We are the champions... Vlastně nejsme! Příběhy utajených dresů i fixlování s kopačkami
Legendární EURO 1996 přineslo celou řadu vedlejších příběhů. V jednom z nich Češi poznali odvrácenou stranu finále. Pro případ vítězství měli připravené oslavné trikoty odkazující na londýnské zlato. K tomu však nedošlo a „zlatý“ dres nikdy nepoznal světlo světa. Patrik Berger pak vzpomíná na turnajovou patálii s kopačkami. Magazín GEN Wembley objednávejte ZDE >>>
We are the vice-champions!
Ten dres připomíná, jak se sen mohl změnit ve skutečnost. Jenže jen mohl.
„Neměli to vůbec dělat, rozumíš?“ zakaboní se Patrik Berger. „Tyhle věci přinášejí smůlu. Zakřikli jsme to.“
Vladimír Šmicer právě ukazuje speciální reprezentační dres edice EURO 1996 dres, který se od těch, v nichž oba v Anglii nastupovali, liší nápisem, který do světa hrdě hlásá: We are the champions.
Puma, partner fotbalového svazu Puma, ho nechala vyrobit pro finále – kdyby dopadlo triumfem. Jako na mistrovství Evropy 1976, kdy Čechoslováci po Panenkově penaltovém dloubáku přemohli stejného soupeře, Němce. Jenže pak na oslavných fotografiích pózovali v jejich dresech, které vyměnili za své. Tomu se o dvacet let později mělo zamezit. „Báli se, aby to se to neopakovalo,“ míní Šmicer.
Byly to však plané obavy. Bohužel.
„Mohli jsme si tam nechat napsat Vice champions…“
Relikvie s kolíky. Pozor na trávu!
Obyčejně si hoví ve vitríně slávistického muzea v Edenu, kde o ně pečuje někdejší známý kustod červenobílých Václav Petrák. Teď je však má jejich slavný majitel Patrik Berger v rukách. Jednu z nejcennějších památek na EURO 1996.
„Tak taky tady jsou ta bodla,“ ukazuje na pár kopaček značky Puma. „Odehrál jsem v nich celý šampionát a dával i gól ve finále Němcům,“ připomíná svůj slavný okamžik. „Jen ty kolíky… Hrál jsem v nich nerad,“ přiznává.
„Ale ve Wembley to s nimi docela šlo, tam nebyla špatná travička,“ připomíná Vladimír Šmicer. „Jo, jo, krásná. Jak tady v Chabrech,“ zalichotí při procházce přímo na hřišti předsedovi místního klubu a obratem ho rozesměje. „Úplně. Hybridní trávník,“ chechtá se. Zároveň však spokojeně pozoruje robotickou sekačku, která si to šine po zelenajícím se pažitu. „Naše husqvarnička,“ pronese téměř láskyplně.
Kopačky, které Berger potěžkává, jsou… „Docela lehký,“ uvědomí si. „Výborný, zachovalý. Ty bys mohl ještě někdy vytáhnout, člověče,“ nadhazuje Šmicer. „Ale ne v Chabrech, s kolíky tu nehrajeme, to bys nám to tady zničil,“ zhrozí se naoko.
Už je to nějaká doba, ale oba si dobře vybavují, jaká kouzla a čáry se s „pracovní obuví“ dělala. Neměli individuální smlouvy, museli respektovat sponzora reprezentace, ale nejlíp se jim hrálo v kopačkách, v nichž nastupovali celou sezonu. A tak kdo měl rád adidasky, musel si poradit po své. „Strhnout tři pruhy a místo nich našít ten pumy, nebo se to přestříkalo na černo,“ popisuje zažitou praxi Berger.
„Jiné než černé kopačky nebyly, nemohli jsme si vybrat z různých barev,“ připomene Šmicer. „Se třemi pruhy to šlo dobře, s pumou to bylo horší,“ přibližuje těžkosti. Pokud došlo na přestříkání, muselo být pečlivé. „Včetně spodku. Když to někdo vyfotil a dole byla puma a na boku pruh adidasu, to bylo o blbý,“ směje se Berger.
„Nevím, možná je to směšný, ale hrát v botách, které ti sedí, a ne je měnit na jeden zápas nároďáku za měsíc, prostě bylo znát,“ dodává jeho dlouholetý kumpán.
Prohlídka vzácného exponátu je u konce, když tu se z nich cosi drobně vysype. „Něco mi z toho padá,“ podiví se Berger. „Škoda, že to není vítězný prach. Nebo vítězný bahno…“
