Když v Kanadě někomu řeknete, že hokej je jenom hra, nejenže se můžete šeredně spálit, ale i zažehnout plamen. Historie NHL pamatuje slavná vítězství i hořké porážky, které v zemi javorového listu dokázaly strhnout dav a rozpoutat vlnu nepokojů. Temná minulost spojená s násilím a rabováním provází především Montreal, který po 28 letech může pomýšlet na Stanley Cup, když se probojoval až do finále. Může případný úspěch opět přivolat bouři? Nikdo vám nezaručí, že se tak znovu nestane. V článku iSport.cz si přečtěte o těch nejhorších kanadských nepokojích, které dokonce přerostly až ve vzpouru.
Temný den svatého Patrika
Montreal, 17. března 1955
Za první a jednou z nejhorších bouří v historii, kterou zavinil hokej, nestál záchvat euforie z výhry ani hořkost porážky. Nepokoje v Montrealu před 66 lety vyvolala suspendace tehdejší megahvězdy Maurice Richarda. Legendární útočník, po němž je pojmenovaná trofej pro nejlepšího střelce NHL, 13. března 1955 při zápase v Bostonu napadl rozhodčího poté, co se dostal do konfliktu se soupeřem. Clarence Campbell, tehdejší prezident soutěže, „Raketu“ Richarda za tento incident vyloučil do konce základní části i do play off!
Hodně přísný verdikt fanoušky Canadiens neuvěřitelně pobouřil. „Žádný Richard, žádný Pohár,“ stálo na transparentech, s nimiž tisíce hokejových příznivců protestovaly před stadionem. Celá kauza se ke všemu nesla v duchu diskriminace frankofonního menšiny v Québecu, k níž Richard patřil. Frustraci a vztek občanů Montrealu o čtyři dny později závratně umocnil příjezd Campbella na duel s Detroitem. Přesně v den svatého Patrika ale vůbec nešlo o hokej.
„Lidem bylo jedno, jestli nás ten večer někdo lízne 1:100,“ řekl Dick Irvin, tehdejší kouč Canadiens. Muž, jenž sebral kanadské mašině největší klenot, přijel do Fóra (bývalého stadionu Habs) jako terč. Místo na tribuně, kde šéf NHL seděl se svými sekretářkami, bylo bombardováno vajíčky, shnilou zeleninou, odpadky a neustálým pískotem. Jeden z fanoušků Canadiens zašel ještě dál, když se dostal přes ochranku díky lži, že jde funkcionáři jako přítel vyjádřit podporu podáním ruky. Místo přátelského pozdravu však Campbellovi, válečnému hrdinovi z 2. světové války, kterému po vynesení rozsudku rozzuřené telefonáty vyhrožovaly smrtí, vlepil facku.
Jen, co byl útočník zpacifikován policií, vybuchla nedaleko místa napadení bomba se slzným plynem. Zápas byl okamžitě přerušen a diváci ve Fóru museli být evakuování. Dav, jenž opustil arénu, se následně připojil k demonstrantům před halou a první montrealské nepokoje začaly. S hesly „Pryč s Campbellem!“ a „Vive Richard!“ se rozzuřená horda pustila do rabování a ničení obchodů, zapalování novinových stánků, převrácení aut a napadání kolemjdoucích. Bouře, která napáchala škody odhadem za 100 tisíc dolarů v okruhu patnácti bloků, se táhla dlouho do noci.
Nepokoje de facto ukončil suspendovaný Richard prohlášením v televizi den po jejich vypuknutí. Ve francouzštině i angličtině divákům sdělil, že svůj trest přijímá a požádal protestující, aby se především postavili za tým, pomohli mu vyhrát a aby už se nikdy nic takového nestalo. V tu chvíli jistě netušil, že události z března 1955, jenž daleko přesáhly hokej, byly jen prvním černým momentem, kdy hokejové náboženství zavinilo „požár“.
Poslední Stanley Cup
Montreal, 9. června 1993
Je až k nevíře, že nejúspěšnější klub v historii NHL se celkového vítězství dočkal naposledy před 28 lety. Ještě víc šokující však dodnes zůstává davové šílenství, které se spustilo okamžitě po výhře Canadiens ve čtvrtém zápase finále play off nad Los Angeles. Montreal s brankářem Patrickem Royem nedokázalo nic zastavit, hesla „Nic nás nezastaví!“ se však bohužel až moc drželi i fanoušci stojící před Fórem, k nimž se přidali i vycházející diváci utkání.
Kvůli jejich vítěznému řádění v centru Montrealu a obzvláště v Saint Catherine Street, hlavní obchodní tepně města, nemohli novopečení šampioni dlouhé hodiny opustit halu. Kdekoliv prošel slavící dav, bylo slyšet jen řinčení rozbitého skla a jekot poplašných zařízení. Pod zástěrkou oslav zisku Stanley Cupu došlo na cílené rabování mladých chuligánů, kteří se na ulicích rvali s odvážlivci snažící se řádění zastavit.
„Mládí přišlo do St. Catherine Street s jasným úmyslem ničit, drancovat a zapalovat,“ uvedl Alain St. Germain, policejní ředitel Montrealu po nepokojích na tiskové konferenci. Tamní policie byla za pomalý postup vůči vandalům silně kritizovaná ze strany poškozených obchodníků a svědků rabování. Moc dobře totiž měli v živé paměti rok 1986, kdy po triumfu Montrealu rovněž došlo k výtržnostem a strážci zákona údajně reagovali hodně laxně. „Policie je banda idiotů. Kdokoliv jiný by se z minula poučit,“ nebral si servítky jeden rozzuřený montrealský prodejce obuvi. Že úřady neměly situaci pevně pod kontrolou, svědčí i 47 poškozených a osm zcela zničených policejních aut. 168 lidí bylo zraněno. Náklady za škodu vyskočily na sumu 2,5 milionu dolarů.
„Habs nám vyhráli Pohár a velké prémie. Takhle to dopadá,“ řekl jeden ze zadržených rabujících chuligánů. Od té doby Habs na další Stanley Cup čekají. „Dejme tomu, že letos vyhrají Stanley Cup, což bych Canadiens nesmírně přál, vůbec si ale nedovedu představit, co by se na ulicích dělo. To je jako když držíte nějakého démona v láhvi a poté ho najednou vypustíte,“ prozradil Martin Ručinský, bývalý útočník Montrealu v rozhovoru pro Sport.
Nebezpečně sladká výhra nad rivalem
Montreal, 21. dubna 2008
V dlouhém suchém období bez Stanley Cupu, které v Montrealu stále trvá, se fanoušci Canadiens naučili užívat si i menší velká vítězství. Jednoho takového triumfu se dočkali v prvním kole play off 2008, kdy se kanadské mužstvo střetlo s nenáviděným rivalem z Bostonu. Vypjatá série, které se v Montrealu již zúčastnil také bývalý reprezentační kapitán Tomáš Plekanec, se táhla až do magického zápasu číslo sedm. Duel o všechno vyhráli Canadiens, Bruins rozdrtili 5:0 a postupu do druhého kola se v ulicích města začalo slavit, jako kdyby právě slavili úspěch ve finále.
Kolem půlnoci se však euforie znovu nebezpečně zvrtla a z poklidné oslavy došlo na násilí a vandalismus. „V jednu chvíli jsme se na ulici všichni poflakovali a oslavovali, a pak vypuklo peklo," řekl jeden ze svědků. Saint Catherine Street se po letech opět prohnala bouře několika stovek lidí, z nichž mnozí řádili pod vlivem alkoholu. „Začalo to docela dobře. Naneštěstí se v určitém okamžiku někteří lidé shromáždili na St. Catherine Street. Vypuklo několik rvaček a v té chvíli byla napadena i policejní auta," prozradil policejní mluvčí Laurent Gingras médiím.
Obchody byly poničeny a vyrabovány, 16 policejních vozidel shořelo v plamenech. Policie musela pro ukončení nepokojů použít obušky a pepřový sprej. Situaci se strážcům zákona ve spolupráci s pořádkovou jednotkou podařilo uklidnit kolem druhé hodiny ranní. Úřady odhadly škodu na 500 tisíc dolarů. Zadrženo bylo celkem 16 výtržníků.
Zajímavé je, že nikdo ze zatčených u sebe neměl lístek na sedmý zápas, což jen dokazuje, jak snadno se dají hokejové oslavy zneužít chuligány. K dalšímu incidentu na jaře 2008 už nedošlo. Canadiens v následujícím kole prohráli s Philadelphií 1:4 na zápasy. Podobná bouře zachvátila Montreal ještě o dva roky později, kdy Habs ve druhém kole porazili Pittsburgh, opět v sedmi utkáních.
První hořké finále
Vancouver, 14. června 1994
Epicentrem hokejových bouří určitě není pouze Montreal. Hodně temnou minulost spojenou s nepokoji má i Vancouver. V červnu 1994. tedy jen rok po zvrhlé oslavě posledního Stanley Cupu Canadiens, poznala třetí největší kanadská metropole hořkost jedné z nejbolestivějších porážek v historii. Po parádní jízdě v play off, kdy Canucks postupně vyřadili Calgary, Dallas a Toronto, narazili na New York Rangers.
Bitva s klubem z Manhattanu se táhla až do sedmého zápasu, který v Madison Square Garden ovládli „Jezdci“ a vybojovali tak zatím poslední Pohár. Zatímco se New York v poklidu radoval (není znám žádný případ násilí a nepokojů), na druhém straně amerického kontinentu, v tisíce mil vzdáleném Vancouveru neunesli fanoušci nevyužitou jedinečnou šanci na triumf a vyšli do ulic, kde rozpoutali peklo. Jak uvádí zámořská média, nepokojů se před 27 lety zúčastnilo nejméně 50 tisíc lidí (píše se i o 70 tisících)!
Drancování obrovské masy naštvaných fanoušků a chuligánů odnesla především čtvrť Downtown, jenž je pověstná divokým nočním životem. K uklidnění bouře bylo zapotřebí více než 540 policistů, jimž musela dokonce pomoct i královská kanadská jízdní policie (RCMP). Rozehnat dav se podařilo i díky použití slzného plynu. Zranění si z nepokojů odneslo 200 lidí.
Nejhůř dopadl jistý Ryan Berntt. Jeden z chuligánu a tehdy ještě teenager byl policií zasažen do hlavy plastovým projektilem, jenž mu způsobil čtyřdenní kóma a trvalé poškození mozku. Berntt následně podal civilní žalobu na policii a město Vancouver. Celý případ však nakonec zamítl Nejvyšší soud v Britské Kolumbii. Celková škoda za vymlácené ochody, rozbitá auta a další důsledky nepokojů přesáhla hranici milionu dolarů. „Tato nešťastná událost svědčí o hlubokých sociálních problémech v zemi,“ uvedl Philip Owen, tehdejší starosta města k událostem ze 14. června 1994. Tehdy jistě nikdo nemohl tušit, že se historie bude opakovat.
Když společnost selhala
Vancouver, 15. června 2011
Od černočerného vancouverského déjà vu v týdnu uplynulo přesně deset let. Pokud se někdo domníval, že nepokoje z června 1994 způsobily největší zkázu, krutě se mýlil. Přesně o den a 17 let později vypuklo ve Vancouveru hotové peklo. Canucks tehdy jako suveréni základní části opět došli až do finále play off NHL, v němž se střetli s Bostonem.
Pořádně vyhrocenou sérii musel znovu rozhodovat až sedmý zápas, který se tentokrát hrál v kanadské metropoli. Osudová bitva číslo sedm však Vancouveru nebyla přána, Bruins jasně vyhráli 4:0 a podobně jako Rangers získali zatím svůj poslední Stanley Cup. Po další hořké tečce a ztraceném Pohár dotikala ve fanoušcích Canucks časovaná bomba, která explodovala.
Místem výbuchu se stala fanouškovská zóna poblíž Rogers Areny, kde zápas údajně sledovalo kolem 100 tisíc lidí. Policejní kontrola, kterou město poučené z finále 1994 chtělo zamezit další hokejové bouři, neměla šanci udržet situaci pod kontrolou. Okamžitě po porážce začalo děsivé řádění, které na fotkách od Riche Lama připomíná apokalypsu. Z města se valil hrůzostrašný dým, jenž způsobila hořící auta a vydrancované obchody.
Prodavačů a dalších zaměstnanců zdemolovaných podniků se zmocnil strach, báli se o život. Řada z nich po plnohodnotné vzpouře ve Vancouveru trpěla psychickými problémy. „Dokážete si představit, že byste byli v takovém prostředí? Společnost totálně selhala a vy na to musíte ještě koukat,“ líčil hrůzu Wynne Powell, bývalý výkonný ředitel maloobchodního řetězce lékáren London Drugs.
Obrovsky zklamání hráči a funkcionáři Canucks nechápali, co se venku děje. Destrukce jako vystřižená z filmu pro klub byla ještě větším zklamáním. „Je zřejmé, že prohra a fakt, že jsme byli tak blízko k zisku Stanley Cupu, v nás vyvolává mnoho emocí. A pak, když jsem viděl venku tu vzpouru, byla to jen podivná, podivná noc. Nevěřil jsem, že se něco takového může stát,“ přiznal obránce Dan Hamhuis. Celému týmu a personálu bylo doporučeno, ať zůstanou v aréně, dokud nebude bezpečné odejít. Vzpomínky na to, v kolik hodin opustili halu, se dost liší. Nejbezpečnějším východ se údajně stala nakládací rampa.
Tehdejší generální manažer Canucks Mike Gillis na nepokoje vzpomíná jako na velké zklamání. Když se po sedmém zápase vracel domů, skupinka opilých výtržníků čekala u jeho baráku, aby vypískala rodinu klubového šéfa. „Vancouver se stal naším domovem a my jsme si nemysleli, že by rozumní lidé něco takového udělali. Ale mýlili jsme se,“ litoval Gillis.
V nemocnici sv. Pavla byl tehdy vyhlášen oranžový kód, který je vyhrazen pouze pro katastrofy, jako jsou požáry, zemětřesení nebo havárie letadel. Ošetřit potřebovalo 114 lidí. Během pětihodinového chaosu bylo údajně zničeno 112 podniků a 122 vozidel. Vydrancované podniky utrpěly ztráty odhadované na 2,7 milionu dolarů.
Související články
