Bus na noc i letadlo, co nevypravili. Příběhy fandů na EURO 96 a jak je vnímali Nedvěd a spol.
Web iSport přináší exkluzivně výpovědi fanoušků, kteří v roce 1996 vyrazili na fotbalové EURO. Sestřih navazuje na snímek Stříbrná cesta. Nejen pro hráče, ale i fandy ono léto před 30 lety „rozrazilo“ vrata do Evropy, do světa. Pro mnohé to byl první velký výlet za hranice. Martin Hašek, redaktor deníku Sport, vzpomíná na výpravu na úvodní zápas skupiny mezi Českem a Německem, Petr Soběslav přibližuje příběh, jak on s dalšími českými fans „porazili Italy i podruhé“ – na plácku v okolí stadionu Anfieldu. Jiří Marval a přátelé Srubu U Kocoura vyrazili na finále do Wembley. Vstupenky měli – ale museli doufat, že vypraví letadlo. Co masivní podpora znamenala pro Pavla Nedvěda, Patrika Bergera a další reprezentanty? Jaké bylo přivítání na plném Staroměstském náměstí v Praze? Podívejte se na bonusový materiál: Stříbrná cesta očima fanoušků.
Pro české fotbalové fanoušky nebylo mistrovství Evropy v roce 1996 jen sportovní událostí. Byl to okamžik, kdy se celý národ spojil a tisíce lidí vyrazily do Anglie za snem, který se nakonec proměnil v jednu z největších kapitol tuzemského fotbalu.
Cesty přes Evropu, rozlámané kosti v nočních autobusech se zabalenými řízky v alobalu v kapsách, zájezdy se začínajícími cestovními kancelářemi, ale i shánění lístků na poslední chvíli, nervozita na letišti, zda vypraví letadla do kolébky fotbalu… to všechno patřilo k výpravě, na kterou mnozí vzpomínají dodnes.
Cesta do Británie tehdy nebyla samozřejmostí. Dnes si fanoušci mohou koupit letenky během několika minut, ale v polovině devadesátých let šlo o mnohem složitější operaci. Martin Hašek, redaktor deníku Sport si tehdy našetřil peníze bokem na zájezd do Anglie na první zápas skupiny mezi Německem a Českem. Ve výbavě mu nechyběla ani šála a reprezentační dres. „Koupil jsem si dres proto, protože jsem chtěl být trošku součástí toho týmu. Neuměl jsem si představit, že tam jedeme jen tak. Chtěli jsme být s tím týmem,“ říká.
„Přední Kopanina organizovala zájezd, jelo se autobusem, takže to bylo poměrně tvrdá dvoudenní cesta. Spali jsme tam jednu noc a druhý den zase zpátky,“ vzpomíná. Anglie šampionátem žila a vedle zážitku ze zápasu má Hašek zarytou v paměti i celkovou atmosféru v zemi: „Fakt tam byla euforie toho natěšení, že začíná velká akce. Před místními puby byly hloučky fanoušků. Všichni se hrozně těšili, všude hrála písnička „Football coming home“ a taková tam přesně byla ta nálada.“
Tleskali jsme i Němcům
„Pamatuju si, že i když se prohrálo 0:2 a všichni jsme z toho byli nějaký schlíplí, tak jsme stáli nad tunelem v tom rohu stadionu, kudy šli zpátky Němci. Teď se blížili, a čekalo se, co bude,“ vypráví Hašek.
„Já jsem teda úplně přirozeně začal tleskat a najednou jsem se uvědomil, že tleskají všichni. A že celý ten český kotel tleská těm Němcům, přestože vyhráli. Tam byla taková atmosféra, že by nikoho ani nenapadlo nějak na něj něco pokřikovat nebo pískat nebo něco hrozit. Prostě jsme prohráli, nedá se nic dělat, tak se jim úplně přirozeně zatleskalo a do dneška z tohohle mám velmi silný zážitek a je to jeden z krásných momentů, kdy si člověk uvědomí, že i když se prohraje, tak není důvod neocenit soupeře,“ zakončuje.
Porazili jsme Italy i podruhé
Petr Soběslav vyrazil na druhý zápas skupiny mezi Českem a Itálií, který se hrál na slavném Anfieldu v Liverpoolu. Se švagrem a tátou, jemuž zájezd darovali k padesátinám, si užívali už první chvíle dlouhé noční cesty na ostrovy. „My jsme prostě nastoupili do autobusu, zaklapli se dveře a začali cvakat plechovky piva. Prostě všichni byli připravení. My teda tolik ne, my jsme byli spíš ty řízkoví, ale řízky jsme vyměnili za piva, takže jsme byli na tom stejně,“ vzpomíná.
„Když jsme k tomu přicházeli, tak najednou před vámi stojí monster stavba… a Liverpool legendární klub, takže jsme se strašně moc těšili,“ vypraví. Itálie prohrála 0:2 a pro Soběslava a další české fanoušky čekal ještě jeden velký a velmi spontánní zážitek. „Po zápase jsme samozřejmě nevěděli, co se bude dít, tak jsme ze stadionu odešli a zamířili někam přes nejbližší náměstíčko a najednou vidíme spoustu Italů. Vůbec to nevypadalo, že by prohráli, vytáhli nějaký míč a že teda budeme hrát znovu proti Itálii,“ vybavuje si. „Táta už byl dávno v základní sestavě a tak jsme šli na to. No a Italy jsme porazili i podruhé,“ dodává.
Chrám Wembley a pláč fanoušků z Ostravy, na které nezbylo letadlo
Jedním z nejsilnějších symbolů celého turnaje byl legendární stadion Wembley. Pro mnoho českých fanoušků znamenal první velký kontakt se světovým fotbalem. Zážitek z finále na vlastní kůži nám zprostředkoval Jiří Marval s přáteli, se kterými vyrazil tehdy do Anglie letecky.
Ne všem se ale podařilo do Anglie dorazit bez problémů. Marval popisuje situaci, kdy se skupina fanoušků snažila dostat na zápas, ale jejich plán se začal rozpadat. „Na letiště přijeli lidi z Ostravy autobusem, měli vstupenky a slíbená letadla, ale najednou jim řekli, že neletí. Tehdy to ti „chasníci“ obrečeli.“ Byly divoké devadesátky a zkrátka i tahle rizika k cestování za fotbalem přicházela… Cesta Marvala a spol. byla také v ohrožení. „Bylo to tak, že chvíli bylo letadlo, pak zase nebyl pilot, pak byli piloti, ale zase nebyla letadla,“ přibližuje další z pamětníků. Nakonec se ale i díky kontaktu v aerolinkách do Anglie Marval a spol. dostali.
„Starý Wembley, to je jako když jsi vcházel do chrámu. Byly tam dvě věže, obrovská stavba, a chvíli jsi jen stál a měl otevřenou pusu,“ popisuje další z fanoušků „přátel Srubu U Kocoura“, kde jsme příběhy skupiny natáčeli. „Angličani nám fandili, když prohráli s Němci v semifinále, takže se fandilo společně s nimi a myslím, že jsme ty Němce i překřičeli,“ vzpomínají fanoušci ze Srubu.
„Ten výjezd tenkrát stál za to, i když jsme to vlastně neměli. Já jsem se na to musel půjčit. Na to mně půjčila maminka. Stálo to okolo 20 tisíc, ale prostě je to nezapomenutelný zážitek, který nám nikdo nevezme,“ zakončuje Marval.
První plný Staromák, co vítal borce
Přestože český tým nakonec zlato nezískal, návrat domů se proměnil ve velkou oslavu. Na Staroměstské náměstí dorazily desetitisíce lidí, kteří chtěli hráčům poděkovat. Stříbrní fotbalisté se stali hrdiny.
Pavel Nedvěd si sílu momentu vybavuje i 30 let poté: „Ta podpora byla obrovská i když ty fanoušci, ne všichni tam mohli být. Cítili jsme to a to myslím, že byla ta hlavní motivace pro nás, abychom dělali dobrý zápasy.“ „Stát před plným Staromákem, kde vás vítá 30 tisíc českých fandů… Nic víc asi ve fotbale nejde prožít,“ dodává Patrik Berger.
„Šli jsme na Staromák přivítat borce. Řekli jsme si, že to strašné zklamání z Wembley jim musíme pomoct zapomenout,“ popisuje Adam Nenadál, moderátor podcastu Ligy naruby. „Já jsem si tam od nějakého pokoutného prodejce koupil dres Vladimíra Šmicera. Pamatuju si, že to byla nějaká šílená kopie a Vláďa tam měl dokonce blbě jmenovku. Ale byla tam ta sedmnáctka, se kterou hrál,“ vypráví Nenadál a dodává: „Pro nás to byli šampioni, tečka.“
