Jak uspět se zahraničním koučem? Jansta radí Trundovi: Deniovi podporu, nároďáku hrdost
- Bývalý šéf českého basketbalu Miroslav Jansta upozorňuje, že příchod španělského trenéra Santiaga Denii sám o sobě úroveň českého fotbalu nepromění.
Nový reprezentační kouč podle Jansty bezpodmínečně potřebuje silný štít v vedení svazu, jinak hrozí jeho selhání při první vážnější krizi.
Jansta zároveň kritizuje úpadek národní hrdosti u reprezentantů a poukazuje na nedávná manažerská pochybení šéfa asociace Davida Trundy.
Pokud by český fotbal pátral po případové studii úspěšné mise zahraničního kouče u českého národního týmu, jedna by tu byla. Miroslav Jansta, bývalý dlouholetý vládce basketbalu, přivedl do země izraelské experty Muliho Katzurina a Ronena Ginzburga. Následovalo historické období s šestým místem na světovém šampionátu 2019 a účastí na olympiádě v Tokiu 2021. „Španěl musí dostat přímo od předsedy totální podporu, jinak může shořet při první větší krizi,“ vzkazuje Jansta fotbalovému bossovi Davidu Trundovi, který k národnímu týmu nedávno instaloval Santiaga Deniu. A nebojí se ani kritiky některých jeho nedávných kroků.
Miroslav Jansta má za sebou unikátní éru, v níž pomohl Nymburku stát se respektovanou evropskou značkou a mužskému národnímu týmu přesáhnout dosavadní sny. „Jestli si někdo myslí, že po Listopadu je jediný úspěšný olympijský kolektivní sport fotbal nebo hokej, není to pravda. Nejúspěšnější byl především díky ženám basketbal,“ hlásí sebevědomě. S originálním know-how může českému fotbalu radit v nastávajícím projektu premiérového zahraničního kouče u české repre. Mluvil také o odvaze stát si za svým, české mentalitě i hlasitém zpěvu hymny.
Když jste slyšel, že fotbal tady bude mít poprvé u národního týmu zahraničního trenéra, Santiaga Deniu, co vás napadlo jako první?
„O těchhle věcech přemýšlím vždycky v souvislostech. Když jsem vedl Nymburk a stal se předsedou svazu, vnímal jsem zahraničního trenéra jako spojité nádoby. Vím totiž, že čeští trenéři mají v basketbalu smůlu – neměli mezinárodní konfrontaci, nemají jméno, takže nemohli růst tak jako ti zahraniční. To je dané historickým vývojem a přístupem státu, kdy byly preferovány v podstatě jen dva kolektivní sporty: hokej a fotbal. Takže jsem se teď zamyslel nad tím, proč ve fotbale tento krok dělají a jestli opravdu potřebujeme zahraničního trenéra.“
Takže vás překvapilo, že fotbalová asociace sáhla po zahraničním trenérovi?
„Byl jsem překvapený, že si myslí, že přijde spása odněkud. Taková ta česká představa: zachrání nás Sovětský svaz, teď nás zachrání Amerika, teď nás někdo druhý zachrání. Nezachrání. A také bych byl skeptický k hlasům, že zahraniční trenér národního týmu může měnit celý český fotbal. To je velmi naivní představa a ani by to neměla být jeho role.“
Takže se vám ten krok nezdá?
„Tak bych to neřekl. Fotbalu přeju úspěch a krok se zahraničním trenérem není špatný, je to spíše pozitivní posun. Jen chci říct, že nestačí udělat jen ten první krok – angažovat ho. Ale k tomu se ještě dostaneme. Jinak ale vidím velký problém českého fotbalu v tom, že mu momentálně chybí hrdost. Podívejte se na historii: předseda Chvalovský dokázal fotbal oddělit od starého systému, udržel hráče pro reprezentaci a nedovolil agentům, aby rozhodovali. Pelta fotbalem žil a rozuměl mu. Fotbal a jeho reprezentace dostaly skvělý základ. Teď si nejsem jistý, jaká to je pro fotbalisty prestiž hrát za národní tým.“
Proč?
„Pokud máte kolem národního týmu atmosféru, kdy se jeho největší hvězda Patrik Schick vzdá na vrcholu sil reprezentace a mluví o tom, že národní tým devalvuje hodnotu hráčů, máte tu evidentně velký problém. To je pro mě nepřijatelné. Takže bych doporučoval zaměřit se na navrácení hrdosti, aby si žádný hráč nedovolil říkat to, co Schick. Já jsem měl výhodu v tom, že náš největší tahoun - Tomáš Satoranský – přesvědčovat nepotřeboval. On je ve vztahu k nároďáku úžasný.“
Tak on má fotbalový nároďák nyní také výrazného kapitána…
„…Ladislav Krejčí je fantastický, to je pravda. Největší a možná jediné pozitivum celého nepovedeného mistrovství světa pro mě byl právě on. Kolem něj se opravdu národní hrdost budovat dá.“
Mezi hlavním koučem a asistentem je kilometr v hlavě
Zpět k zahraničnímu trenérovi - nebude to mít v něčem i jednodušší, než kdyby byl u reprezentace další Čech? Například agenti se na něj zřejmě tak snadno nedostanou…
„Samozřejmě to má jednodušší. Je to velká výhoda. Přichází se všemi pozitivy kromě jednoho: byl zatím v kariéře více asistent než hlavní trenér. A mezi trenérem a asistentem je na lavičce padesát centimetrů, ale hlavou a zodpovědností jsou od sebe asi tak kilometr. Teď jde o to, aby hlavu posunul na pozici hlavního kouče. Klíčové také bude, jak Trunda nebo Nedvěd nastaví vztahy mezi trenérem a kluby. V tom mu musejí pomoct.“
Pro upřesnění, Denia byl asistentem Luise de la Fuenteho u olympijského týmu Španělska, ale v roce 2024 už Hry vyhrál jako hlavní trenér. Uspěje v Česku?
„To je věc a zodpovědnost předsedy. David Trunda udělal první chybu, když tam dal Koubka, protože z toho nakonec byla ostuda. Vzal si k sobě Pavla Nedvěda. Otázka pro veřejnost ale zní: je tedy hlavní odpovědnou tváří Nedvěd, nebo Trunda? Já jsem jako předseda bral odpovědnost vždy na sebe. Trunda neuspěl s Koubkem, teď kouká do zahraničí a vypráví, jak nový trenér změní český fotbal. Toho bych se ale fakt bál. On může uspět s reprezentací, ale hráče bere z klubů a během sezony je nevychovává.“
Nemůže to být ale tak, že kvalita hráčů je vyšší, než dosud předváděli, a nový trenér je může naučit hrát dohromady lepší fotbal?
„Absolutně souhlasím. Ale fotbal je složitá struktura. Španěl musí dostat od předsedy totální podporu. Trunda je podle mě manažer spíše klubového ražení, který postoupil rychle do nejvyšší možné funkce. A některé věci mu jdou zatím ztuha.“
Tragická chyba na UEFA. Žehlit to musel Křetínský
Co máte konkrétně na mysli? Protože na druhou stranu tah se zahraničním koučem je docela odvážný a prosadil si ho i přes nechuť části výkonného výboru.
„Myslel jsem především to, že co předvedl s Infantinem na schůzkách ohledně FIFA a mistrovství světa (David Trunda jako jediný evropský šéf svazu zpočátku neodmítal Infantinovy plány na prodej části práv soukromým subjektům), mu v Evropě hodně ublížilo. Šel proti jejím zájmům.“
Jak velký je to podle vás problém?
„Když měla vzniknout Superliga bohatých klubů, my z FIBA Europe jsme tvrdě pomohli to zastavit. UEFA pomáhá rozvoji evropského fotbalu, v evropském basketu Euroliga jako soukromý projekt jeho rozvoji nepomohla. A to, co teď chtěl udělat Infantino, bylo brutálně proti zájmům Evropy. Pokud to Trunda podpořil, dopustil se velké politické chyby. Na to se hned tak na UEFA nezapomene. Zachraňoval to pak Daniel Křetínský, který se dobře zná s šéfem UEFA Čeferinem, ale také Petr Fousek, který reprezentuje český fotbal v UEFA. Tohle se prostě Trundovi nepovedlo. A další podobnou chybu nesmí udělat.“
Bude mít podle vás španělský trenér u reprezentace dostatečnou podporu?
„Musí mít totální podporu, protože kluby mohou klást přirozený odpor – potřebují své výsledky a nechtějí vždy hráče snadno uvolňovat. Pokud nebude Trunda pro Deniu totální štít, shoří při první větší krizi. A musejí mu také pomoct do reprezentace napumpovat tu hrdost, o které jsem mluvil. Když vidím některé fotbalisty při hymně, jak tam stojí a koukají do země, to je strašné… Hymna vás má připravit do boje. Nenovi (izraelskému trenérovi Ginzburgovi) jsem při nástupu do funkce řekl: Chci, aby se v nich projevila hrdost! Naši basketbalisté jsou hrdí, že bojují za Česko, chodí reprezentovat zadarmo. Naučil jsem je zpívat hymnu a chovat se k ní. Může se to zdát jako maličkost. Ale když jdete na zápas za nároďák, má to z vás stříkat! Já jsem těžký český nacionalista, mám to nějak z toho sedláckého rodu. Někteří hráči nezpívali. Říkali: Já se stydím a hlavně zpívám falešně. Řekl jsem jim na to: To je úplně jedno, ale zpívej!“
Vy jste byl v rámci basketbalu vždy silný v budování vztahů. Jak byste z pozice šéfa svazu jednal s Deniou?
„Byl jsem silný, protože jsem se bavil s každým upřímně a otevřeně. Bez kličkování. Já bych mu řekl: Co chceš? Řekni mi, jakou máš představu. A pak bych se ho zeptal, v čem mu můžu pomoct. Já jsem byl vždycky připravený nést odpovědnost sám. A vůbec jsem o tom nediskutoval. Říkal jsem: Hoďte to na mě. A řešil jsem to. Český alibismus nesnáším. A co předvedlo fotbalové vedení hned po mistrovství, velkým alibismem zavánělo. Ať se poučí z chyby, kterou teď udělali. Trunda to v sobě podle mě má. Ale musí se nad sebou zamyslet.“
Co nového trenéra v Česku čeká?
„Musíte přemýšlet o tom, co je to trenér reprezentace. To není klubový trenér. To je ladič pian. To je člověk, který musí hráče vyladit. Španělští trenéři mohou být sebelepší, ale nemají právo zasahovat do klubů. Nemohou měnit český fotbal, jak se tady říká. Ve Spartě máme jednoho poměrně velmi dobrého zahraničního trenéra. A mění Priske náš fotbal jako celek? Podle mě zásadně ne. Takže Denia má se svým týmem vyladit formu. To je základ a úplně to stačí.“
Fanoušci se obecně dost děsí podzimních zápasů v Lize národů, kde se národní mužstvo utká s mistry světa ze Španělska, bronzovou Anglií a Chorvatskem. Co od toho očekáváte vy?
„Jako předseda bych trenérovi řekl: Neudělejte ostudu, seznamte se, naučte se spolupracovat. Netlačil bych ho hned do výsledků, postavil bych se za něj a utnul jakoukoli diskuzi o tom, zda bylo jeho angažování správný krok, po první prohře. Má to být běh na dlouhou trať. Neměli bychom dostat nálože pět nula. Ale z prohry bych vůbec nic nedělal, stejně jde hlavně o další kvalifikaci. Předseda musí za trenérem stát. U nás v basketu se přihodilo, že skončil výborný trenér Ocampo. A víte proč?“
Proč?
„Protože jsem abdikoval a nebyl tam nikdo relevantní, kdo by mu poskytl oporu. Takže nakonec sám odešel. A nikdo asi nepochybuje o tom, že to je výborný trenér.“
Španěl fotbal nezmění. Přišel Velasko a vyhořel
Tím se dostáváme k basketbalu, který zažil díky Nymburku i reprezentaci pod zahraničími trenéry Muli Katzurinem a Ronenem Ginzburgem historické úspěchy. Bylo pro vás těžké prosadit trenéra z venku?
„Když jsme dosahovali výborných výsledků s Michalem Ježdíkem, nebylo pro mě měřítkem vyhrát českou ligu, ale hrát v Evropě. Měřítkem ve sportu je jenom Evropa a svět. Zdejší svazy měly výborné zahraniční trenéry. Volejbalisté vzali k mužům tehdy nejlepšího trenéra světa, Julia Velaska. A nedopadlo to dobře. Chtěl naše hráče předělat a nepochopil jejich mentalitu. Neměl takovou podporu od předsedy svazu a nerozuměl mentalitě českých hráčů. On tu mentalitu musí znát. V podstatě vybouchl, přestože v Itálii je to super trenér.“
Jak jste uvažoval vy?
„Postupoval jsem jinou cestou. Přemýšlel jsem, koho vzít k Nymburku, abychom v Evropě uspěli, a hledal jsem mentalitu, která by nám vyhovovala a posunula nás. A tehdy jsem přemýšlel o dvou zemích: o Litvě a Izraeli. Izrael je mentálně bojovný národ bojující o přežití a basketbal je tam možná populárnější než fotbal. A Litva? Tam je basketbal náboženství, vychovávané od škol.“
Jak jste kouče vybíral?
„Zrovna byl volný izraelský trenér Muli Katzurin, který už působil v Evropě. A jeho příchod do Nymburka, to byla brutalita.“
V čem?
„Brutalita v tréninku, na hřišti, v zacházení s hráči. Žádné naše bolístkování a fňukání. Měl výhodu, že za ním stál majitel, který nepřipustil alibistické diskuze. Poznám výmluvy a fňukání díky tomu, že jsem basketbal hrál i pískal. Katzurin systémem obrany a fungování basketbal hodně ovlivnil. U nás se hrálo jen útočně, nebránilo se. On začal brutální obranou, ostatní kluby to pak začaly kopírovat a český basketbal se posunul.“
Říká se, že zahraničí trenéři to mají v Česku těžké. Je to obava z něčeho nového, neznámého?
„Je to souhrn všech těchto věcí. Později jsme dali k reprezentaci velmi úspěšného trenéra z Děčína, Pavla Budínského, který rozhodně nezklamal. Jenže v Nymburce už vyrostli úplně jiní hráči, kteří odcházeli hrát do Evropy. V zahraničí vyrůstaly osobnosti jako Veselý, Satoranský, Balvín nebo Auda. Přemýšlel jsem, kdo je schopen s těmito autoritami komunikovat, aby ho respektovaly. A viděl jsem, že Budínský už tu autoritu nemá. Nechci mu křivdit, ale hráči ho vyslechli a jeli si po svém.“
Co přesně máte na mysli?
„Viděl jsem v televizi, jak se hráči chovají, jak ho vnímají při time-outu, a co pak hrají. Rozhodl jsem se tehdy ho vyměnit a navrhl jsem Neno Ginzburga. Bylo těžké ho prosadit, výbor změnu nechtěl. Mohlo se zdát, že jsem diktátor, ale nikdy jsem jím nebyl, všechno jsem chtěl prodiskutovat. Musel jsem tenkrát nechat hlasovat dokonce nadvakrát. První hlasování bych prohrál, tak jsem ho raději zastavil, abych to členům náležitě vysvětlil. Ani při druhém hlasování jsem si nebyl jistý. Nebylo to z důvodu strachu z Izraelce, ale kvůli snaze udržet českého trenéra – byl v tom takový falešný pseudonacionalismus.“
A jak to s Ginzburgem pokračovalo?
„Když se stal trenérem, cítil jsem za něj odpovědnost. Všechno podstatné jsme si řekli před sezonou, pak jsem s ním moc nemluvil. Když jsem cítil problémy, ptal jsem se, co potřebuje nebo jak to vidí. Neohrožoval jsem ho vyhazovem. V Nymburce jsem se poučil z výměny Predraga Benačka, kterého si pořád vážím. Mrzí mě, že jsem to tehdy udělal. Narušil se tím proces. Tým mohl být dva měsíce dole, nemuselo se dařit, ale ta sinusoida by se zase zvedla. Podcenil jsem to.“
Ginzburg měl za sebou velké úspěchy s Nymburkem, jak v roce 2013 přistoupil k vedení reprezentace?
„Neno mi při nástupu řekl: Musíme si postavit cíle. Musíme se dostat na mistrovství světa a na olympiádu. Podíval jsem se na něj, začal se smát a říkám: To myslíš vážně? Přes pětatřicet let jsme nebyli na mistrovství světa a na olympiádě snad čtyřicet let. Ale řekl jsem: Tak jo, zkusíme to. Šli jsme na tiskovku a oznámili to. Vyvolalo to haló, ale dělali jsme pro to všechno. A Neno hned postoupil na mistrovství Evropy, což byl tehdy obrovský úspěch. Za mě jsme pak byli na mistrovství Evropy pokaždé. A vyšla i ta olympiáda a neskutečné šesté místo na mistrovství světa.“
V čem byla síla tehdejší generace?
„Výhoda reprezentace byla v tom, že měla základ z Nymburka a Opavy. Minimálně sedm hráčů prošlo Nymburkem. Neno měl vyzkoušené čtyři skvělé hráče – dva absolutní evropskou špičku, dva na úrovni Euroligy. Měli jsme vůdce Satoranského a hlavní evropskou hvězdu Veselého. Já byl jen od toho, abych mu pomohl uhlídat tyhle osobnosti. Pracoval s nimi výborně, nehonil jim fyzičku, ale ladil je. Měl odvahu dát jim větší svobodu a oni mu to vraceli skvělými výkony.“
Ale i Ginzburg musel českou povahu a mentalitu nejprve poznat, ne?
„On říkal to, co vím já: že v nás nedřímá bojovnost. Vytáhl z hráčů to, co jsme potřebovali, a zbavil nás české „posranosti“ a průměrnosti. Ginzburg měl výhodu, že poznal ligu a na českou mentalitu byl připravený z Nymburka. To je ten klíč. Volejbal na to šel s Velaskem shora, Neno šel zespoda. Proto říkám, že vyprávění o tom, jak Španěl změní český fotbal, je pohádka, protože on naši povahu zatím znát ani nemůže. Takže co udělá? Přenese svou španělskou taktiku na reprezentaci, ale do klubů ji nepřenese. Aby se to stalo, musel by trénovat klub.“
Česko je sportovní skanzen. Nemáme ani jednu pořádnou halu
Jak vidíte současnou úroveň basketbalového národního týmu?
„U reprezentace je Luboš Bartoň, což je teď asi nejlepší možný trenér. Pracuje na sobě brutálně, dlouhodobě a systémově. Dochází k předávání generací, během dvou tří let by se měl zformovat nový národní tým.“
Jste otcem zakladatelem nymburské dynastie. Jak budete přistupovat k nástupnickému klubu, který rozjede novou sezonou pod hlavičkou Slavie?
„Fandím jim v mezinárodních soutěžích, chci, aby české týmy vítězily. V české lize jsem Nymburák a sparťan, přál jsem svým odchovancům, ale zároveň přeji soupeřům, aby liga měla náboj, jako mělo skvělé finále s Pardubicemi nebo Brnem. Nymburk získal jednadvacet titulů, byla to obrovská dynastie. Pokud Pardubice a Brno posílí, bude liga vyrovnaná.“
Slavia mluví o cíli dostat se do evropské divize NBA. Je to reálné?
„Je to krásný sen. Přeju jí, ale vidím realitu a chudinku halu Královku… Tu jsme dostavěli z rozhodnutí premiéra, protože nám na ni nikdo nechtěl dát peníze. Jinak by ani USK Praha neměl kde hrát své euroligové zápasy.“
Je absence pořádné haly největším problémem českého basketbalu?
„Česko má kvůli zanedbané infrastruktuře ve sportu ostudu, stali jsme se skanzenem. Kdyby tu nebyla O₂ arena, postavená z peněz sportovců, sport nemá kde pořádat velké akce a kultura koncerty. Je unikát, že stát ani město Praha za pětatřicet let nic nevybudovaly. První republika budovala o sto šest. Stavěla města, Sokolové i stát spojený s armádou. Za starého režimu to bylo budovatelské úsilí od sedmdesátých let. Teď tady nic není. Dnes basketbal ani volejbal nemají v Česku jedinou halu s normou pro pět tisíc diváků na míčové sporty. To je strašná ostuda.“
Ve vedení svazů stále přežívá zbabělý duch Sazky
Po vašem odchodu se stal basketbalovým šéfem Zdeněk Bříza, ale budou volby. Co očekáváte?
„Zdeněk Bříza nechce pokračovat, je důležité, kdo bude nový předseda. Měl jsem dvě osobnosti, které by basketbal vedly skvěle - Jirku Zídka a Radima Lukeše. Ale z rodinných a časových důvodů do toho nejdou.“
Kdo může tedy basketbal převzít?
„Samozřejmě vyplouvají na povrch různé mocenské skupiny, protože král je mrtev, ať žije král. Já jsem basketbal nebral jako sféru vlivu, ale jako sféru zodpovědnosti. Byl bych rád, aby ve sportu funkce potřebovaly lidi a ne lidi funkci. V politice tomu tak bohužel není. Pořád si vyčítám, že ve vedení některých svazů a střešních organizací přežil duch Sazky. Průměrnost. Zbabělost. Análnictví. Myšlenky na sebe, ne na sport jako celek.“
Hodláte se do příběhu volby nového šéfa basketbalu nějak zapojit?
„Já jsem nad tím přemýšlel. Nejlepší je to udělat jako s mou advokátní kanceláří, když jsem ji prodával: skončit a neplést se jim do toho. Když budu požádán, tak pomůžu, jsem připravený předat zkušenosti. Se Zdeňkem Břízou se teď o nějakých věcech bavíme. Je to pro basket a on si to zaslouží.“
Máte ve volbách svého favorita?
„Nechci nikomu dávat tečku mezi oči…“
Miroslav Jansta
- Narozen: 8. března 1962 (64 let)
- Funkcionářská kariéra: Předseda České basketbalové federace (2009-2025), předseda České unie sportu (2012-2025)
