30 let od finále EURO 1996: Poborského přiznání o penaltě a (ne)známé detaily klíčového gólu
Poslední červnový den roku 1996... Památný den! Dnes je to přesně 30 let od chvíle, kdy český fotbal dosáhl senzačního a největšího úspěchu samostatné historie. I přes porážku ve finále EURO v Anglii s Němci (1:2) výpravu vítalo Staroměstské náměstí, jako by získala zlato. Pojďte se ponořit do nejzajímavějších příběhů se vzpomínkami přímých aktérů vystupujících v dokumentu Stříbrná cesta, jenž je ke zhlédnutí na serveru iSport.cz a CANAL+. Za přelomovou událostí se ohlížejí rovněž v publikaci GEN Wembley, jež je k dostání na iKiosek.cz nebo u vybraných prodejců tisku.
Rozdáme si to na férovku!
Tým, který se do finále prostě... probránil. Takové pověsti se mužstvo trenéra Dušana Uhrina už nikdy nezbaví, i když v prvních poločasech s Itálií a Ruskem nastavilo ofenzivní tvář. Semifinále s Francií však i zadumaného kouče přimělo k úsměvům, pocítil nezměrnou úlevu. „Všechno ze mě spadlo, cítil jsem velké uvolnění,“ vybavuje si. Vladimíra Šmicera pustil na otočku do Prahy na svatbu (a s ním obránce Michala Horňáka), nad taktikou si sedl se zkušeným morousem Jiřím Němcem.
„Jirko, už nebudeme hrát to svoje, přejdeme k útočnému projevu,“ zaklapl desky s defenzivní taktikou. „Nebylo to ale dobré. Měl jsem zůstat v napětí. Kdybych byl ve stejném rozpoložení jako obvykle, finále bychom odehráli jinak,“ míní Uhrin. Ale nepředbíhejme.
This is Pavel Nedvěd...
Finále v majestátním Wembley (ještě v tom starém) bylo i obrovskou společenskou událostí. Výjimečně se na fotbal přišla podívat anglická královna Alžběta II., aby se seznámila se soupeři. Hráči na to byli připravováni, vše si vyžaduje přísný protokol. Ledaskomu se před očima odvíjela scénka setkání panovnice s Mr. Beanem, nemotorou v podání komika Rowana Atkinsona.
„Trochu se nám dostalo do hlavy, museli jsme si dávat pozor,“ ohlíží se někdejší obránce Jan Suchopárek. Všichni to ale zvládli. I když... „Soustředil jsem se, nějak jsem se poklonil, pomalu jako Mr. Bean, že jsem dal královně málem taky hlavičku,“ usmívá se útočník Pavel Kuka. Není při tom jediný, kdo byl přece jen už myšlenkami jinde. „Chtěl jsem, aby už zápas začal,“ netají.
Kadlec to měl stejně, právě on ovšem Alžbětu II. seznamoval se spoluhráči, což mu každý dodnes připomíná. „Di zis Patrik Berger. Di zis Pavel Nedvěd,“ líčí s kouzelným přízvukem rodáka z Uherského Hradiště. A co řekla královna jemu? „Jen standardně něco, že ji těší, jinak nic...“
Skok do dálky a (ne)povedená penalta
S Německem Čeští hráči šampionát začínali (0:2) i končili. Ale v úplně jiném rozpoložení. „Němci si najednou uvědomovali, že proti nim stojí hráči, kteří už s těmi z prvního zápasu nemají nic společného,“ glosuje proměnu Kuka. A byl to on, kdo pomohl v závěru první hodiny k vedení zvládnutým hlavičkovým soubojem, při němž dostal kopačkou do obličeje. Karla Poborského následně těsně před šestnáctkou skosil Matthias Sammer, penalta!
„Kontakt tam byl. Předvedl jsem skok do dálky, že by ze mě spousta atletů asi měla radost,“ usmívá se Poborský. „Ještě že ještě nebyl VAR. Přiznávám se bez mučení: Rozhodčí to spolkl.“ Na druhé straně mohl být Sammer vyloučen. Otřesený Kuka se na penaltu jako exekutor číslo 1 necítil, a tak si vzal míč Berger.
„No, byl jsem pos*anej,“ nezastírá. Ale šel – a všichni mu za to byli vděčni. Nechtěl nic vymýšlet, jen napálit míč do sítě. Balon naštěstí prošel Andreasi Köpkemu pod tělem. „Ta penalta byla kopnutá hrozně,“ ví dobře Berger, leč na tom nezáleží. Češi jsou do vedení!
Kdo měl hlídat Bierhoffa?
Sedmnáct minut. Jen tolik času zbývá k tomu, aby si původní outsideři ze „skupiny smrti“ odvezli zlatý poklad. Jenže začne úřadovat střídající útočník Oliver Bierhoff. Christian Ziege centruje do šestnáctky – a bohužel dokonale. Přesně mezi obrannou linii a brankáře Petra Koubu, který zůstává na čáře. Bierhoff je úplně sám! Kdo zaváhal nejvíc? Kouba, nebo ten, kdo měl neokoukaného kanonýra z Udine osobně hlídat?
Stříbrní reprezentanti drží pospolu, na nikoho neukážou. „To se nedělá,“ odmítá Kouba. „Necítil jsem, že mám jít ven. Kdykoli v trajektorii centru tam mohl kdokoli dát hlavu,“ vysvětluje vlastní chování. „Já bych ani po gólmanovi nechtěl, aby tam šel. Jako obranná řada jsme stáli moc hluboko,“ zastává se ho Suchopárek. „Řeknu to takhle: Já měl Klinsmanna,“ dodá jen. Zpomalené záběry odhalí, že zatímco Bierhoff se rozjel jak utržený vagon, stát zůstal... Karel Rada. Nečekaný penaltový hrdina semifinále a také muž, který s Koubou zlikvidoval ve finále obří šanci Němců.
Prokletý zlatý gól...
„Zlatý gól“. Podle nově zavedeného pravidla jím zápas, který dojde do prodloužení, končí. Když o něm trenér Uhrin hovořil během turnaje, vcelku ho vítal. Netuší, že ho připraví o zlato. Z dlouhého nákopu by nemuselo nic být, ale zrovna Bierhoff v 5. minutě vyhraje hlavičku a vzápětí se k němu balon od Jürgena Klinsmanna vrátí. Musí se zbavit dotěrného Rady, přece jen najde skulinku mezi ním a Michalem Horňákem na střelu a míč letí na Koubu.
„V prvním momentu jsem ho krásně viděl, vlastně jsem si pro něj easy šel. Byl jsem nachystaný na ideální zákrok. Balon dostanu do rukou – takhle jsem to viděl,“ líčí. Jenže co to?! Míč se otře o Horňáka, lehce změní směr, pleskne Koubovi o rukavice a skočí za brankovou čáru. „Jako by ho v rukách něco pálilo,“ přišlo Uhrinovi. „Dodneška nepochopím, jak to mohl být gól,“ diví se Pavel Nedvěd.
„Přímo na hřišti se mi zdálo, že je těžší mou střelu chytit, než jak to vypadá v televizi,“ prohlásil Bierhoff. „Gól blbec,“ přidává sám Kouba, který ještě dlouho po zápase nepromluvil ani slovo. Nedvěd ani nikdo z ostatních mu ovšem nic nepředhazuje. „Kluci jsou fajn. Takhle jsme to mezi sebou měli, nikdy jsme si nic nevyčítali,“ usměje se Kouba, když to slyší. „Ta pachuť ale zůstane navždy...“
To byl přece ofsajd!
Němci se okamžitě radostně rozbíhají od české brány s rukama nahoře a slaví, protivníci padají jako podťatí na trávník, úspěšný penaltový exekutor Berger neudrží slzy. Zklamání. Bolest. Zmar. Jen Uhrin se s tím nechce smířit, snaží se reklamovat ofsajd Stefana Kuntze. Vždyť i asistent sudího zvedl praporek, než ho zase stáhl zpátky!
„Přeskočil jsem reklamní bariéru, ať kluci protestují, ale všichni měli hlavy dole, byli zvadlí. Nikdo nevstal,“ vzpomíná již třiaosmdesátiletý trenér. Uhrin to i po letech cítí jako velkou křivdu, žádný z hráčů však dodnes nežije tím, že Bierhoffova trefa mohla být odvolána. „Myslím, že gól byl uznán správně, Kuntz mi nebránil ve výhledu,“ říká pevně Kouba.
Neměl jsem střídat Poborského...
Nebyl jako jiní. Uhrin klidně přiznal své chyby. A ke dvěma se hlásí, pokud jde o jeho tahy ve finále. Hlavně tedy jedinou výměnu hráčů během hry. „Neměl jsem střídat Karla Poborského,“ vrací se do 88. minuty, kdy poslal na hebký trávník Šmicera. „Obrovská chyba. Až pak jsem to viděl: Karel hrál perfektně, vynikající fotbal. Taky jsem se mu omluvil,“ kaje se Uhrin.„Já to jako chybu nevidím, měl jsem toho plné zuby,“ namítá Poborský.
Ostatně, Šmicer se záhy dostal do výborné šance. A druhé zaváhání? „Od začátku měl hrát Venca Němeček,“ zmiňuje Uhrin bývalého kapitána, jehož na EURO vytlačil dynamičtější Radek Bejbl. „Původně jsem myslel, že ho postavím, ale neudělal jsem to. Uměl tým zorganizovat, hrát pozičně... Mohlo to dopadnout jinak,“ vyčítá si Uhrin. „Jestli jsem trenérovi přece jen něco zazlíval, tak tohle,“ připouští Němeček, jenž jinak svůj úděl snášel jako příkladný profesionál. „Mohlo dojít k víc střídáním. Nejen mě, ale ještě spíš Luboše Kubíka. Myslím, že bychom to třeba k vítězství dotáhli.“
V šatně s prezidentem Havlem
Hráči i trenéři stoupají po schodech na čestnou tribunu. Fotografii, jak Alžběta II. jemu i dalším gratuluje, rozdával Uhrin se svým podpisem jako dárek. Vždyť o setkání s ní v Praze, kam na jaře 1996 přijela, přišel, protože přece nemohl vynechat sledování soupeře. A pak mu to bylo líto. Na Pražském hradě tehdy úřadoval prezident Václav Havel, který do Wembley zamířil ze státní návštěvy Irska. A za fotbalisty přišel i do šatny, pronesl krátký proslov a jako dárek od kapitána Kadlece obdržel Poborského dres.
„Říkal, že nám děkuje a že je na nás hrdý,“ vybavuje si Poborský. „Přišlo mi, že se stydí. Ale byl výborný,“ přidává vzpomínku Berger, „Vlastně byl první pořádnou vzpruhou, pronesl lidská slova. Teprve on nás probudil po zklamání ve finále,“ vybavuje si Kuka. „Přesvědčil nás o tom, co jsme si neuvědomovali: že jsme získali obrovský respekt lidí u nás.“ Na Staroměstském náměstí se o tom přesvědčili definitivně.
Dokument deníku Sport Stříbrná cesta: příběh Generace Wembley si můžete pustit na iSport TV ZDE>>>
Volně prodejný magazín GEN Wembley obsahující velké rozhovory a zpovědi hrdinů z EURO 1996 je k dostání u všech dobrých prodejců tisku. Objednávat ho můžete na iKiosek.cz ZDE>>>
