Co (ne)víte o Kollerovi: ústrky ve Spartě, rána od bývalé přítelkyně a opravdu naštvaný Brückner

Už v dětství to neměl snadné. Jan Koller byl kvůli svojí výšce odmala terčem posměchu. „Měl jsem z toho i mindráky,“ přiznal legendární útočník v dokumentu Jan Koller – Příběh obyčejného kluka.  Měří 202 centimetrů a svoji pestrou kariéru odehrál v kopačkách číslo patnáct. Výška byla pro Jana Kollera hlavní fotbalovou zbraní a výtahem na cestě ke slávě. Jenže… „Jako dítě jsem měl s výškou problémy. Těžce jsem to nesl, chtěl jsem být menší. Ještě jsem neměl tolik rozumu v tom smyslu, že výška je spíš přednost,“ vyprávěl Koller. V dětství se jako fotbalistovi víc věřilo jeho staršímu bratrovi. „I rodiče soupeřů na mě pořvávali, že jsem kopyto neohrabané. Dětská duše je křehká, měl jsem z toho mindráky.“ Proč se nelíbil na hřišti ani svému tátovi? Více si přečtěte ZDE>>>

V jedné z kapitol knihy Koller: Byl to víc než sen došlo na štaci ve Spartě, kde reprezentační rekordman zažil konflikt s hvězdami letenských. O co šlo? Vyšla mu generálka na ligu, dostal se do základu.  „Tam začal problém mezi mnou a Horstem Sieglem. Horst byl ve Spartě hvězda a nebyl zvyklý na lavičku,“ vzpomněl Koller. „Ze začátku bylo všechno v pohodě, ok, ale pak jsem začal cítit, že kabina jde proti mně. Možná to bylo i tím, že moje výkonnost šla trochu dolů. Nadávali mi i na tréninku. Řvali na mě za každou kravinu. Hodně třeba Petr Kouba. Bylo to dost nepříjemné,“ napsal v knižní zpovědi. Více o napětí mezi Kollerem a sparťanskými hvězdami si přečtěte ZDE>>>

Jeho kariéra byla plná paradoxů. Jeden přišel v létě 1996: ve Spartě byl Jan Koller nepotřebný a vedení ho překvapivě přidalo k Romanu Vonáškovi a Václavu Budkovi, kteří vyrazili do Lokerenu. Obrovi z malé Smetanovy Lhoty začalo nečekané dobrodružství v Belgii. Tehdy třiadvacetiletý Koller s úlevou kývnul. Zvlášť, když na své první zahraniční štaci v neznámém prostředí neměl být sám: kromě dvou českých spoluhráčů za ním měla přijet jeho tehdejší přítelkyně. Jenže to by nesměl být fotbalový příběh Jana Kollera, aby se v tom nenašel nějaký háček. „Večer před odletem mi přítelkyně řekla, že si to rozmyslela. Že nikam neletí, že by to nezvládla.“ V těch dnech to s Kollerem a jeho psychikou vypadalo vážně špatně: nebylo mu líp doma mezi svými na jihočeském venkově jako šoférovi družstevního traktoru? Sotva tenkrát mohl tušit, že se všechno v dobré obrátí. „Byl jsem z toho úplně zdrcený. První moje myšlenka byla, že se vrátím zpátky do Česka. Že to v Lokerenu nedám,“ přiznává Koller. A ta slečna? „Od té doby jsem ji už v životě neviděl.“

Každá pohádka má i smutné kapitoly, v kterých se hlavnímu hrdinovi nedaří. Koller na tom nebyl jinak, trápil se i zkraje štace v Lokerenu. Než ho vysvobodil nový trenér Willy Reynders. Že vám to jméno nic neříká? Pro Kollera to byl osudový trenér. Rychle rozpoznal Kollerův potenciál a udělal z něj nejdůležitějšího muže týmu. „Kouč začal tím, že jmenoval sestavu ne od brankáře, ale od Honzy. Prostě vysunutý útočník Koller a pak šel až dozadu,“ říká bývalý záložník Roman Vonášek, jenž v Lokerenu sledoval Kollerovu proměnu na vlastní oči. „Tehdy jsem já jako trenér chtěl hrát vždy s hrotovým útočníkem. Jan byl tím správným prototypem,“ vykládal Reynders.  Jejich vztah se postupně vyvíjel, poctivý dobrák z jižních Čech nezářil od začátku. „Trenér znal moje nedostatky, například v obratnosti a odhadu na míč,“ líčil Koller. „Pod trenérem Reyndersem jsem udělal neskutečný progres.“ Ve své třetí a poslední sezoně v Lokerenu se Koller stal nejlepším střelcem belgické ligy a fanoušci se s ním dojatě loučili. Na jednom transparentu stálo: Bedankt, Jantje! Díky, Jeníčku!

Kollerovo působení v reprezentaci je nejvíc spojeno s Karlem Brücknerem. Tohle spojení přineslo hodně vítězství a gólů. Ale jednou viděl legendárního trenéra vůbec nejvíc naštvaného. O co šlo? „To bylo v srpnu 2002 a brankáři Martinu Vaniakovi se narodil syn,“ začíná Koller ohlédnutí. „My jsme ho šli zapít do hospody. Do zápasu zbývaly tři dny. Večerka už padla, když v tom za námi do hospody přiběhl vedoucí mužstva pan Dudl. A povídá: ‚Trenér na vás čeká na recepci, nasranej!‘ Tak jsme se vrátili a on opravdu hodně naštvaný byl. Což nám nezabránilo, abychom toho večera zdrhli znovu ještě jednou. Což ani nevím, jestli ví.“ Svou zlobu dal Brückner pocítit i druhý den na tréninku. „Snad i říkal, že to takhle nemá cenu, že trénink ruší, že jsme hrozní. Navíc sraz probíhal v jeho rodné Olomouci, takže si to bral víc, tím spíš, že už na tréninky chodilo hodně lidí, klidně třeba tři tisíce“ pamatuje Koller.

Z Belgie do Německa. Geograficky kousek, ale rozdíl mezi belgickou nejvyšší soutěží a bundesligou byl obří. A Jan Koller se v Dortmundu v prvních měsících svého angažmá na podzim 2001 příliš neprosazoval.  Borussia za něj tehdy zaplatila jen o něco málo méně než o několik měsíců dříve za Tomáše Rosického. Obrovitý útočník si ale na rozdíl od „malého Mozarta“ zvykal déle.„Už to začali řešit odborníci a média. Jestli jsem se za ty peníze vyplatil. Byl jsem z toho otrávený a říkal jsem si, jak dlouho mě Matthias (trenér Sammer) vydrží držet. Bál jsem se, jestli dostanu důvěru v prvním jarním zápase,“ vzpomíná Jan Koller. Matthias Sammer, tehdy krátce po třicítce jeden z nejmladších bundesligových trenérů, ze svého přesvědčení neuhnul. A vyplatilo se. „Tu důvěru jsem dostal, hráli jsme doma s Herthou. Vyhráli jsme 2:0 a já dal oba góly.“ Oba po „Dinovsku“ hlavou ve vápně. Kromě vyprodaného stadionu se radoval i Sammer. Borussia nakonec předvedla jarní jízdu s úžasným finišem. Cele jaro se přetahovala o vedení s Leverkusenem, nakonec získala titul o jediný bod. A Koller byl druhým nejlepším střelcem týmu s jedenácti brankami.