Prospal o St. Louis i těžkých nocích na farmě: Z extraligy přicházely fantastické nabídky

V NHL panuje ostré konkurenční prostředí i neúprosná politika, což během tříleté zkušenosti v AHL poznal i Václav Prospal. Po angažmá u Rochester Americans se posunul do NHL. Na farmě Buffala, kde pečoval i o Jiřího Kulicha či Lukáše Rouska, si odpracoval povýšení mezi smetánku. Ve středu se vydal do zámoří na první obhlídku nové štace.

Zpráva o vašem nástupu do NHL pořád rezonuje. Stihl jste si přečíst všechny gratulace?
„V tomhle směru jsem puntičkář. Pokud si dá někdo čas, aby mi poslal zprávu, snažím se co nejrychleji odpovědět. Během jednoho a půl dne jsem odepsal nazpátek, poděkoval za přání. Máte samozřejmě lidi, kteří jsou vám blíž a nacházejí se v užším okruhu přátel, ale potěšila mě i spousta zpráv a dalších gratulací. Moc si vážím toho, že si udělali čas a poslali mi textovku.“

Která vás potěšila nejvíc, nebo od koho jste ji nečekal?
„To je těžké, nechtěl bych na někoho zapomenout. Ale nejsilnější a nejkrásnější moment nastal, když mi Jimmy Montgomery zavolal, že se to povedlo, tak jsem to hned zavolal mé ženě.“

Přišlo i dojetí, pocit zadostiučinění nebo hlavně velká radost?
„Všechny tyhle pocity proběhly. Byly i slzy, nezastírám. Najednou jsem ucítil obrovskou úlevu. Jako hráči mi trvalo tři a půl roku, než jsem se z farmy prokousal do NHL, v trenérské roli roky tři. Se vším respektem k evropským trenérům, oni se tam vůbec nedívají na to, co děláš v Evropě, čím jsi tu prošel. Došlo mi, že cesta mého nástupu do Rochesteru před třemi roky měla smysl. Začínala přitom někde úplně jinde. Vedla přes juniory a děti, přes realizák českého nároďáku a přes Motor. Byl jsem připravený vrátit se do Tampy trénovat U16 a U14.  Najednou přišla nabídka trénovat Rochester. Skočil jsem po tom, byť v ten moment jsem zarmoutil pár rodičů a pár dětí, kteří se těšili, že budou mít trenéra, který hrával v NHL. A najednou tam ten člověk nebyl. Když jsme se v Rochesteru kolikrát vraceli ve dvě, ve tři v noci domů a člověk řešil stříhání videa ze zápasu, napadalo ho, jestli tohle opravdu stojí za to a zda to vede k vytouženému cíli vrátit se do NHL.“

A povedlo se…
„NHL je stropem a vrcholem našeho sportu. Těžko to budu vysvětlovat někomu, kdo tam v životě nebyl. Ať už jako hráč, nebo trenér. Pro mě je to obrovská motivace do budoucna, nalilo mi to další energii do práce. Každý, kdo tuhle práci dělá, ví, že to není jen pár hodin na zimáku. Je to de facto 24/7 a nemyslím tím osm, devět měsíců. Od hokeje si neodpočinete nikdy. Aspoň tak to mám já.“

Souhlasíte, že bez vydatné pomoci manželky Moniky, jež se stará o vaši početnou rodinu a další věci, byste své hráčské i trenérské kariéře nemohl dát tolik?
„Samozřejmě. Říkal jsem to třeba i hráčům Motoru, který jsem tři roky trénoval a viděl, co se děje mezi jejich přítelkyněmi nebo manželkami. To je špatně. Já měl obrovské štěstí, že mi manželka vytvořila fantastický servis a mohl jsem se soustředit na sport, který je vám zprvu koníčkem a pak fantastickou a královsky placenou prací. K tomu potřebujete zázemí. Má žena mi ho poskytovala jako hráči a podporuje mě i teď. Pokaždé to přineslo ovoce, v obou pozicích se člověk dostal do NHL. Uvědomíte si, že to celé mělo smysl, že jste nejspíš porazil i další kandidáty při výběrovém řízení. A bez toho nejbližšího člověka, kterého v rodině máte, bez podpory dětí byste neměl nárok to dělat. Víte totiž, že promeškáváte spoustu času stráveného s rodinou na úkor času s týmem.“

Litujete, že vám děti rostly, aniž byste ten proces měl před očima kvůli plnění povinností?
„Všechno má pro a proti. Ale nedá se říci, že bych něčeho litoval. Každý úspěch se musí něčím vykoupit, možná to bylo právě tohle. Nejkrásnější je, že jsem si dobře vybral a mám vedle sebe někoho, kdo mi obrovsky pomáhá. Manželka je držák. Ať chlapi říkají, co chtějí, že oni jsou vládci rodiny, tak ne, většinou je to žena. U nás to platí dvojnásob. A věřím, že to bude pokračovat.“