Nedvěd o EURO 1996: Svérázný hráč, který ho tam ovlivnil, děsivý zápas a krátký smutek

Ze Skalné k medailím na evropských šampionátech i ke Zlatému míči... O čem jste snil jako malý kluk z městečka nedaleko Chebu?
„Mé začátky se pojí ještě s komunismem. Naše nejodvážnější myšlenky směřovaly k tomu hrát jednou za Spartu nebo za Slavii a úplný top bylo reprezentační mužstvo. Myslím, že dál nikdo z nás ani koukal. Chtěli jsme hrát fotbal tam u nás a co nejlíp. Ve Skalné jsme měli jednu škváru, která byla dál, tak jsme chodili za školu na betonové házenkářské hřiště. Měli jsme tam natažené sítě a předváděli akce jako velká mužstva, třeba Liverpool nebo Real Madrid. Všichni jsme si kreslili fixami vlaječky a vystřihávali si je, pořádali jsme turnaje, byla to pro nás zábava. Do míče jsme kopali celé odpoledne, celé dny. A řekl bych, že do budoucna nám to pro fotbal dalo asi nejvíc.“

Jak jste se v té době, kdy záběry ze zahraničních lig v televizi nebyly, neexistoval internet, vůbec mohli dostat k tomu, aby na vás zahraniční fotbal dýchl a mohli jste mít k nějakému slavnému klubu vztah?
„Bylo toho strašně málo, informace neexistovaly. Já alespoň žil u hranic, byli jsme propojení s Německem. Tam bylo největší mužstvo, ke kterému jsme vzhlíželi – nebo o které jsme spíš věděli, ale nesnili o tom, že bychom oblékali jeho dres. Věděli jsme, že existuje nějaký klub jménem Bayern Mnichov, který je od nás tři sta kilometrů, a že za něj nastupují nejlepší hráči. Ale opravdu to bylo spíš v takové mlze, nedostižné, nemohli jsme si na to sáhnout. Byly to takové útržky... “

Listopad 1989 to změnil. Nakolik se vás tenhle dějinný přelom dotýkal?
„Až tolik vzpomínek z té doby nemám. Bylo mi sedmnáct, studoval jsem střední školu v Plzni, každý jsme samozřejmě nosili na bundě trikoloru, a protože já neměl tolik času a po škole hned utíkal na tréninky, tak toho jinak moc nebylo. Ve škole jsme o všem hodně hovořili, učitelé taky. Hodně si jich ještě nebylo jistých, co bude dál, ozývala se spousta názorů a některé i proti, ale všichni o dění ve společnosti hodně diskutovali. Listopad jsme prožívali, chodili na náměstí a zvonili klíči, i když jak jsem řekl, já až zase tolik času neměl. V každém případě tohle si pamatuju moc dobře.“

I fotbalistům se otevřely dveře do světa, přišly první přestupy na zajímavé adresy. Nebo jste si už při odchodu Luboše Kubíka a Iva Knoflíčka v roce 1988 představoval, jaké by to také bylo jednou hrát v cizině?
„Abych se přiznal, to vůbec ne. Když šli Luboš nebo Knofla do zahraničí, vnímali jsme to, ale přišlo mistrovství světa 1990. Mohli jsme ho sledovat a fandit, naši tam pro tehdejší Československo udělali super práci. Tomáš Skuhravý pak do Itálie odešel a zanechal tam stopu dodneška. Takže všechno jsem sledoval, ale v ten moment jsem ještě ambice ohledně zahraničí absolutně neměl. To přišlo až v šestadevadesátém.“

Tomáš Skuhravý byl po mistrovství světa 1990 první porevoluční fotbalovou ikonou mezinárodního rozměru z Česka – se vším, co k tomu patří. Byl úplně jiný než vy, ale mohl jste se jím v něčem inspirovat?
„Určitě byl inspirací. Vzpomínám si, že jsem s ním začínal v reprezentaci, on byl v základní sestavě, já seděl na lavičce. Vybavuju si, jak dával gól Holanďanům na Spartě. To pro mě byl obrovský zážitek. Když pak přestoupil do Itálie, všichni jsme k němu vzhlíželi. A možná i nás někdy napadlo, že bychom se mu mohli vyrovnat a jít taky ven, prostě to byl pro nás vzor. Jeden z největších. Kluk, který dal pro Česko pět gólů na mistrovství světa a další každý víkend v Itálii.“

Ostrá střelba na vojně a škola života

Vy jste mezitím z Plzně odešel do Dukly a zažil ještě vojenskou službu. Co to konkrétně pro vás, fotbalistu, obnášelo?
„Jelikož byla ještě povinná vojna, tak jsem v uvozovkách narukoval. Jel jsem někam na Moravu, kde jsme hráli zápasy nebo jeden zápas mezi sebou, a mužstva si vybírala, kdo kam půjde. Já v té době pochopitelně doufal, že půjdu do Rudé hvězdy Cheb a vrátím se domů, do našeho kraje, patnáct kilometrů od mého rodiště. Nakonec za mnou ale přišli a řekli, že to bude Dukla Praha. Nejdřív to pro mě bylo překvapení, zklamání. Ale pak jsem to vzal, jak to bylo. A do Dukly vlastně ani nedorazil: po výběru jsem šel do Tábora, na měsíční přípravy, na které vojáci dřív museli. Pro dnešní kluky by to bylo asi zvláštní, protože dopoledne jsme měli normálně vojenskou přípravu. Patřila do ní i střelba, prostě cokoli... “

Tak zrovna vám šla střelba asi dobře, ne?
„Měli jsme ji povinnou a museli nastřílet určitý počet bodů. Což pro nás nebylo úplně jednoduché, protože jsme to nikdy nedělali. Ale pak jsme ji nakonec všichni zvládli. Byli jsme kluci, kteří se uměli vyrovnat s těžkostmi a kteří to brali tak, že i tohle musíme dokázat. Tak jsme se na střelbu soustředili a povedlo se.“

Na hřišti jste pak střílel o sto šest – a bylo vám jedno, jestli do míče prásknete levou, pravou...
„Rodiče mi říkali, že jako malý jsem byl levák. Že jsem normálně držel tužku v levé ruce. Dříve se děti ještě předělávaly a i ze mě se snažili udělat praváka. Tak jsem se naučil psát pravou a to mi zůstalo i u nohou. Taťka mi opakoval: ‚Musíš od začátku hrát oběma.‘ To byl u nás doma zákon, což se mi potom naštěstí vrátilo, protože obounohý fotbalista má obrovskou výhodu.“

Jak vypadal váš režim na vojně dál?
„Po vojenské přípravě jsme měli normálně trénink na stadionu Tábora. Většinou byly hodně fyzické, takže jsme toho měli plné zuby. A tohle se opakovalo celý měsíc. Říkal jsem si tehdy: Tak to už se mě asi ten velký fotbal týkat nebude... Protože měsíc je hrozně dlouhá doba nebo mi to tak alespoň připadalo. Potom mě ale převeleli do Prahy, začal jsem trénovat s prvoligovým týmem Dukly, i když o víkendech jsem pořád jezdil hrát třetí ligu za Tábor. Trvalo to nějaký čas, minimálně půl roku, než jsem v Dukle dostal šanci a začal hrát za ni.“

Milosrdné vzpomínky časem překryjí to zlé, ale dala vám vojna něco do života nebo fotbalové kariéry?
„Dala. A dneska mi to trošku ve vztazích mezi starými a mladými chybí. Vojna tě trošku srovnala a dá takové základy ne snad ani respektu k starším – protože si myslím, že naše generace ho v sobě měla hodně – ale dodržování řádu a regulí. A to nebylo vůbec špatné.“

Splněný sparťanský sen

Z Dukly si vás vytáhla Sparta. Železná Sparta, jak se jí díky úspěchům říkalo. Co pro vás tenhle přestup znamenal?
„Strašně moc, strašně moc. Protože to byl můj vysněný cíl. Už když jsem byl pod trenérem Josefem Žaloudkem (legendární plzeňský kouč), vždycky mluvil o Spartě i panu Ježkovi s velkým respektem a nabádal mě, aby to byla moje meta. Tenkrát vlastně od pana Žaloudka přešel na Letnou Vítězslav Lavička a já chtěl být tím dalším, kdo za ním jednou půjde a bude za Sparty taky hrát. V době, ksem byl v Dukle, mě pak oslovil Zdeněk Nehoda, tehdy ještě manažer Sparty, přál si to trenér Uhrin. Pro mě to byla obrovská pocta a chtěl jsem do ní jít, ale měl jsem trošku problém doma. Táta mi povídal: ‚Máš za sebou dvacet zápasů v lize, půjdeš do Sparty, kde jsou fantastický hráči, neprosadíš se...‘ Chtěl, abych vsadil na jistotu a zůstal v Dukle, vyhrál se a chvilku si na Spartu počkal. Bylo to snad poprvé, co jsem ho neposlechl a rozhodl se odejít hned. Řekl jsem mu: ‚Ne, tati, já se od těch hráčů naučím úplně všechno. Můžou mi toho předat hrozně moc, už jenom tím, že s nimi budu trénovat.‘ “

Byla to pro vás nejen velká fotbalová, ale i životní změna. Byl jste nadšený z toho, že jste dostal garsonku a auto...
„Přesně tak. Naše rodina auto nikdy neměla, ze Skalné do Plzně jsem se dopravoval vždycky buď autobusem, nebo vlakem. Takže mít vlastní vůz, favorit, pro mě bylo něco neskutečného. A k tomu samozřejmě i byt v Praze. Bydlel jsem v Kyjích, na Spartu to měl docela daleko, ale bylo to moc pohodlné, fantazie.“

Co jste si koupil za první vydělané peníze? Dopřál jste si něco po vzoru starších spoluhráčů?
„Abych se přiznal, ani jsem neměl nějakou velkou možnost utrácet, protože jsem se během těch čtyř let ve Spartě snažil šetřit si peníze a vždycky myslel na to, že bych si koupil byt. Jenže pak jsem po EURO 1996 přestoupil do Itálie.“

Kolik dělala vaše první pořádná výplata?
„Abych nelhal... Myslím, že to bylo devět tisíc korun,