavě, což mi otevřelo dveře i do reprezentace, kde jsem působila poměrně pravidelně.
Pokud bych měla vybrat nejdůležitější branku, tak to bylo se Slavií v Lize mistryň doma v Edenu proti Zvezdě Perm. Vyhrály jsme 2:1 a já vstřelila po rohovém kopu hlavičkou náš druhý gól. Ten byl postupový, takže jsem za něj moc ráda.
Každý zápas v Lize mistryň je krásný. Přijde o mnoho víc fanoušků a atmosféra je hned lepší. I brácha, když má čas, přijde a podívá se. Většinou tam je někde schovaný, ale fandí. Tajně fandí. (smích)
Pro mě asi největší zážitek bylo zahrát si v Edenu. To byl vždy můj sen, zahrát si na stejném stadionu jako mužský A-tým Slavie. Za to jsem vděčná.
Ženský fotbal teď roste velkou rychlostí. Je to hodně vidět u mládeže, kde hraje čím dál více holek. U veřejnosti se zase mění názor, že je fotbal čistě mužský sport. Rodiče kolikrát vidí, že do něj mohou klidně přihlásit svou holčičku. Já progres vnímám hlavně v tom, že se buduje větší základna holek a celkově i podmínky se v České republice zvedly. Jsou v tom větší peníze a je to lepší, než to bylo.
Můj současný fotbalový cíl se malinko liší od mojí kariéry. Dala jsem se na trénování a chtěla bych vybudovat dívčí tým na ABC Braník. A zatím se to daří! Máme založené žákyně, přípravku a postupně bych to chtěla rozvést i na další kategorie - od těch nejmenších až po ženy.“
