Uličného „brácha“ o posledních chvílích kouče (†76): Zmáčkl mi ruku a zašeptal mé jméno
Do poslední chvíle byl Petru Uličnému nablízku, navštěvoval ho v hospici na Svatém Kopečku u Olomouce. Viděl, že je na tom špatně. „Byl jako můj brácha,“ říká v rozhovoru pro iSport Karel Trnečka (74), jenž dělal legendárnímu kouči sedm let prvního asistenta. Zažili toho spolu spoustu. Řadu nepublikovatelných historek, vítězství i porážek. Jeho oblíbený spolupracovník silně prožíval i „Johnovu“ vážnou nemoc, ze které se nemohl vyléčit a v pátek jí podlehl.
Když mu v pátek ráno přišla na mobil od starších fotbalistů fotka s oznámením o úmrtí Petra Uličného, nebyl to pro Karla Trnečku zas takový šok. „Naposledy jsem ho chytl za ruku a říkám mu: „Peti, tady je Kája,“ popisuje závěrečnou návštěvu u trenéra v hospici. „Trošku mě vnímal. Zmáčkl mi ruku a zašeptal moje jméno,“ dodal.
Jak nesete úmrtí dlouholetého kolegy a kamaráda?
„Myslím, že to pro něj i pro manželku Alču bylo trošku vysvobození. Každý den za ním jezdila, krmila ho, masírovala. Bylo to pro ni těžké. On už nic nevnímal. Na jeho pohřeb určitě přijde spousta lidí. Když ke konci života občas přišel na fotbal v Olomouci do vipky, dlouho tam nevydržel. Říkal mi Milan Máčala (bývalý trenér), že už ho ani nepoznal. Ani na televizi se nedíval, nebavilo ho to.“
Tušil jste, že dlouho nevydrží.
„Když jsem byl před půl rokem u nich doma na návštěvě, byl jako stařeček. Alča nám dala nanukový dort a on to tak jedl... To už s ním bylo špatné. Držel se, ale pak už to bylo neúnosné. Na Kopečku byl asi posledních čtrnáct dnů.“
Slyšel jsem, že poslední roky už mu nemoc ovlivňovala i psychiku, mentální zdraví. Je to tak?
„Byl tím prolezlý všude. Dávali mu morfium na bolest, aby to nějak snášel. Za normálních okolností by to sám psychicky nedal. To vím. Když jsme jezdili, říkal mi: ´Kdyby na mě někdo z diváků zařval „Uličný ven“, zajde za vedením s tím, že končí.´ V kabině byl silný, ale v tomto směru slabý. Hodně to prožíval.“
Byli jste si blízcí, že?
„Sedm let je sedm let…Tři a půl roku jsme byli v Sigmě, dva roky ve Zbrojovce a v HFK Olomouc. V Brně jsme kolikrát přespávali, chodili jsme na pivo. Chtěl mě i do Ružomberku, ale tamní milionář si tam vzal Slováky.“
Uličný byl svéráz. Někdy dobrák, jindy zloun. Jak jste s ním vycházel vy?
„Já dobře. Konflikty jsme neměli, i když jsem mu někdy oponoval. Dával mi prostor, vedl jsem hodně tréninků. Jeho největší přednost byla, že uměl perfektně udělat kabinu. Uměl ji stmelit. To byla jeho doména. Zvolil si své kapitány, individuality. V Brně Honzu Trousila, v Olomouci Radima Kučeru. Ti to tam řídili a on to jenom kontroloval.“
Tradují se historky, jak si nepamatoval jména hráčů. Každý byl pro něho „Žanek“. Bylo to tak?
„To je pravda. Pak se mě zeptal: ´Kdo to byl?´ Někdy to dělal ze srandy, ale většinou ne. Hráči ho brali takového, jaký byl. Oni ani nevěděli, jestli je to legrace.“ (úsměv)
V čem byl silný vyloženě profesně? Nebylo to snad jenom o srandičkách.
„Jak už jsem říkal, hodně tréninků měli na starost asistenti. On dělal hlavně ty psychologické věci, plus samozřejmě přípravu na zápasy. Byl spíš přírodní, moc se nevzdělával. Sport testery a podobně ho moc nezajímaly. Jednou naši kluci ze Sigmy běhali. A Petrovi furt nešlo do hlavy, že je Víťa Tuma o hodně pomalejší než Standa Vlček. Nechápal, že nemají stejné tepy. V tom se tolik nevyznal.“
Máte ještě nějakou vtipnou historku?
„Vzpomínám si, jak jsme hráli v Olomouci s Dortmundem, kde byli Koller s Rosickým. Šli jsme do tréninkového centra, kde měli zrovna taky předzápasový trénink. A Petr najednou volá na Kollera: ´Honzo, jestli jsi pořádný Čech a vlastenec, dáš si vlastní gól.´ Za nás tehdy hrál útočník Bednář. Po standardní situaci šel do hlavy s Kollerem a fakt z toho byla branka. Pak jsme u nich hráli 1:1 a postoupili.“
Ví se, že měl rád zábavu, dobré jídlo a pití.
„Víno, slivovičku, taky pivo. Na předzápasovém soustředění jsme si dávali tataráček a pivo. Měl dvě tváře. Po jednom zápase se Slavií nebo se Spartou, kdy jsme prohráli 0:1, byl strašně naštvaný. Vzal střapec hroznů a trefil do hlavy Pavla Zbožínka. Tyhle věci ho pak moc mrzely. Ale když se rozohnil, neovládal se. V kabině to občas lítalo.“
Zároveň byl prý hodně citlivý, že?
„Když jsme seděli a povídali si třeba o dětech, měl slzy v očích a pomalu brečel. To byl zase lítostivý jako hrom.“ (úsměv)
