Drž se dál od činek! Moderní fotbal hledá ideální poměr svalů, každé kilo musí makat

Ve fotbale existuje téma, které spolehlivě probouzí emoce u hráčů i trenérů: svaly. Přesněji řečeno otázka, kolik svalové hmoty by měl fotbalista mít.

Debatu nedávno rozvířil Nuno Espírito Santo, trenér West Hamu United. Novinářům prozradil, že křídelníkovi Adamovi Traorému zakázal posilovat.

„Ty jeho svaly jsou neuvěřitelné. To je genetika,“ prohlásil na tiskové konferenci. „Řekl jsem mu, ať se drží dál od posilovny. Váhy už na sobě nosí dost. Bude dělat preventivní cvičení, ale činky zvedat nebude.“

Dále vysvětlil, že u některých hráčů, zvlášť u těch mladších, může být nárůst svalstva naopak zásadní. Jako příklad uvedl Airidase Golambeckise, osmnáctiletého obránce Hammers. „Musíme ho přimět přibrat. On je ten, kdo robustnost potřebuje,“ řekl Nuno.

Tělesná síla je základem fyzických předností, na nichž fotbalisté stavějí hru. Dodává rychlost, razanci v soubojích i schopnost znovu a znovu vyrazit do sprintu.

Jenže kde leží hranice, kdy objem ještě pomáhá a kdy už začíná brzdit? Kolik svalů je pro fotbalistu ideál a kdy se z výhody stává břemeno?

Traorého postava, připomínající spíš sprintera nebo zápasníka, byla po celou jeho kariéru prvním znakem, podle něhož ho na hřišti poznali i z horní tribuny. Dres Wolverhamptonu, Fulhamu nebo West Hamu mu obepínal hruď jako o číslo menší kabát.

Podtrhoval to i zvláštní předzápasový rituál. Paže si natíral dětským olejem, aby ho obránci nemohli tak snadno zadržet.

V šatně před výkopem si do dlaně vymačkal jemnou emulzi a rozetřel ji po rukou od zápěstí k loktům. Pod světlem zářivek se leskly jako lakované.

Když pak uháněl po pravém křídle, soupeři po něm sáhli, prsty sklouzly a Traoré pokračoval v běhu, jako by mu z ramen právě sjela mokrá ryba.

Třicetiletý Španěl, odchovanec Barcelony a bývalý reprezentant La Roja, však není jediný, kdo musel řešit vlastní mohutnost.