Od tahání kuželů až na vrchol. Berger se Šmicerem vzpomínají na EURO 96: Stříbro s cenou zlata

Poslyšte, jak jste se vůbec dali dohromady? Čím to, že se z vás stali takoví kamarádi?
Šmicer: „No, ze začátku to nevypadalo. Patrik byl ve Spartě, já ve Slavii, ale věkově jsme se nepotkávali, protože Patrik je mladší, vlastně o ročník. Poprvé jsme se setkali na turnaji v Nizozemsku, kde jsme hráli proti sobě. A myslím, že jsme v tom zápase oba dali góly.“

Berger: „Taky bych řekl. A vy jste postoupili do finále, zatímco my ne...“

Šmicer: „Šli jsme dál na penalty, asi jsme je kopali oba. Tam jsme se viděli poprvé, ale ještě jsme se nekamarádili. Začalo to až tehdy, když Patrik přišel do Slavie. Jako nadějný hráč z béčka už jsem trénoval s prvním týmem, ale ještě jsem za něj vůbec nehrál, zatímco Patrik samozřejmě jo, což mě nas… naštvalo. Přijde ze Sparty a místo, které jsem v áčku třeba mohl mít jako já, dostane on, že jo! (směje se) Byl to taky mladý kluk, tak jsme spolu začali na trénincích tahat kužele, balony a rozlišováky. To měli na starosti zobáci, tenkrát byla jiná hierarchie.“

Berger: „…a bylo to fajn, nám to nevadilo, nikam jsme po tréninku nepospíchali, neměli jsme ještě rodiny. Všechno jsme si posbírali, v klidu odnesli. Nebo jsme si stříhali o to, kdo všechno odtáhne. Bylo to skvělý. Škoda, že teď už to jako dřív nefunguje.“

Unikátní dokument Stříbrná cesta o EURO 1996 sledujte ZDE >>>

Šmicer: „Takhle se dělala dobrá parta. Mladí to vždycky táhnou spolu a my se poznávali čím dál víc. Oba jsme hráli směrem dopředu, vyhovovalo nám to. Na hřišti jsme si rozuměli, hledali se – a díky tomu přišlo samo všechno ostatní. Patrik měl tedy samozřejmě výhodu, že už toho měl odehráno víc a já do sestavy teprve nakukoval. Pak mi držel palce a nejlepší bylo, když jsme začali hrát spolu. To jsme si užívali nejvíc. Drželi jsme spolu i v soukromí, měli jsme oba plus minus stejné zájmy, stejné sny.“

Dokonce vám přezdívali bráchové, že?
Šmicer: „Později nám začali říkat i liverpoolská dvojčata a podobně, už nás měli zařazené jako dvojku.“

Berger: „Rozuměli jsme si na hřišti i mimo něj, byla to velká výhoda. A vždycky – jak ve Slavii, tak v nároďáku – jsme bydleli na hotelu spolu, trávili jsme společně hrozně moc času. Pak jsme se rozutekli: nejdřív jsem odešel já do Německa a potom do Anglie, Šmíca do Francie. I tak jsme si samozřejmě pořád volali a to, že jsme se sešli znova v Liverpoolu, bylo samozřejmě něco úplně neskutečnýho. Dva kluci, kamarádi z Čech, se dostanou do takového týmu! Pokračovalo to i v reprezentaci a navíc naše holky, které jsme na společné cestě potkali, se začaly taky kamarádit. Bydlíme oba v Dolních Chabrech, pět minut pěšky od sebe, takže to vlastně běželo pořád dál a dál...“

Šmicer: „Dobrý bylo taky to, že s holkami, Pavlínou a Jarkou, jsme se seznámili během jednoho týdne.“

Berger: „Měli jsme asi na půl sezony pronajatý byt od útočníka Jirky Nováka, který šel do Düsseldorfu. A když jsme pak kvartýr měli vracet, tak právě v tom týdnu jsme holky potkali. A myslím, že byl nejvyšší čas.“

Šmicer: „…nejvyšší čas.“

Berger: „Kdo ví, jak bychom dopadli.“

Šmicer: „Bylo to takový veselý období.“

Pioneer pod sedačkou a mekáč po tréninku

Mytické devadesátky! Jak jste tuhle dobu prožívali?
Šmicer: „Mám na tu dobu moc krásný vzpomínky. Z dorostence se stával chlap, fotbalista, začal jsem nakukovat do áčka Slavie. Přišla revoluce, všechno se otvíralo, měli jsme nové možnosti. Objevovali jsme věci, které u nás nebyly nebo byly zakázané. Třeba jsme se mohli s kluky sebrat a jet na výlet do Německa, do Norimberku, nakoupit si, protože jsme vydělali nějaké peníze. Najednou jsme si mohli dát třeba whisky někde na baru – už jenom proto, abychom ochutnali, jaké to je.“

Berger: „Smlouvu se Slavií jsem podepsal v sedmnácti, žil jsem si takový svůj sen. Byl to pro mě vlastně zázrak: vidina toho, že bych se opravdu fotbalem mohl jednou živit, když všechno půjde podle plánu a budu zdravý. Takže já si devadesátky užíval i tím, že jsem se ve Slavii seznámil se Šmícou, byli tam i další mladí kluci jako Radek Bejbl nebo Pavel Novotný. Měli jsme jen fotbal a nic jiného, po zápasech jsme se chodili někam bavit. Devadesátky jsme měli zažité jako hrát fotbal a někam se jít pobavit. Náš nejoblíbenější podnik byla Srdíčka, vlastně nějaké nádraží Střed. Diskotéka ve sklepních prostorech, jedna z vůbec nejznámějších v Praze. Chodili jsme i na Štváňu, Štvanici. Většinou jsme v jednom podniku začali a ve druhém skončili.“

Na co jste byl z výdobytků svobody opravdu zvědavý a chtěl to mít?
Šmicer: „Když mi bylo osmnáct devatenáct, samozřejmě jsem chtěl auto. To byl sen. Naši měli Škodu 120, ale bez autorádia. Tak jsem ho koupil, takové to lepší, Pioneer. A měl jsem repráky ze strany, vzadu, takže autorádio se vším vybavením bylo dražší než celé auto. Ale musel jsem to mít a pamatuju si, jak jsem ho vždycky dával pod sedačku, aby mi ho někdo neukradl. Ze začátku jsem si ho dokonce i nosil domů. Jinak jsem si kupoval super kopačky jako nové adidasky, Copa Mundial. Dneska to vypadá směšně, ale tehdy to pro nás bylo dost důležité.“

Své škodovce jste říkal...
Šmicer: „Modrý šíp! Pro začátečnické ježdění mi sloužila dobře a naštěstí jsem s ní nikdy nenaboural, takže jsem ji rodičům předal v pohodě. Potom jsem si koupil golfa, to už bylo něco extra.

Berger: „Jo, repráky byly dražší než auto, které měl… Já si pořídil discmana, byl důležitý na cestování, poslouchat walkmana už nikdo nechtěl. Každý chtěl mít discmana a cédéčka, takže jsme asi dost utráceli za hudbu. Jakmile jsem si udělal papíry, pořídil jsem si první auto, na které jsem si našetřil. Zeleného favorita.“

Šmicer: „A máš s ním jednu vtipnou historku…“ (usmívá se)

Berger: „Udělal jsem si křížák a byl na operaci v Americe. Už jsem byl ženatý s Jarkou a vlastně jako na svatební cestu jsme jeli do Regensburgu na rehabilitaci. A jak jsem to znal z Čech, tak jsem po zaparkování u hotelu sáhl za sedadlo pro páku a zamkl si volant. Jarka mi říká: ,Co blbneš?̒ Já na to: ,Jak, co blbnu? Aby mi ho nikdo neukradl, ne?ʻ A ona povídá: ,Podívej se okolo sebe, co je tady za auta…ʻ A tam mercedes, bavorák, audina... Navíc viděla, jak před námi zaparkoval nějaký hráč z Karlsruhe s dvousedadlovým mercedesem a ani ho nezamykal. Tak jsem páku z volantu zase sundal, a i kdybych nechal favorita odemčeného, nikomu by to vůbec nevadilo. V Čechách mi přitom každý říkal: Zamkni si auto, ať ti ho nikdo neukradne... Tak jsem to udělal i tam, přece jenom to byl můj poklad, první auto, na které jsem si vydělal. A taky jsem schovával rádio. No prostě mladej kluk z Čech, janek.“

Šmicer: „Byli jsme takhle naučení z Prahy, pak jsme se tomu smáli... Jinak když Pavel Kuka odcházel ze Slavie do Kaiserslauternu, měl krásný, stříbrný mercedes a říkal mi, že ho bude muset nechat doma…“

Zavětřil jste příležitost?
Šmicer: „Já měl ještě tu škodovku, tak jsem šel za svým agentem panem Paskou a říkám mu: ,Co kdybych si ho od Pavla koupil?ʻ A on se ptá: ,Kolik ti je?ʻ Odpovídám, že jednadvacet. ,Kolik máš startů za nároďák?ʻ pokračuje Paska. Jeden nebo dva. ,A kolik máš gólů?ʻ ptá se dál . ,Asi osm,ʻ vypadlo ze mě. A pak to přišlo: ,Tak se seber a jezdi tou svojí škodovkou. Zapomeň na nějakýho meďáka!ʻ Musím říct, že mi dal dobrou lekci. Měl pravdu, abych v jednadvaceti jezdil po Praze meďákem a machroval, to by bylo předčasné. Bylo ještě brzy po revoluci, moc lidí taková auta nemělo. Tak jsem zůstal u škodovky...“