Chytil otevřeně: Hokej mi dával bolest, teď se cítím silný jako nikdy. Co je za tím?

Když jej v říjnu loňského roku sundal k zemi obávaný prevít Tom Wilson z Washingtonu, při znalosti osobní anamnéze jste o hokejovou budoucnost 26letého útočníka měli oprávněný strach. Filip Chytil přišel o olympiádu a národní tým o kreativního hráče, jaký mu výrazně scházel. Navíc vznikl humbuk po tiskové konferenci, kde se Radim Rulík k hráči Canucks vyjadřoval. Také k tomu se zpětně kroměřížský rodák vrátil.

Co vím, dáváte si pořádně do těla. To sedí?
„Jo, jo, dávám. Začal jsem už zkraje května ve Vancouveru asi třítýdenním blokem, pak jsme se týden balili na cestu domů a jen co jsme přiletěli do Česka, trénuju. Červen, červenec, srpen pojedu na ostro, pořádné trénování. A pak zase zpátky do zámoří na kemp Canucks. Makám, ale baví mě to.“

Měníte částečně přípravu kvůli menšímu vytížení v poslední sezoně?
„Napadla mě spousta věcí, které jsem zařadil do přípravy, jak na ledě, tak na suchu. Hodně to probírám s bráchou Liborem (kondičním trenérem), byl za mnou už ke konci sezony ve Vancouveru. Přišli jsme na hromadu zajímavých vychytávek, stejně tak s Radkem Dudou, s kterým se připravuju na ledě. A protože jsem toho moc nenahrál, máme v tréninku hodně zastoupený nácvik herních situací.“

Na co neobvyklého jste přišli?
„Souvisí to s tím, že jsme našli možné slabiny ve fungování mého těla. Takové, které se poslední roky vinou zranění tolik nerozvíjely a bylo zapotřebí se na to podívat. Zkrátka dát svaly a další části těla do potřebné kondice. Je fajn, že mám za sebou měsíc a půl trénování, v podstatě každý den jsem něco dělal. Posilovna, dvakrát týdně led. To je základ, na který teď posadíme tři měsíce poctivého trénování.“

Škrtnul jste už definitivně v hlavě poslední těžkou sezonu? A dá se z ní jakkoli poučit?
„Když se za ní ohlídnu, byla nejtěžší, jakou jsem zažil v dosavadní kariéře. Bylo to nahoru dolů. Na začátku sezony jsem byl výborně nachystaný, povedl se mi perfektní vstup. Ale přišlo nepříjemné zranění, dlouhou dobu jsem byl mimo. Dlouhý čas jsem pracoval na návratu, všichni lidi okolo mě v Canucks na tom pracovali. Fakt tomu věnovali velké množství energie. Vypadalo to dobře, vrátil jsem k týmu během olympijské pauzy a do toho jsem se smolně zranil při tréninku (rána do tváře pukem), z čehož rezultovala další pauza až do konce sezony. Prostě horská dráha. Věřím však, že jsme kvůli téhle sezoně přišli na spoustu věcí, na kterých jsme zapracovali, a ve finále mi to do budoucna může významně pomoci. Beru to tak, že všechno zlé je k něčemu dobré.“

Cítíte se vnitřně silnější, anebo byste si předchozí pauzy rád a z fleku odpustil?
„Vzhledem k tomu, že mi hokej v poslední době dával spíš bolest než radost, je těžké to všechno přijímat jednoduše a ve stylu, že se nic neděje. Je totiž náročné neustále se vracet zpátky, udržovat si pořád potřebnou vnitřní sílu. Mým povoláním je být na ledě a dělat radost lidem. Pomáhat týmu vyhrávat zápasy. Poslední tři roky jsem ale strávil víc času prací a myšlenkami na návrat. Abych byl v co nejlepší formě a samozřejmě zdravý. Pro hlavu je to náročné. Taky ovšem cítím, že mě to posiluje. Mám teď tak silnou hlavu, že si nejsem jistý, zda bych k tomuhle nastavení došel bez prodělaných zranění. Jsem tady a teď a nyní se cítím po fyzické i psychické stránce nejlíp, co jsem se kdy cítil. Zaklepu to.“

Druhá věc je, že nemůžete všechno ovlivnit. Pokud do vás někdo zajede ze slepého úhlu a tvrdě vás složí k zemi, proti tomu je obvykle těžké najít obranu. Nebo ano?