Neuvěřitelný příběh Kukovy věrné fanynky: od emotivního dopisu až ke Zlatému míči
Betzenberg. Západní tribuna. Blok 8. Místo hned za bránou. Tam zápas co zápas holčička Nadine nadšeně fandila svým fotbalovým hrdinům v červenočerných dresech Kaiserslauternu. A jednomu ze všech nejvíc. Nebyla to přitom žádná z německých hvězd, ale český útočník Pavel Kuka. „Pro mě to byl nejlepší hráč a největší vzor. Můj pokoj byl plný jeho dresů a plakátů,“ vzpomíná Nadine. To ještě netušila, že později slavná fotbalistka, sehraje roli při rozhodování o Kukově budoucnosti, o níž pojednává dokument Stříbrná cesta. Magazín GEN Wembley objednávejte ZDE >>>
Už v šesti letech se poprvé podívala na Fritz-Walter-Stadion a hned se do místního klubu zamilovala. Dala mu přednost před mnichovským Bayernem, kam ji zavedl strýc, dostala permanentku a pravidelně šplhala na kopec nad městem.
V lednu 1994 přichází z pražské Slavie ke svému reprezentačnímu parťákovi Miroslavu Kadlecovi další Čech a hned si získá její obdiv. Stane se jeho nejzapálenější fanynkou. „Viděla jsem tedy skoro každý zápas, který Pavel odehrál. Jezdila jsem dokonce i na předsezonní přípravy a občas na venkovní zápasy,“ vypráví.
O jejím zanícení pro Ďábly z Betzenbergu věděli a Kuka samozřejmě taky. Občas se pro ni natáhl a zvedl ji nahoru. „Vím přesně, že Nadine stála vždycky za bránou. U vchodu do kabin, které jsme měli ze strany,“ říká.
Zapojte se do diskuze
Jen u toho ovšem nezůstalo. „Po utkáních jsem na něj na stadionu čekala například před VIP vchodem. Kdykoli mě uviděl, vzal mě do náruče a odvedl dovnitř za ostatními hráči do salonku. Jednou jsem mu při autogramiádě dokonce seděla na klíně, zatímco všichni ostatní fanoušci museli stát ve frontě,“ usmívá se Nadine.
Na konci sezony 1995/96 však Kaiserslaurern sestoupil, byť zároveň vyhrál Německý pohár. Hrozilo, že Kuka, jehož čekalo mistrovství Evropy, odejde.
Osmiletá Nadine měla jasno: To se nesmí stát! Za žádnou cenu!
„Byla jsem samozřejmě zdrcená a musela jsem ho zastavit,“ líčí. Ale jak? „Rodiče mi pro něho pomohli připravit dopis,“ prozrazuje. Na jedné straně obrázek, na druhé prosba, ať neodchází.
„Živě si pamatuju, jak mi ho předala. Vlastně jsem už odjížděl za reprezentací autem od stadionu. Nadine čekala dole na parkovišti za takovou velkou zábranou, aby k nám lidi nemohli, byla ještě mrňavá. Menší než ta zábrana. A skrz železné tyče mi dopis podala,“ líčí Kuka. „Bylo to hluboce emotivní, pořád jsem to měl cestou v hlavě...“
Odmítl i Manchester United
Do přemítání o budoucnosti zasáhlo EURO 1996, na němž se bil v útoku. A v prvním a posledním utkání turnaje zrovna proti Německu. Rozumí se samo sebou, že jedině tehdy Nadine musela dát přednost krajanům.
„Myslím, že byl důležitým pilířem skvělého českého týmu s kapitánem Miro Kadlecem, Nedvědem, Poborským a dalšími,“ netají uznání. „Finále bylo neuvěřitelně vyrovnané, mohlo se stát cokoliv, ale Oliver Bierhoff nás Němce nakonec udělal hrdými. Samozřejmě jsem nechtěla, aby Pavel prohrál, ale neměla jsem jinou možnost než fandit své zemi. Jsem si jistá, že to pochopí,“ usmívá se.
Pochopí, bez obav. A nejen to.
Kuka i díky povedenému šampionátu dostával nabídky odjinud. Dokonce se ozval samotný Manchester United, na Old Trafford mohl jít s Karlem Poborským. No, neberte to!
Přesto Kuka všechny odmítl – i navzdory výhledu, že sezonu se bude prosekávat druhou ligou. A dopis od Nadine tomu napomohl. „Byl to jeden z důvodů, který mě přiměl k tomu, že jsem v klubu opravdu zůstal. Dalším bylo rozhodnutí Míry Kadlece, že také neodejde,“ tvrdí.
Když se to Nadine dozvídá, reaguje spontánně: „To jsem nevěděla, neuvěřitelné! Jestli je to pravda, tak mi je klub hodně dlužen!“
„To asi je,“ přidává stejně dobře naladěný Kuka.
Tím by tahle story mohla skončit. Ale není to tak.
Píše se rok 2014. Nadine je už šestadvacet let. A je nejvyšší čas doplnit příjmení: Kesslerová. Meine Damen und Herren, Nadine Kesslerová. Čerstvě držitelka Zlatého míče pro nejlepší fotbalistku celé planety!
Kuka byl mojí inspirací
Nehrála sice za milovaný Kaiserslautern, ale za Saarbrücken, Potsdam a Wolfsburg a samozřejmě německou reprezentaci, s níž to dotáhla až k vítězství na mistrovství Evropy. V té chvíli ovšem zazněla také ozvěna dětských a fanouškovských let a Kuka se vrací na scénu.
„Mít v dětství takového hrdinu znamená hodně a Pavel byl pro mě jednoznačně zdrojem inspirace, abych se sama stala profesionální hráčkou,“ netají černovláska, která válela na pozici ofenzivního záložníka a dnes pracuje jako šéfka ženského fotbalu na UEFA.
Kukovi při příležitosti předávání superprestižní trofeje zavolala novinářka z Německa, aby se ho na Kesslerovou vyptala. A on si uvědomil, že její psaní vlastně stále má. „Nic jsem netušil, až v té chvíli mi to sepnulo. I když nejsem žádný sběratel, možná mám pár dresů a ocenění, zrovna tenhle dopis jsem si nechal v nějakých deskách. A je úžasné, jak se mi připomněl,“ kroutí potěšeně hlavou. „Šel jsem se na něj podívat a říkal si: To snad ani není možné... Jméno sedělo,“ vybavuje si.
Dopis nafotil a už krapet větší Nadine s gratulací k významnému ocenění poslal. „Poblahopřál mi velmi milou zprávou a zároveň mi ukázal, že si můj dopis schoval až do dnešních dnů,“ potvrzuje Kesslerová. „Bylo to pro mě velmi dojemné a výjimečné.“
I pro Kuku. Přitom někdejší výtečný útočník o celém tomhle příběhu původně ani mluvit nechtěl. Svolil jen na opakované požádání a poté, co o něm pro Gen Wembley znovu promluví Nadine.
Proč se tak zdráhal? Obával se neporozumění. „Kdo nezažil, jaký vztah mohou mít v Německu – a v Kaiserslauternu zvlášť – fotbalisté k fanouškům a naopak, těžko to pochopí.“
Bez obav. Kein Stress.
Připomeňte si český úspěch EURO 1996 po 30 letech |
|
Capitano1