Příběh boje s ALS. V čem byl Mikuláš (†49) výjimečný? Dopisy psal očima - i Trpišovskému
Jestli mohl někdo porazit tuhle bestii, byl to on. Vladimír Mikuláš, fyzioterapeut, ve svých vystoupeních vlastně i filozof, ale hlavně sympaťák, kterému ve fotbalovém a futsalovém společenství nikdo neřekl jinak než Vládíku. Ani on však nakonec nezdolal nemoc zvanou ALS, tedy amyotrofickou laterální sklerózu. Bylo mu nicotných 49 let, s nepřítelem se rval už od roku 2017. Statečně, s nadhledem. Nikdy si nestěžoval.
Ne, ALS není ve fotbale nováček. Bohužel. V roce 2007 na ni zemřel Karel Urbánek, ostrý stoper, který se mihnul v reprezentační jedenadvacítce a nejlepší jméno si udělal v Hradci Králové. Mimochodem, byl to dobrý kamarád jednoho z nynějších majitelů černobílého klubu Iva Ulicha, spolu objížděli letní turnaje ve východních Čechách.
Karlova žena se snažila zjistit příčinu, proč musela sledovat, jak jí bojovník a nasvalený sportovec mizí před očima až do úplného konce. Nedobrala se k ní, přitom se řešil i například možný doping, se kterým se mohl potkat v divokém Rusku, kde působil na konci devadesátých let. Zkoumala se také hnojiva používaná na hřiště, odpověď nepřišla. Jen zpráva, že umřel pětatřicetiletý chlap…
Stejně to bylo u dalšího jména. Plzeňský elegán Marián Čišovský se rval s osudem šest let, odešel ve čtyřiceti, konkrétně v roce 2020. Když se ještě dnes pobavíte s Pavlem Horváthem, jeho velkým přítelem a podporovatelem, vidíte na něm lítost, ale i rezignovanost.
Tomuhle zlu se totiž nedá čelit.
Vladimír Mikuláš to zvládal devět let. Ve fotbale se zpráva o jeho nemoci objevila v roce 2017. Pamatuju si tu chvíli, národní mužstvo, jehož byl tehdy fyzioterapeutem (stejně jako u futsalistů), se zrovna chystalo na zápas v Norsku.
Byla to rána, Vládík byl totiž osobnost, která spojovala. „Český futsal přišel o největší personu,“ uvedl po jeho úmrtí instagramový účet reprezentace.
Rozdával naději
Jeho osud spojil sport, který rozhodně nebyl vždy jednolitým celkem. Půtky se opakovaly, v tenhle moment však zmizely pryč. A to především díky jeho přístupu. Nežehral na osud, rozdával optimismus.
Jeho heslo, kterým se vyznal na akci v Chomutově v roce 2017, kde se potkaly futsalová a fotbalová reprezentace v benefičním zápase na jeho podporu, znělo: „Kdyby se mě někdo zeptal, jestli mám mít zdraví nebo štěstí, tak bych štěstí neměnil. Zdraví není tak důležité. Ale žít a nemít pocit štěstí, to je neštěstí.“
Taťka dvojčat, kluků Samuela a Gabriela, a manžel paní Denisy, jednoduše - i když to zní pateticky - rozdával naději.
„Jestli existuje na celém světě člověk, který dokáže tuhle nemoc překonat, bude to on. Bere ji jako dar. My normální lidi to nechápeme, ale on se meditací dokáže do nemoci vžít, přijmout ji a zpomalit. Já věřím, že ji i zastaví,“ popsal jeho náturu dlouholetý trenér futsalového národního mužstva Tomáš Neumann, jeden ze zakladatelů nadace Futsal za život.
„Vláďa měl obrovskou motivaci žít, aby ho pořádně poznali jeho kluci. Když se tu zprávu dozvěděl, byli ještě moc malí,“ řekl Radek Klier, bývalý tiskový mluvčí fotbalových Pardubic, dnes sekretář svazu futsalu a další z tahounů podpory.
„Povedlo se spojit s fotbalovou reprezentací, ta pomohla obrovsky. Ale nám se to shánělo dobře, protože Vláďa nikdy neměl žádné nepřátele, jen kamarády, byl vstřícný, každému pomáhal. To se mu vracelo. Bavíme se o řádech milionů korun,“ vysvětlil.
Byl duchem otevřený
Proč taková vlna solidarity? Bez příspěvků totiž nelze fungovat, podpora státu v případě této choroby nestačí. Musí se měnit byt, přístupnost, shánět pomůcky, platit pečovatelskou službu. Zjednodušeně řečeno čas jde tímto směrem: Nemocnému odumírají svaly, proto skončí na vozíku, později přestane mluvit, nakonec je zasaženo také srdce a plíce.
Žena Karla Urbánka to popisovala pro časopis Hattrick: „Karel miloval Ligu mistrů, rád šel tady u nás ve Svijanech s kamarády na pivo sledovat fotbal. Později už byl na vozíku, pak musel pít pivo brčkem…“
Vladimír Mikuláš přes tyto potíže i dál komunikoval. Pomocí očí a umělé inteligence byl schopný psát, tak posílal dopisy například slávistickému trenérovi Jindřichovi Trpišovskému, červenobílé barvy totiž vyznával.
Kdo viděl fotky a videa z jeho návštěvy kabiny Slavie, musel být dojatý, naměkko. „Vládík byl oblíbený, a tak měl širokou podporu. S lidmi byl v kontaktu. Byl duchem otevřený, proto šel i do řešení, při nichž mu pomáhaly moderní technologie,“ objasnil Klier.
Na zahnání ALS do kouta jsou však krátké i ony…
