Bylo krátce po olympiádě v Turíně. Pro český výběr to sice dopadlo bronzovou medailí, ale fanoušci byli spíš rozčarovaní. Když došlo na následné mistrovství v Lotyšsku, lidi toho ani moc nečekali. Hlavně se báli ostudy, tím spíš, když na turnaj mířil tým plný neokoukaných jmen.

Nepřipomíná vám to něco? „No jasně, teď mi to přijde úplně stejné,“ tvrdí útočník Petr Hubáček, který si zahrál na obou mistrovstvích. „Tehdy se to taky rodilo v bolestech, týmu se taky vůbec nevěřilo. Ale vzmohl se. Jako nyní. Naštěstí jsme i v Německu ukázali, že nejsme žádní lemplové.“

Jistě, je to jak přes kopírák – vždyť i po Vancouveru posedla zemi hokejová deprese. Jakmile se zveřejnila nominace pro mistrovství světa, příznivci lomili rukama. „Hlavně nesestoupit,“ rýpnul si někdo v diskuzi na deniksport.cz.

Teď i tehdy se reprezentace potýkala s omluvenkami. V úvodních fázích turnajů pokaždé klopýtla - zatímco letos padla s Norskem, tehdy jen remizovala s Lotyšskem a jen tak tak přemohla Slovinsko, z osmifinále šla až jako čtvrtá ve skupině.

„Pokaždé se ukázalo, že nejlíp hrajeme, když nám teče do bot,“ prohlašuje kouč Vladimír Růžička.

Jeho i Hadamczikův tým nešel do čtvrtfinále jako favorit. Přesto postoupil, když se radoval v nervydrásající koncovce (jednou v prodloužení, podruhé při penaltách). Vždycky to bylo díky správné intuci trenéra: Hadamczik v Rize poslal v klíčovou chvíli na led pozdějšího střelce Irgla, Růžička v Kolíně nad Rýnem zase zvolil ty nejlepší penaltové střelce.

Bylo by to dobré znamení. Pokud je to tak obdobné, pak se Češi mohou těšit na postup do finále! „Proč by ne? Můžeme si věřit. Ještě jsme neřekli poslední slovo,“ říká forvard Jan Marek.

Právě on zmiňuje jednu přednost, která se zásadním způsobem podílela i na někdejším úspěchu v Lotyšsku: Vynikající atmosféru v kabině. „Tohle není maličkost. Máme vynikající partu, užijeme si hodně srandy a držíme pospolu. Projeví se to pak i na ledě,“ vysvětluje Marek. „Navíc my se naučili vyhrávat. S jídlem roste chuť. Takže teď chceme medaili.“