Má za sebou osm sezon v NHL. V té poslední překonal metu 500 zápasů na pódiu nejlepší soutěže planety. Hokejově za tu dobu Tomáš Hertl prošel velkou změnou. Ale lidsky? Srdečnou povahou a širokým úsměvem stále připomíná juniora ze Slavie, který u dědy na dvoře piloval střelbu. „Krásné časy. Dnes u dětí místo práce vládnou počítače,“ mrzí ho. V rozhovoru pro iSport Premium vzpomíná mimo jiné na ikonické focení s vidlemi, ale popsal i svůj vztah s manažerem San Jose a pohled na případný přestup.
Po tréninku na něj na stole čekal vytištěný rozhovor z listopadu 2012. „To si děláte srandu! To jsem neviděl léta,“ vybuchl smíchy Tomáš Hertl , když viděl sebe v 19 letech, kterak pózuje na fotce v chlívě s prasetem. Tehdy například říkal, že má čerstvě dva měsíce přítelkyni. Dnes jsou s Anetou manželé a rodiče malého Tobiase. „Strašně to letí,“ culí se.
Myslíte si i po letech, že nejhorší práce na světě je kydat hnůj?
„Rozhodně! Pořád si myslím, že je to jedna z těch horších prací. Když ještě tohle hospodářství děda měl, muselo se to často odvážet, protože ten chlív nebyl moc velký. Nejčastěji jste to odváželi na korbě auta, pick-upu. To nebylo úplně voňavoučké. Nejhorší bylo, když to člověk nabíral a dostalo se mu to na ruku. Doma jste si to deset minut mydlili, v nose jste to ale měli ještě celý další den. Nešlo to dolů. (směje se) Postupem času si na ten smrad z hnoje ale zvyknete. Dokopal jsem i několik kamarádů, aby mi s tím pomáhali, byla to sranda. Prošla si tím i moje současná manželka, kydala hnůj. Měla radost, že prošla dědovým testem. Hezká léta.“
Dělal jste to pak ještě někdy v dalších letech?
„Dokud jsem byl ve Slavii, tak jo. Potom už toho času tolik nebylo. Dokud ale děda žil, pomáhali jsme mu. Bylo toho víc. Táta má rybníky, tam jsme zase tahali třeba třicetikilové pytle s krmením. V dětství jsme toho s bráchou dělali fakt hodně. Sekání trávy, kopání brambor, práce s rýčem nebo krumpáčem… Když se podívám, jak to mají dnešní děti, je mi z toho smutno. Sám jsem na tu manuální práci tehdy samozřejmě kolikrát nadával, nechtělo se mi do toho. Teď jsem za to ale vděčný. Dneska se všechno točí kolem počítačů a virtuálního světa. Máme malého syna, tak nad tím taky dost přemýšlím. Ke hnoji se asi úplně nedostanu, ale chci, aby sám poznal, jak vypadá tvrdá práce, protože je to hodně důležité.“
TOMÁŠ HERTLNarozen: 12. listopadu 1993 (27 let) v Praze |
Uvědomujete si zpětně, jak důležité pro vás bylo, že jste díky rodině brzy poznal hodnotu práce a o to víc si ceníte toho, co máte teď?
„Přesně tak to je, fakt mi to dalo strašně moc. Rodiče neměli nikdy hodně peněz, všechno ale dělali pro mě a pro bráchu. Poznali jsme, že se peníze vydělávají těžce a nic samo nepřijde. Tahali jsme kýble s hnojem, starali se o zvířata, nosili fakt těžké věci. Byl to vlastně zároveň i trénink. V týdnu škola, o víkendu práce. K tomu ještě skoro denně hokej.“
S bratrem jste prý soutěžili u dědy na dvoře v přesnosti střelby na branku. Kdo prohrál, kydal hnůj. To musel být panečku tlak na správnou mušku.
(směje se) „To si pište! Nejlepší způsob, jak vytrénovat přesnou ránu. Brácha je o čtyři roky starší, hodně mě vytáhl nahoru, protože jsem se mu odmala chtěl vyrovnat. Doteď spolu pořád v něčem soutěžíme, hrozně nás to baví. Na dovolené vždycky hráváme karty o cvičení. Tři hodiny jsme schopní večer mastit prší, kdo prohraje, jde ráno z osmého patra na snídani pěšky. Je sranda, bavíme se tím, jsme všichni soutěživí. Tím se zase dostávám k tomu, co mi teď u dětí chybí. V létě pro ně pořádám hokejové kempy. Snažím se to do nich dostat, ale často mám pocit, že jim stačí, když se zúčastní.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
