Stejskal o Mikloškovi (†64): Znali jsme se 50 let, vzalo mě to. Dobří lidé odchází brzy
Jsou to bez debat dva nejlepší čeští brankáři devadesátých let. Dva vrstevníci, jejichž kariéry se protínaly v tehdejším Československu, v Anglii a především v národním týmu. „Dobří a správní lidé odchází moc brzy,“ vzpomíná Jan Stejskal na zesnulého kamaráda Luďka Mikloška.
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
Jan Stejskal se nejprve při žádosti o vzpomínku na Luďka Mikloška z časových důvodů omluvil. A pak se ozval zpátky. „Mě to v první chvíli tak šokovalo, že jsem nevěděl co říct,“ vysvětlil.
Ta smutná zpráva vás tedy silně zasáhla.
„Hodně. Hodně moc. Věděl jsem, že je Luděk nemocný, to ano. Ale myslel jsem, že to přemůže. Nebo prostě že tu s námi bude dýl. Vzalo mě to. Vždyť jsme se znali strašně dlouho.“
Od kdy?
„Od našich čtrnácti. Takže padesát let, to už je nějaká doba. Hráli jsme proti sobě už v dorosteneckých soutěžích, potkávali jsme se v mládežnických reprezentacích a nakonec samozřejmě i v dospělé reprezentaci.“
Věděl jste, že ho čeká velká kariéra?
„Věděl jsem, že na ni má. Všechno k tomu směřovalo, protože Luděk byl mimořádně pracovitý.“
O Luďku Mikloškovi se říká: Otevřel českým hráčům dveře do Anglie. Podepsal byste tu větu?
„Bez váhání. Já jsem možná jejím prvním potvrzením, protože jsem šel do Anglie půl roku po něm. Určitě pro mě bylo obrovskou výhodou, že tam Luděk našemu fotbalu a gólmanům udělal dobré jméno.“
On stále je, především ve West Hamu, velkým pojmem. Těžko se to tady v Česku chápe. Dokážete to přiblížit?
„To si právě nejsem jist, protože se to opravdu těžko popisuje. Je to něco jiného než u nás. Tady se to, s prominutím, nenosí. Ten respekt vůči hráčům, kteří něco dokázali, je tam v klubu obrovský a doživotní. Luděk to tak ve West Hamu měl.“
Ono to bylo vidět i v Edenu před třemi lety na finále Konferenční ligy. Jak ho kluboví fanoušci vyvolávali.
„Přesně tak. On byl ve West Hamu osm let a pak ještě deset let jako trenér brankářů. Naprosto fantastická kariéra.“
Nemůžu říct jediný křivý slovo
Mě překvapila ještě jedna věc. Když se v roce 2013 slavilo 150 let od založení anglické fotbalové asociace a zároveň 150 let od vzniku londýnského metra, vznikla speciální mapa, kde stanice dostaly názvy podle fotbalistů. A Luděk Mikloško svou stanici měl na místě, kde stával stadion West Hamu. To mi přijde jako pozoruhodná pocta…
„No vidíte, to ani nevím. Ale úplně souhlasím.“
Jaký byl člověk?
„Můžu říct, že naprosto fantastický. Hodný, slušný kluk.“
Vy jste se přetahovali o místo jedničky v národním týmu. Jak na to vzpomínáte?
„Většinou byl jedničkou Luděk, já byl až v kvalifikaci o mistrovství světa 1990 a pak na samotném turnaji. Každý chce chytat, ale i když byl dvojkou, byl výborný. Snažil se mi jenom pomoct.“
Setkávali jste se po konci kariéry?
„Příležitostně. Když dělal sportovního ředitele Baníku a já byl členem komise rozhodčích, setkávali jsme se na ligových grémiích. A jsem přesvědčený, že jsme se vždy viděli rádi.“
On měl Baník hodně v srdci, že?
„Velice. Veliký srdcař. Vychovali ho tam, odtud šel do Anglie. Vždycky byl baníkovec. Ale o tomhle my jsme se nebavili. Ani o Baníku, ani o rozhodčích. Povídali jsme si, jak se kdo má, co děti. Prostě kamarádský debaty.“
Jak na něj budete vzpomínat?
„Jenom v tom nejlepším. Jako na dobrého parťáka. Za těch padesát let vám něco utkví v paměti víc, něco míň. Nemůžu říct jediný křivý slovo. Je to pro mě hrozně smutný. Dobří a správní lidé odchází moc brzy.“
